Pracovní situace

Základní informace Pracovní dobu může zaměstnavatel rozvrhnout též pružně. Pokud tohoto způsobu rozvržení pracovní doby využije, dává tím zaměstnanci možnost si za stanovených podmínek rozhodovat částečně o parametrech své pracovní doby (směny), nejčastěji o jejím začátku a konci. V této souvislosti rozlišuje zákoník práce mezi základní pracovní dobou a volitelnou pracovní dobou a upravuje též maximální délku vyrovnávacího období, ve kterém musí být při pružném rozvržení pracovní doby naplněna zaměstnancem jeho průměrná týdenní pracovní doba. Na pružné rozvržení pracovní doby nemá zaměstnanec právní nárok, o jeho aplikaci rozhoduje zaměstnavatel a při dodržení zásady rovného zacházení ji může připustit jen u některých (skupin) zaměstnanců. Konkrétní podmínky pro pružné rozvržení pracovní doby si stanoví zaměstnavatel zpravidla v pracovním řádu nebo jiném vnitřním předpisu.

Základní informace Je na zaměstnavateli, jakým způsobem rozvrhne pracovní dobu, jak dlouhými směnami a jakými pracovní režimy zajistí svůj provoz. Své rozhodnutí promítá do rozvrhu pracovní doby (rozvrhu směn), se kterým je povinen v písemné podobě a s příslušným předstihem seznámit zaměstnance. Může se přitom stát, že směny zajišťované jednotlivými zaměstnanci a na sebe navazující se budou v určitém rozsahu překrývat. Rozsah tohoto „překryvu“ má přitom vliv na posouzení pracovního režimu a tím pádem na délku stanovené týdenní pracovní doby zaměstnance. viz situace Rozvrh pracovní doby, pracovní týden a povinnosti zaměstnavatele

Základní informace Přestávka v práci je osobní dobou odpočinku zaměstnance, kterou se přerušuje výkon práce. Zaměstnavatel má povinnost poskytnout ji zaměstnanci nejpozději po 6 hodinách nepřetržité práce (může tedy i dříve). Výjimkou je poskytnutí přestávky u mladistvého zaměstnance, kde k tomu musí dojít nejpozději po 4,5 hodinách nepřetržité práce. Přerušení výkonu práce neznamená, že v době přestávky v práci na jídlo a oddech nemůže dojít případně k pracovnímu úrazu zaměstnance. Některé úkony obvykle konané v době této přestávky v objektu zaměstnavatele mají dle ustanovení § 274 odst. 1 zákoníku práce přímou souvislost s plněním pracovních úkolů. viz situace Přiměřená doba na oddech a jídlo, Bezpečnostní přestávka

Základní informace Pokud zaměstnavatel nemůže zaměstnanci poskytnout přestávku v práci na jídlo a oddech, protože zaměstnanec vykonává práce, které nemohou být přerušeny, musí mu i bez přerušení provozu nebo práce zajistit přiměřenou dobu na oddech a jídlo. Poskytnutí přiměřené doby na oddech a jídlo nepřichází v úvahu u mladistvého zaměstnance. Tomu musí být za každých okolností poskytnuta přestávka v práci na jídlo a oddech. Na rozdíl od přestávky v práci se přiměřená doba na oddech a jídlo započítává do pracovní doby. viz situace Přestávka v práci na jídlo a oddech Příklad Pracovní doba zaměstnance podle předem stanoveného rozvrhu směn začíná v 18.00 hodin a končí v 6.00 hodin. Zaměstnanec vykonává práci, kterou nemůže přerušit a tedy ani opustit své pracoviště. Poskytnutí přestávky v práci na jídlo a oddech nepřichází v úvahu, a zaměstnanci proto zajistí zaměstnavatel přiměřenou dobu na oddech a jídlo. ,,Čistá“ pracovní doba zaměstnance bude činit 12 hodin včetně přiměřené doby na oddech a jídlo.

