Nejvyšší soud vydal v nedávné době rozhodnutí, podle kterého je třeba na ustanovení zákoníku práce aplikovat občanskoprávní úpravu stavení prekluzivních lhůt účinnou od 1. 1. 2014. Po odpadnutí zákonné překážky, která způsobuje stavení lhůty, tak jednotlivé lhůty poběží ještě 6 měsíců, což s sebou v pracovním právu přináší celou řadu problémů.
Nejvyšší soud se ve svém rozsudku sp. zn. 21 Cdo 343/2018 ze dne 12. června 2018 zabýval případem zaměstnankyně, se kterou dne 30. 10. 2014 zaměstnavatel rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z důvodu dlouhodobé neomluvené absence na pracovišti.
Zaměstnankyně dne 23. 5. 2016 (téměř dva roky poté!) podala žalobu, kterou se domáhala určení, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo neplatné. Žalobkyně totiž byla ke dni 24. 9. 2014 uznána pracovně schopnou svým praktickým lékařem, proti čemuž následně podala odvolání. Rozhodnutí lékaře bylo zrušeno a zaměstnankyně byla dne 11. 2. 2015 uznána dočasně pracovně neschopnou. Pro účely výkonu práce jí překážely především problémy psychického rázu, několikrát byla dokonce hospitalizována v psychiatrické nemocnici. Dle svých slov tak nebyla schopna se proti okamžitému zrušení pracovního poměru bránit v zákonem stanovené lhůtě 2 měsíců.
Sou