Okamžité zrušení pracovního poměru a překážka v práci

Právní věta

Pro rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je významný výsledek aktuálního vyšetření zdravotního stavu zaměstnance. Ošetřující lékař se tedy, vyjma případů vysloveně uvedených v zákoně o nemocenském pojištění, nevyjadřuje ke stavu v minulosti, nýbrž pro futuro (do budoucna). Zákonná zkratka, uvedená v ustanovení § 57 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění („Dočasná pracovní neschopnost začíná dnem, v němž ji ošetřující lékař zjistil, pokud se dále nestanoví jinak.“), má význam pouze pro účely stanovení počátku podpůrčí doby, resp. pro účely stanovení počátku nároku zaměstnance na náhradu mzdy dle ustanovení § 192 odst. 1 zákoníku práce. Z uvedeného je nutno dovodit, že pokud ošetřující lékař nerozhodl o zpětném počátku dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce (zaměstnance), nevypovídá takové rozhodnutí nic o zdravotním stavu pojištěnce před jeho vydáním.

(z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021)

Předmět sporu

• Vyřešení právní otázky, jaký význam má rozhodnutí ošetřujícího lékaře o vzniku dočasné pracovní neschopnosti zaměstnance pro případný závěr o tom, zda se zaměstnanec dopustil téhož dne porušení pracovní kázně.
• Platnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele pro porušení pracovní kázně zaměstnancem zvlášť hrubým způsobem.

Právní úprava

• § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
• § 191 zákoníku práce – dočasná pracovní neschopnost jako důležitá osobní překážka v práci na straně zaměstnance.
• § 206 odst. 1 a 2 zákoníku práce – povinnost zaměstnance požádat zaměstnavatele o pracovní volno, resp. oznámit a prokázat existenci překážky v práci na své straně.
• § 57 odst. 1 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů – rozhodnutí ošetřujícího lékaře o vzniku dočasné pracovní neschopnosti pojištěnce (zaměstnance).
• § 57 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění – pravidlo, že pokud zákon nestanoví jinak, začíná dočasná pracovní neschopnost dnem, v němž ji ošetřující lékař zjistil.
• § 57 odst. 3 zákona o nemocenském pojištění – možnost ošetřujícího lékaře v případech stanovených zákonem rozhodnout o vzniku dočasné pracovní neschopnosti zpětně.

Skutkový stav (popis případu)

• Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako řidič; v jeden ze svých pracovních dnů se v 5.30 hodin ráno dostavil do zaměstnání a jeho přiděleným úkolem bylo rozvézt zboží – maso a masné výrobky odběratelům zaměstnavatele; konkrétní trasa rozvozu byla zaměstnanci sdělena vpodvečer předcházejícího dne; určenou trasu zaměstnanec odmítl jet, dostal se do konfliktu s jiným zaměstnancem zaměstnavatele, poté odešel z práce a už se nevrátil.
• Téhož dne před polednem se zaměstnanec dostavil do ordinace praktického lékaře, který rozhodl o vzniku jeho dočasné pracovní neschopnosti z důvodu kataru horních cest dýchacích; lékař neprověřoval teplotu zaměstnance, nenechal vypracovat krevní testy a antibiotika nepředepsal.
• Na chování zaměstnance spočívající v odmítnutí provést přidělený pracovní úkol a v opuštění pracoviště reagoval zaměstnavatel okamžitým zrušením pracovního poměru pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem; zaměstnanec podal žalobu na neplatnost tohoto rozvazovacího právního jednání.

Argumenty zaměstnance

• Po příchodu do zaměstnání se jeho zdravotní stav při čekání na opravu vozidla, se kterým měl provést rozvážku, zhoršil natolik, že nemohl ze zdravotních důvodů vykonat zadaný úkol, rozvézt maso a masné výrobky odběratelům; informoval o tom pracovníky expedice a poté vyhledal praktického lékaře, který ho uznal dočasně práce neschopným.
• Nebyly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, nedošlo k porušení povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem, porušení nebylo ani prokázáno; zaměstnanci nelze vytknout, že během dočasné pracovní neschopnosti neplní své pracovní povinnosti.
• Z lékařské zprávy vyplynulo, že zaměstnanec v době pracovní neschopnosti nebyl schopen řídit motorové vozidlo; zaměstnavatel měl využít jiné právní prostředky, jak zajistit bezproblémový chod směny a rozvozů v nepřítomnosti zaměstnance.
• Soudy při zkoumání intenzity porušení pracovních povinností nepostupovaly v souladu s judikaturou, nesprávně dovodily, že zaměstnanec porušil pracovní povinnosti a že šlo o porušení těchto povinností zvlášť hrubým způsobem; opomenuly posoudit, že pracoval na řadové pozici, jež musí být nahraditelná v případě nahodilého výpadku v provozu.

Argumenty zaměstnavatele (a soudů nižších stupňů)