Základní informace Pracovní doba zaměstnance musí být pravidelně střídána dobou odpočinku. Doba odpočinku zahrnuje především dobu nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami a dobu nepřetržitého odpočinku v týdnu. Pokud jde o nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami, je zaměstnavatel povinen rozvrhnout zaměstnanci pracovní dobu tak, aby měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 11 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích (mladistvý zaměstnanec pak 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích). Tomu je nutné prakticky rozumět tak, že v uvedené délce je zaměstnavatel povinen zaměstnanci nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami zajistit, jinak by to nedávalo smysl. Zaměstnanci staršímu 18 let může zaměstnavatel v určitých případech (např. nepřetržité provozy, nerovnoměrně rozvržená pracovní doba, potřeba práce přesčas, apod.) zkrátit nepřetržitý odpočinek až na 8 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, ovšem za podmínky, že následující odpočinek mu bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. viz situace Nepřetržitý odpočinek v týdnu, Délka pracovní doby (obecně), Rozvrh pracovní doby, pracovní týden a povinnosti zaměstnavatele Příklad: Zaměstnanci začala směna v 6.00 hodin a skončila v 18.00 hodin. Další směna mu podle rozvrhu měla začít následující den v 6.00 hodin. V takovém případě by měl zaměstnanec nepřetržitý odpočinek mezi směnami v rámci 24 hodin po sobě jdoucích v délce 12 hodin a byl by splněn zákonný požadavek na jeho minimální délku. Zaměstnavatel ale nařídil zaměstnanci práci přesčas. Ta mohla být nařízena v maximální možné délce do 22.00 hodin, aby byl zaměstnanci zaručen nepřetržitý odpočinek v minimální délce 8 hodin. Zkrácení tohoto odpočinku o 3 hodiny oproti zákonnému minimu zároveň znamená, že ten následující musí trvat alespoň 14 hodin (11 + 3).

Základní informace Konto pracovní doby je specifickým rozvržením pracovní doby. Může ho uplatnit jen zaměstnavatel odměňující mzdou (použití v platové sféře je zákonem výslovně vyloučeno) a činí tak zpravidla v situaci, kdy hodlá zaměstnanci přidělovat práci v takovém rozsahu, v jakém to bude odpovídat jeho aktuální potřebě (a tato potřeba zpravidla kolísá a není zcela předvídatelná). Zavedení konta pracovní doby je podmíněno u zaměstnavatele, u kterého působí odborová organizace, sjednáním v kolektivní smlouvě, a u zaměstnavatele, kde odborová organizace nepůsobí, stanovením ve vnitřním předpisu. Co zaměstnavatel nepotřebuje, je souhlas jednotlivých zaměstnanců. Protože právní úprava konta pracovní doby je jen kusá, měla by to být právě kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis, v nichž budou bližší podrobnosti týkající se tohoto způsobu rozvržení pracovní doby upraveny. Konto pracovní doby je spojeno s existencí příslušného vyrovnávacího období, poskytováním stálé měsíční mzdy (mzdy ve stálé měsíční výši) a vedením účtu pracovní doby a účtu mzdy. Další text se zaměřuje na okolnosti týkající se pracovní doby.

Základní informace Velký význam, zejména v oblasti pracovní doby, doby odpočinku a odměňování, mají dny pracovního klidu a v té souvislosti skutečnost, zdali v nich zaměstnanec pracoval, či nikoliv. Za dny pracovního klidu zákoník práce označuje dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu a svátky (vymezené zvláštním právním předpisem). Specifické je posouzení dne pracovního klidu u zaměstnance, který koná u zaměstnavatele práci v nočních směnách. viz situace Nepřetržitý odpočinek v týdnu, Den pracovního klidu v noční směně, Práce ve svátek

