Dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti a povaha překážky v práci

Právní věta

O překážku v práci (na straně zaměstnavatele) ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat.

(z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1645/2020)

Předmět sporu

• Vyřešení právní otázky, za jakých okolností přísluší zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu v případě překážky v práci na straně zaměstnavatele, má-li toto právo příslušet podle právní úpravy účinné ode dne 1. 1. 2012, potažmo ode dne 1. 1. 2014.
• Posouzení povahy překážky v práci v době, kdy zaměstnanec nemůže podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb konat práci pro dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti k práci (zaměstnavatel mu tuto práci nemůže přidělovat).

Právní úprava

• § 38 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – povinnost zaměstnavatele přidělovat práci podle pracovní smlouvy a povinnost zaměstnance takovou práci v rozvržené týdenní pracovní době konat.
• § 52 písm. e) zákoníku práce – výpověď z pracovního poměru pro dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci (bez vazby na pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení touto nemocí).
• § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce – povinnost zaměstnavatele nepřipustit, aby zaměstnanec konal práci, která co do náročnosti neodpovídá jeho zdravotní způsobilosti.
• § 208 zákoníku práce – tzv. jiné překážky v práci na straně zaměstnavatele.

Skutkový stav (popis případu)

• Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako dělník ve výrobě; v průběhu trvání pracovního poměru se u něho začaly objevovat zdravotní obtíže; po skončení dočasné pracovní neschopnosti byl proto vyslán na pracovnělékařskou prohlídku, která skončila dne 28. 7. 2016 vydáním lékařského posudku s posudkovým závěrem, že je „zdravotně nezpůsobilý“ k výkonu sjednané práce.
• Následně byly týmž poskytovatelem pracovnělékařských služeb vydány ještě další dva lékařské posudky, přičemž ten poslední ze dne 23. 3. 2017 už obsahoval posudkový závěr, že zaměstnanec dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k práci z tzv. obecné příčiny (nemoc z povolání uznána v této souvislosti příslušným akreditovaným zdravotnickým zařízením nebyla); zdravotní stav zaměstnance byl přitom ke dni vydání prvního i posledního lékařského posudku stejný a bylo zjištěno, že od počátku šlo o jeho dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti k práci.
• V návaznosti na vydání posledního lékařského posudku s uvedeným posudkovým závěrem doručil zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. e) zákoníku práce; pracovní poměr skončil uplynutím dvouměsíční výpovědní doby ke dni 30. 6. 2017.
• Až do nabytí účinnosti zmíněného lékařského posudku zaměstnavatel neposkytoval zaměstnanci žádné plnění, a to ani náhradu mzdy; tu zaměstnanci poskytl teprve s odkazem na výslovný posudkový závěr o dlouhodobém pozbytí zdravotní způsobilosti k práci a nemožnost zaměstnance převést na jinou vhodnou práci; zaměstnanec se nicméně po zaměstnavateli dožadoval soudní žalobou zaplacení náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku i za předchozí dobu, kdy mu nebyla přidělována práce z důvodu jeho (dlouhodobé) „zdravotní nezpůsobilosti“.

Argumenty zaměstnance (a krajského soudu)

• Při posouzení nároku zaměstnance na náhradu mzdy je třeba vycházet ze základních zásad pracovněprávních vztahů, především pak ze zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance; za rozporné s touto zásadou by bylo lze považovat, pokud by zaměstnanci, který podle lékařského posudku není schopen vykonávat dosavadní práci, nebyl převeden na jinou práci a zaměstnavatel mu žádnou práci nepřiděloval s odůvodněním, že žádnou práci pro něj nemá, nepříslušel nárok na náhradu mzdy pro překážky v práci na straně zaměstnavatele; zaměstnanci vznikl podle ustanovení § 208 zákoníku práce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.

Argumenty zaměstnavatele (a okresního soudu)

• Nárok zaměstnance uplatněný žalobou není dán, neboť podle posudkových závěrů prvních dvou lékařských posudků poskytovatele pracovnělékařských služeb zaměstnavatele byl zaměstnanec zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce, avšak nešlo o dlouhodobé pozbytí jeho zdravotní způsobilosti konat dále dosavadní práci; nešlo tedy u zaměstnance o důležitou osobní překážku v práci, při které by mu vůči zaměstnavateli příslušelo právo na náhradu mzdy, a nešlo ani o překážku v práci na straně zaměstnavatele, protože ten mu nepřiděloval práci pro nedostatek jeho zdravotní způsobilosti k výkonu práce, nikoliv v důsledku porušení jeho povinnosti přidělovat zaměstnanci práci nebo jej převést na jinou práci.
• Zaměstnanci nepříslušela mzda ani náhrada mzdy za období od předložení lékařského posudku, podle něhož nebyl zdravotně způsobilý k práci pro zaměstnavatele, do doby, kdy nastaly právní účinky lékařského posudku, podle něhož dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost konat dále dosavadní práci; nebyl-li z důvodu svého obecného onemocnění schopen vykonávat práci pro zaměstnavatele, avšak nejednalo se o dlouhodobé pozbytí způsobilosti konat dosavadní práci, nemohl být ani převeden na jinou vhodnou práci.
• O překážku na straně zaměstnavatele jde jen tehdy, je-li zaměstnanec sám schopen (zejména s ohledem na svůj zdravotní stav), ochoten a připraven konat práci podle pracovní smlouvy; odvolací soud příliš extenzivně aplikoval zásadu zvláštní ochrany zaměstnance.

