Pokud mají zaměstnavatel nebo i zaměstnanec v úmyslu ukončit pracovněprávní vztah prostřednictvím použití institutu okamžitého rozvázání pracovního poměru, pak by měla každá ze smluvních stran přistupovat k tomuto kroku s velkou opatrností. Zákoníkem práce jsou totiž v tomto případě kladeny velmi přísné nároky, proto je nezbytné odpovědně zvážit, zda jsou – s ohledem na povahu vzniklé situace – zákonem stanovené důvody skutečně naplněny.
Jednostranný právní akt
Obdobně jako výpověď, tak i okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem či zaměstnancem patří mezi jednostranné způsoby rozvázání pracovního poměru. Tyto postupy upravuje zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoník práce). Ve srovnání s výpovědí však okamžitým zrušením pracovního poměru dochází k tomu, že pracovní poměr již nebude trvat po dobu výpovědi. Je také pravdou, že okamžité zrušení pracovního poměru je řešením určeným pro krajní situace, kdy již nelze (není žádoucí) po jedné ze stran požadovat, aby nadále setrvávala v pracovním poměru.
Příslušná právní úprava
Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem je upraveno v § 55 zákoníku práce, zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit podle § 56 téže právní úpravy. Zákonem č. 303/2013 Sb., kterým byl novelizován mj. i zákoník práce, bylo s účinností od 1. 1. 2014 doplněno nov