Základní informace Specifika zaměstnanců pracujících v nočních směnách se projevují rovněž ve vztahu k posuzování jejich dnů pracovního klidu, tj. dnů, na které připadá nepřetržitý odpočinek v týdnu nebo svátky. Platí totiž, že u takových zaměstnanců začíná den pracovního klidu hodinou odpovídající nástupu zaměstnanců té směny, která v týdnu nastupuje podle rozvrhu směn jako první. Která konkrétně to je, určuje zaměstnavatel. Zmíněné pravidlo je možné použít též pro účely práva na mzdu nebo plat, případně odměnu z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr. viz situace Dny pracovního klidu, Práce ve svátek Příklad U zaměstnavatele pracují zaměstnanci v nočních směnách, přičemž začátek první směny v týdnu připadá dle rozhodnutí zaměstnavatele na šestou hodinu ráno v pondělí. Dne 8. 5. bude svátek. Do tohoto dne zasáhne směna jak zaměstnanců pracujících od 22.00 hodin dne 7. 5. do 6.00 hodin dne 8. 5., tak zaměstnanců vykonávajících práci od 22.00 hodin dne 8. 5. do 6.00 hodin dne 9. 5. Den pracovního klidu (svátek) začne dle výše uvedeného pravidla pro zmíněné zaměstnance až v 6.00 hodin dne 8. 5. a skončí ve stejný čas následujícího dne.

Základní informace Vedle přestávky v práci na jídlo a oddech a přiměřené doby na oddech a jídlo zná zákoník práce také bezpečnostní přestávku. Jak vyplývá z jejího názvu, má jinou povahu než obě dříve jmenované. Bezpečnostní přestávka se započítává do pracovní doby. To platí i v případě, že spadne vjedno s přestávkou v práci na jídlo a oddech.

Základní informace Vedle nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci též nepřetržitý odpočinek v týdnu, a to v trvání alespoň 35 hodin. U mladistvého zaměstnance nesmí nepřetržitý odpočinek v týdnu činit méně než 48 hodin. Zákoník práce vychází z toho, že pokud to umožňuje provoz zaměstnavatele, stanoví se nepřetržitý odpočinek v týdnu všem zaměstnancům na stejný den a tak, aby do něho spadala neděle. Řada zaměstnanců ho ale samozřejmě čerpá v jiné dny. I u nepřetržitého odpočinku v týdnu přichází v úvahu jeho zkrácení. Zákoník práce to umožňuje ve stejných případech, jako je tomu u zkrácení nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami, a dále u technologických procesů, které nemohou být přerušeny. Pak může zaměstnavatel rozvrhnout pracovní dobu zaměstnanců starších 18 let tak, že doba nepřetržitého odpočinku v týdnu bude činit nejméně 24 hodin, s tím ale, že za období 2 týdnů musí činit její délka celkem alespoň 70 hodin. viz situace Nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami, Délka pracovní doby (obecně), Rozvrh pracovní doby, pracovní týden a povinnosti zaměstnavatele

Základní informace Práci přesčas může zaměstnanec vykonat i v den, který je podle zvláštního zákona označen za svátek. Aby šlo ovšem o práci přesčas, musí být splněna mj. podmínka, že je to práce mimo rámec rozvrhu směn zaměstnance. Pokud by tak zaměstnanec konal práci sice ve svátek, ale ve směně rozvržené mu zaměstnavatelem, o práci přesčas nejde a jít ani nemůže (zaměstnanec toliko naplňuje svůj individuální „fond pracovní doby“ podle rozvrhu týdenní pracovní doby).

Základní informace Vedle dnů, na které připadá zaměstnanci nepřetržitý odpočinek v týdnu, patří svátky mezi dny pracovního klidu. Vymezení toho, které dny jsou svátkem, spadají proto do dnů pracovního klidu a jsou s nimi spojena na jedné straně určitá omezení, na druhé straně kompenzace práce, která je v nich konána, obsahuje zvláštní právní předpis. Tento právní předpis rozlišuje mezi tzv. státními svátky (v současnosti je jich celkem 7) a svátky ostatními (takto je označeno celkem 7 dnů, ale 1. leden patří rovněž mezi státní svátky). viz situace Dny pracovního klidu