Z odůvodnění rozhodnutí soudu

• Podle ustanovení § 208 zákoníku práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v ustanovení § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku; to neplatí, bylo-li uplatněno konto pracovní doby.
• Dosavadní soudní praxe, vztahující se k projednávané problematice, zastávala stabilně názor, že o překážku v práci ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce jde tehdy, neplní-li nebo nemůže-li zaměstnavatel plnit povinnost vyplývající pro něj z pracovního poměru přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, a to za předpokladu, že zaměstnanec je schopen a připraven tuto práci konat; o překážku v práci jde bez ohledu na to, zda nemožnost přidělovat práci byla způsobena objektivní skutečností, popřípadě náhodou, která se zaměstnavateli přihodila, nebo zda ji zaměstnavatel sám svým jednáním způsobil (případné zavinění zaměstnavatele zde rovněž nemá význam).
• Nejvyšší soud již dříve (dle právní úpravy účinné do konce roku 2011) přijal závěr, z něhož vyplývá, že zaměstnanec, který podle lékařského posudku pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci, aniž by došlo ke změně sjednaného druhu práce nebo k převedení zaměstnance na jinou práci, nemá právo na náhradu mzdy pro překážku v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení § 208 zákoníku práce; je ale třeba zodpovědět otázku, nakolik tento doposud zastávaný názor obstojí po novele zákoníku práce s účinností od 1. 1. 2012, která výslovně zakotvila do ustanovení § 1a základní zásady pracovněprávních vztahů, mezi něž patří také zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, a po rekodifikaci soukromého práva od 1. 1. 2014.
• Není pochyb o tom, že zásada zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance patří k základním interpretačním pravidlům ovládajícím pracovněprávní vztahy, a to ať již k intepretaci právních norem, nebo právních jednání; na straně druhé ji nelze chápat odtrženě od jiných základních právních principů a ani ji absolutizovat; judikatura vztahující se k pracovněprávní problematice vždy (i před rokem 2012) vycházela z premisy, že pracovní právo historicky vzniklo z důvodu potřeby chránit slabší stranu pracovního vztahu, tj. zaměstnance; i v současné době je možné považovat ochrannou funkci za nejdůležitější a převažující funkci pracovního práva (nezanedbatelnou roli hraje též organizační funkce pracovního práva, vytváření rámce a podmínek, za nichž se uskutečňuje pracovní proces, vymezování míry práce, odměny za práci, stanovení pravidel pro fungování trhu práce, poskytování nástrojů pro řízení podniku apod.).
• Jinak řečeno, i v době předcházející výslovnému zakotvení této zásady v právním předpisu vycházelo pracovní právo včetně judikatury z této zásady; lze proto dovodit, že výslovné zakotvení zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance znamená „jen“ formální potvrzení principu, kterým bylo pracovní právo vždy ovládáno; a také „pouze“ formální potvrzení principu, jehož si dosavadní judikatura byla vědoma a podle nějž postupovala; důsledkem uvedeného potom musí být východisko, že závěry dosavadní judikatury, vztahující se k problematice aplikace ustanovení § 208 zákoníku práce, jsou použitelné i na případy, které se posuzují podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012.
• Dovolací soud si je vědom citlivosti projednávané problematiky, a to zejména ve vztahu k sociálním dopadům situace do postavení zaměstnanců, kdy je třeba si uvědomit, že tzv. prázdné období může být i delší (v tomto případě 7 měsíců), zaměstnanec je formálně v pracovním poměru, nepobírá ani mzdu, ani náhradu mzdy, protože není formálně v dočasné pracovní neschopnosti, nepobírá dávky nemocenského pojištění, a většinou též nemusí dosáhnout na jiné dávky sociální podpory; na druhé straně však nelze přehlédnout, že judikatura Nejvyššího soudu je ve vztahu k této situaci dlouhodobě stabilní a na problém je i v teoretické rovině poukazováno; uvedený problém není problémem interpretačním, ale problémem legislativním, který však Nejvyšší soud nemůže přímo ovlivnit; dovolací soud neshledal důvod odchýlit se od stabilní judikatury k otázce předpokladů vzniku nároku na náhradu mzdy ani v případě jeho posouzení podle zákoníku práce ve znění od 1. 1. 2012.
• Z pohledu skutkového stavu bylo ve věci zjištěno, že zaměstnanec byl po celé rozhodné období podle lékařského posudku poskytovatele pracovnělékařských služeb shledán (dlouhodobě) zdravotně nezpůsobilý k výkonu práce podle pracovní smlouvy; zaměstnanec tak nebyl po celé zkoumané období, za které je požadováno plnění z titulu náhrady mzdy, z hlediska svého zdravotního stavu schopen vykonávat práci podle pracovní smlouvy a zaměstnavatel po toto období ani nemohl (resp. nesměl) zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy; za této skutkové situace však zaměstnanci náhrada mzdy ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce nepřísluší.
• Rozsudek odvolacího soudu, vycházející z opačného právního názoru, tak není správný a ruší se.