• Při rozdělování pracovních úkolů v inkriminovaný den nebyla zaměstnavateli známa žádná skutečnost nasvědčující zdravotní indispozici zaměstnance znemožňující mu provést výkon práce; zaměstnanec byl nespokojen s přidělenou rozvozovou trasou, odmítl splnit pracovní úkol a domáhal se přidělení jiné trasy; když mu zaměstnavatel nevyhověl, opustil zaměstnanec pracoviště, aniž by se zmínil o svých případných zdravotních problémech.
• Onemocnění katarem horních cest dýchacích nemohlo výrazně ovlivnit schopnost řídit motorové vozidlo; vozidlo, které bylo zaměstnanci přiděleno k výkonu práce, bylo funkční, nebylo opravováno či jiným způsobem vyloučeno z provozu.
• Odmítnutím pokynu zaměstnavatele provést přepravu zboží na přidělené rozvozové trase zaměstnanec úmyslně porušil svoji povinnost konat práci podle pracovní smlouvy a podle pokynů zaměstnavatele; nic na tom nemění ani jeho následná dočasná pracovní neschopnost, neboť nebylo prokázáno, že by zaměstnanec zaměstnavatele o svém nepříznivém zdravotním stavu informoval již při odmítnutí pokynu, ani to, že by zde nepříznivý zdravotní stav zaměstnance v tomto okamžiku skutečně byl.
• Tvrzení zaměstnance o jeho zdravotní indispozici nelze vnímat jako věrohodné, neboť na počátku pracovní doby řešil problémy s přidělenou rozvozovou trasou a technickým stavem vozidla a teprve poté, když zaměstnavatel trval na splnění přiděleného úkolu, zjistil svoji indispozici, která mu bránila ve výkonu práce řidiče, ačkoliv do zaměstnání se dopravil vlastním vozidlem; návštěvu zaměstnance u ošetřujícího lékaře v den incidentu lze považovat za ryze účelovou.
• V době, kdy došlo k jednání, jež je důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, zaměstnanec nebyl objektivně zdravotně nezpůsobilý k výkonu sjednané práce řidiče, do zaměstnání se nedostavil s úmyslem oznámit zaměstnavateli svoji zdravotní indispozici a být v pracovní neschopnosti, ale proto, aby plnil své pracovní povinnosti; jeho schopnost řídit motorová vozidla nebyla v tu dobu negativně ovlivněna.
• Zboží podléhající rychlé zkáze (masné výrobky) bylo v automobilu naloženo, nebyl k dispozici jiný řidič, který by mohl jet místo zaměstnance, zaměstnanec to věděl, přesto z pracoviště odešel, ačkoliv si musel být vědom skutečnosti, že zaměstnavateli může vzniknout škoda, a to jak na zboží, tak na jeho pověsti v obchodních kruzích i u veřejnosti; okamžité zrušení pracovního poměru je za daných okolností platným právním jednáním.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu

• Dočasná pracovní neschopnost je jednou z nejvýznamnějších důležitých osobních překážek v práci na straně zaměstnance, jejíž příčina spočívá v dočasné zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu sjednané práce (např. z důvodu nemoci či úrazu); vlastní podstatou (nejen této) překážky v práci však je, že představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností, a vzhledem k tomu rovněž suspenzi pracovního závazku; zaměstnanec po tuto dobu není povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy a zaměstnavatel není povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu; z uvedeného vyplývá, že po dobu trvání dočasné pracovní neschopnosti zaměstnanec nekoná práci, neboť došlo k dočasnému zániku povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci sjednaný druh práce a korespondující povinnosti zaměstnance tuto práci vykonávat.
• Porušení pracovní kázně tím, že podle pokynu zaměstnavatele zaměstnanec odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat takové práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý; odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením pracovních povinností, a tudíž ani důvodem pro výpověď z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce nebo pro okamžité zrušení pracovního poměru dle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce; obdobně nemůže být posouzena jako neomluvená (a tedy jako porušení pracovní kázně) ani případná nepřítomnost zaměstnance v práci, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat.
• Brání-li zaměstnanci v konání práce některá z překážek v práci, zákoník práce mu ukládá, aby – pokud je mu tato překážka předem známa – včas požádal zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna; nedozví-li se zaměstnanec o překážce v práci předem, je v takovém případě povinen zaměstnavatele uvědomit o této překážce a předpokládané době jejího trvání bez zbytečného průtahu, tj. prakticky hned, jak to bude možné; zákon ukládá zaměstnanci povinnost existenci překážky prokázat; zaměstnanec může zaměstnavatele uvědomit o překážce v práci i dodatečně a může rovněž její existenci dodatečně prokazovat.
• Pokud se zaměstnanec v pracovní den v brzkých ranních hodinách podle pokynu zaměstnavatele (rozpisu směn) dostavil do místa výkonu práce (na provozovnu zaměstnavatele) a měl být připraven provést rozvážku masa, avšak s výkonem práce (rozvážkou) nezapočal a neuposlechl příkaz zaměstnavatele k provedení konkrétní jízdy z důvodu „nespokojenosti s přidělenou rozvozovou trasou“, přičemž v provedení jízdy mu nebránily zdravotní důvody, z pracoviště odešel a teprve později téhož dne navštívil ošetřujícího lékaře, který mu vystavil doklad o pracovní neschopnosti, je závěr odvolacího soudu, že zaměstnanec tímto porušil pracovní kázeň, správný.
• Při posuzování intenzity porušení povinnosti pracovní kázně zmíněný soud správně přihlédl k tomu, že zaměstnanec odmítl rozvézt zboží na přidělené trase, ačkoliv mu v tom nebránily žádné objektivní důvody, opustil „zcela svévolně“ pracoviště, a tím porušil jednu ze základních povinností zaměstnance [viz ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) a § 301 odst. 1 písm. a) zákoníku práce], a dále, že „…zboží podléhající rychlé zkáze (masné výrobky) bylo již naloženo, nebyl k dispozici jiný řidič, který by mohl jet namísto zaměstnance, o čemž zaměstnanec věděl, přesto z pracoviště odešel, ačkoliv si musel být vědom skutečnosti, že zaměstnavateli může vzniknout škoda, a to jak na zboží, tak na jeho pověsti…“; odvolací soud vzal do úvahy rozhodné skutečnosti a tyto vyhodnotil, jakož i osobu zaměstnance („nebyl bezproblémovým zaměstnancem“); dovolání zaměstnance se proto zamítá.