Základní informace § 199 ZP Nemůže-li zaměstnanec konat práci pro jiné důležité osobní překážky v práci týkající se jeho osoby, než jsou uvedeny v § 191 ZP (dočasná pracovní neschopnost, karanténa, mateřská a rodičovská dovolená, ošetřování dítěte nebo jiného člena domácnosti), je zaměstnavatel povinen poskytnout mu nejméně ve stanoveném rozsahu pracovní volno a ve stanovených případech i náhradu mzdy nebo platu. Okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci, při kterých přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele pracovní volno, nebo pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu, je uveden v souladu s § 199 odst. 2 ZP v příloze k nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci. Může se jednat např. o následující případy překážek v práci: vyšetření nebo ošetření zaměstnance ve zdravotnickém zařízení, pracovnělékařská prohlídka, vyšetření nebo očkování související s výkonem práce, znemožnění cesty do zaměstnání, svatba, převoz manželky při narození dítěte, úmrtí rodinného příslušníka, doprovod příbuzného k lékaři, pohřeb spoluzaměstnance, přestěhování zaměstnance, vyhledání nového zaměstnání. V případě zaměstnance odměňovaného měsíční mzdou je třeba při nepřítomnosti zaměstnance v zaměstnání z důvodu osobních překážek v práci měsíční mzdu poměrově krátit. Zaměstnanci tak přísluší pouze poměrná část mzdy podle poměru odpracované doby na celkovém pracovním fondu. Při mzdě úkolové se samozřejmě vyplácí úkolová mzda, tzn. přesně stanovená odměna za vykonanou činnost, při hodinové mzdě pak mzda za odpracované hodiny. Případná náhrada mzdy nebo platu za dobu důležitých osobních překážek v práci pak v definovaných případech přísluší ve výši průměrného výdělku.

Dovolenou zaměstnanci určuje (až na zákonné výjimky) zaměstnavatel, aby měl možnost vybrat vhodnou dobu jejího čerpání (s přihlédnutím k provozním důvodům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům zaměstnance). Základní informace Určit čerpání dovolené není pouze právem zaměstnavatele, nýbrž jednou z jeho základních povinností, a to tak, aby zaměstnanec vyčerpal dovolenou v roce, za nějž náleží. Zaměstnavatel může zaměstnanci určit dovolenou, i když zaměstnanec ještě nesplnil podmínky pro její poskytnutí. Zaměstnanec by měl být včas seznámen s tím, kdy bude čerpat dovolenou, aby se na její využití mohl připravit. Dobu čerpání dovolené je tak zaměstnavatel povinen písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem. Na základě dohody se zaměstnancem (resp. s jeho souhlasem) je možné dovolenou poskytnout dříve než za 14 dní po jejím určení. Zaměstnavatel může určit zaměstnanci dovolenou i na základě jeho žádosti (žádanka, dovolenka), vždy se však jedná o určení dovolené zaměstnavatelem a její poskytnutí zcela závisí na zaměstnavateli. Jestliže zaměstnanec požádá o udělení dovolené a jeho nadřízený mu dá k čerpání dovolené souhlas (písemně, ale i ústně nebo konkludentně), lze v jeho souhlasu spatřovat určení nástupu dovolené. Pro samotné čerpání dovolené je rozhodný okamžik jejího určení zaměstnavatelem, nikoliv vyplnění žádosti zaměstnance o její poskytnutí, ani naplánování dovolené v rozvrhu čerpání dovolené. Rozvrh čerpání dovolené je pouze podkladem pro rozhodnutí a na jeho základě zaměstnanci právo na čerpání dovolené v termínu podle rozvrhu nevzniká. Čerpání dovolené zaměstnavatel zásadně nařizuje na celé směny. V kratším rozsahu je možné čerpat dovolenou výjimečně se souhlasem zaměstnance, nejméně však v délce její jedné poloviny, nejde-li o zbývající část nevyčerpané dovolené, která je kratší než polovina směny.

Zaměstnavatel nemůže jednostranně určit zaměstnanci dovolenou na dobu překážek v práci. U některých překážek ji může určit na žádost zaměstnance. Základní informace Zaměstnavatel je povinen určit zaměstnanci dovolenou v kalendářním roce, za nějž náleží, je však na jeho rozhodnutí, kdy bude určitý zaměstnanec dovolenou čerpat. Platí přitom, že by se mělo jednat o dobu, kdy zaměstnanci nebrání objektivní skutečnosti v jejím využití, například pokud zaměstnanec realizuje jiné činnosti, pro které je z práce omluven (odborové činnosti, darování krve atd.), nebo mu zdravotní stav neumožňuje dovolenou čerpat (dočasná pracovní neschopnost). Zákoník práce vyjmenovává případy překážek v práci, na které nelze dovolenou určit ani se souhlasem zaměstnance. Jedná se o: dobu vojenského cvičení nebo službu v operačním nasazení, dobu dočasné pracovní neschopnosti, mateřskou a rodičovskou dovolenou. Na dobu ostatních překážek v práci je možné určit dovolenou jen na žádost zaměstnance. Zaměstnavatel je povinen vyhovět žádosti zaměstnankyně o to, aby dovolená bezprostředně navazovala na skončení její mateřské dovolené (stejně tak je zaměstnavatel povinen vyhovět žádosti zaměstnance, aby jeho dovolená bezprostředně navazovala na skončení rodičovské dovolené do doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou). Pokud již byla dovolená zaměstnavatelem určena a zaměstnanci do její doby následně připadne některá z překážek v práci, dovolená se po dobu jejich trvání přerušuje (ledaže v situacích určených v § 219 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanec požádá o pokračování čerpání dovolené během těchto překážek). Pokud překážky skončí ještě v době, na kterou byla určena dovolená, dovolená po jejich skončení doběhne. V případě delších překážek však dovolená po návratu nepokračuje automaticky; musela by být znovu určena.

Dovolená, kterou si zaměstnanec nestihl vyčerpat v kalendářním roce, ve kterém mu právo na ni vzniklo, se vždy převádí do následujícího roku. S účinností od 1. 1. 2021 (fakticky tedy poprvé až na konci roku 2021 v souvislosti s nárokem na dovolenou za rok 2021) bude zaměstnanec nově mít možnost požádat o převod dovolené v souladu s § 218 odst. 2 zákoníku práce. Základní informace Zaměstnavatel je povinen určit zaměstnanci dovolenou tak, aby si ji celou vyčerpal v kalendářním roce, za který přísluší (celou délku dovolené). Výjimkou, při které zákoník práce toleruje, že dovolená není v příslušném kalendářním roce celá vyčerpána, jsou dlouhodobé překážky v práci na straně zaměstnance (pracovní neschopnost, mateřská, rodičovská dovolená), naléhavé provozní důvody na straně zaměstnavatele nebo žádost zaměstnance o převod části dovolené. Podle § 218 odst. 2 zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 1. 2021, lze s ohledem na oprávněné zájmy zaměstnance na základě písemné žádosti zaměstnance část dovolené za kalendářní rok, na kterou vzniklo právo v příslušném kalendářním roce a která přesahuje 4 týdny a u pedagogických pracovníků a akademických pracovních 6 týdnů, převést do následujícího kalendářního roku. Zaměstnavatel této žádosti nemá povinnost vyhovět, avšak pokud tak neučiní, měl byl určit zaměstnanci čerpání dovolené v rozsahu, na které mu vzniklo právo. Není-li dovolená vyčerpána v kalendářním roce, za který přísluší nebo podána žádost o její převedení, dochází automaticky k jejímu převodu do roku následujícího a zaměstnavatel má nadále zákonnou povinnost tuto dovolenou zaměstnanci určit, a to tak, aby došlo k jejímu vyčerpání nejpozději do konce tohoto kalendářního roku (roku následujícího po roce, za který dovolená náleží). Převedená dovolená se čerpá přednostně před dovolenou, na kterou vzniklo právo později, aniž by tak zaměstnavatel musel výslovně určovat (zákon toto pravidlo sice výslovně nestanoví, nicméně plyne z logiky věci). Jestliže dovolenou zaměstnavatel neurčí do 30. června následujícího roku, vzniká zároveň zaměstnanci právo určit si dobu čerpání dovolené sám. Nemůže-li být dovolená vyčerpána z důvodů dlouhodobých překážek v práci na straně zaměstnance ani do konce následujícího roku poté, kdy právo na ni vzniklo, je zaměstnavatel povinen určit čerpání dovolené po skončení těchto překážek.

Výjimkou z pravidla, že o době čerpání dovolené rozhoduje zaměstnavatel, je situace zaměstnankyně mezi mateřskou a rodičovskou dovolenou a zaměstnance po skončení rodičovské dovolené čerpané do doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou.. Základní informace Zaměstnavatel nemůže nařídit čerpání dovolené zaměstnankyni na dobu čerpání mateřské dovolené a zaměstnankyni či zaměstnanci na dobu čerpání rodičovské dovolené. Zaměstnankyně však může požádat o čerpání dovolené bezprostředně po skončení mateřské dovolené a zaměstnavatel je povinen její žádosti vyhovět. Obdobně zaměstnanec po skončení rodičovské dovolené po době, po níž je žena oprávněna čerpat mateřskou dovolenou (zpravidla 22/31 týdnů po narození dítěte), má právo na čerpání dovolené, které mu zaměstnavatel nemůže odmítnout. Důvodem této výjimky do 31. 12. 2020 bylo, že rodičovská dovolená se na rozdíl od mateřské dovolené nepovažovala za výkon práce a v případě čerpání dovolené až po skončení rodičovské dovolené by se zaměstnankyni dovolená za dobu čerpání rodičovské dovolené mohla krátit (od 100 zameškaných směn za kalendářní rok). K předejití tohoto krácení by tedy zaměstnankyně mohla nejprve čerpat mateřskou dovolenou, poté dovolenou, a až následně nastoupit na rodičovskou dovolenou. Od 1. 1. 2021 se dovolená krátí již jen za neomluvené směny. Rodičovská dovolená se nově pro účely dovolené považuje za odpracovanou dobu podle § 216 odst. 2 zákoníku práce až do rozsahu dvacetinásobku týdenní pracovní doby daného zaměstnance v kalendářním roce pouze tehdy, pokud zaměstnanec mimo dobu jejího čerpání odpracoval alespoň dvanáctinásobek své týdenní pracovní doby (kromě výkonu práce se za výkon práce považuje i dovolená, překážky v práci na straně zaměstnavatele s výjimkou přerušení práce pro nepříznivé či překážky v práci na straně zaměstnance neuvedené v § 216 odst. 2 zákoníku práce). Čerpání dovolené bezprostředně po mateřské dovolené může mít vliv na to, zda zaměstnankyni vznikne nárok na čerpání dovolené v daném kalendářním roce (podmínky odpracování alespoň čtyřnásobku týdenní pracovní doby podle § 213 odst. 3 zákoníku práce) nebo právě podmínku odpracování alespoň dvanáctinásobku týdenní pracovní doby pro účely posouzení vyjmenovaných překážek jako výkon práce podle § 216 odst. 3 zákoníku práce). Tato právní úprava je však poněkud nedomyšlená z hlediska ochrany zaměstnanců, když doba čerpání dovolené není, na rozdíl od doby mateřské a rodičovské dovolené, ochrannou dobou ve vztahu k výpovědi z pracovního poměru.

Ze základního pravidla, že dobu čerpání dovolené určuje zaměstnanci zaměstnavatel, upravuje zákoník práce dvě výjimky. Základní informace Výjimkami z určení čerpání dovolené zaměstnavatelem je situace, kdy zaměstnankyni skončí mateřská dovolená (či zaměstnanci rodičovská dovolená v rozsahu, ve kterém zaměstnankyně může čerpat mateřskou dovolenou), a dále situace, kdy zaměstnavatel neurčí zaměstnanci dovolenou ani do 30. června následujícího kalendářního roku poté, kdy právo na tuto dovolenou vzniklo. Neurčí-li zaměstnavatel zaměstnanci dovolenou do 30. června následujícího kalendářního roku poté, co mu právo na ni vzniklo, rozšiřuje se od 1. července právo určit si dovolenou rovněž na zaměstnance. Není-li tak zaměstnavatelem určena dovolená po dobu 18měsíčního období, má možnost si určit čerpání nevyčerpané dovolené z předchozího roku také zaměstnanec. Z pohledu zaměstnavatele tak stačí nejpozději do 30. června následujícího roku určit zaměstnanci dovolenou z předchozího roku (např. na dny 1. až 7. prosince). Neučiní-li tak, může od 1. července následujícího kalendářního roku zaměstnanec zaměstnavateli písemně sdělit, že bude čerpat nevyčerpanou dovolenou z předchozího roku, a to v době, kterou si sám určí. V případě, že by práva určit dovolenou využili zaměstnavatel i zaměstnanec, bude dovolená čerpána na základě toho rozhodnutí, které bylo učiněno dříve (nikoliv ta dovolená, jejíž termín čerpání nastane dříve).

Zaměstnanci v pracovním poměru mají při splnění podmínek stanovených zákoníkem práce právo na dovolenou ve výměře nejméně 4 týdny, některé skupiny zaměstnanců na ještě vyšší výměru. Základní informace Základní výměra dovolené činí: nejméně 4 týdny u zaměstnanců odměňovaných mzdou; 5 týdnů u zaměstnanců zaměstnavatelů ve veřejné sféře (tj. zaměstnavatelů vyjmenovaných v § 109 odst. 3 zákoníku práce); 8 týdnů u pedagogických pracovníků a akademických pracovníků vysokých škol; 5 týdnů u státních zaměstnanců. S výjimkou prvního případu se jedná o kogentní výměru dovolené, tedy tito zaměstnavatelé nesmí zaměstnancům poskytovat dovolené méně ani více. U zaměstnanců v soukromé sféře (tj. zaměstnanců odměňovaných mzdou) pak zákoník práce stanoví pouze výměru dovolené minimální, zaměstnavatel však může poskytovat dovolenou i delší. Prodloužení dovolené je možné provést smlouvou individuální i kolektivní, stejně jako vnitřním předpisem zaměstnavatele. Jedná se o velmi častý benefit poskytovaný zaměstnancům. I zde však platí podmínka, že při poskytování tohoto benefitu by měl zaměstnavatel dodržet zásadu rovného zacházení. O výměře dovolené je zaměstnavatel povinen zaměstnance písemně informovat. Pokud tato informace není obsažena v pracovní smlouvě, je třeba ji zaměstnanci sdělit v písemné informaci o obsahu pracovního poměru nebo odkázat na vnitřní předpis.

Pro účely vzniku práva na dovolenou se překážky v práci považují za podmínek stanovených zákonem za výkon práce stejně jako např. dovolená. Základní informace Jednou z podmínek vzniku práva na dovolenou za kalendářní rok, případně na její poměrnou část, je kromě určité doby nepřetržitého trvání pracovního poměru odpracování 52 týdnů, resp. alespoň 4 týdnů v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby nebo kratší týdenní pracovní doby v příslušném kalendářním roce. Zaměstnavatel sleduje, kolik násobků týdenní pracovní doby v rámci rozvržených směn zaměstnanec odpracoval, k hodinám práce přesčas se nepřihlíží. Za výkon práce se dále pro účely dovolené považuje: doba čerpání dovolené, doba čerpání mateřské dovolené, doba, po kterou zaměstnanec čerpá rodičovskou dovolenou do doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou, doba pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vzniklé při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, doba, kdy si zaměstnanec vybírá náhradní volno za práci přesčas nebo práci ve svátek, doba, kdy zaměstnanec nepracuje proto, že je svátek, za který mu přísluší náhrada mzdy, popřípadě za který se mu jeho měsíční mzda nekrátí, důležité osobní překážky v práci podle § 191 zákoníku práce, nejsou-li níže vyjmenovány jako překážky, které se započítávají omezeně, překážky v práci z důvodu obecného zájmu, jiné důležité osobní překážky v práci na straně zaměstnance uvedené v nařízení vlády č. 590/2006 Sb. překážky v práci na straně zaměstnavatele s výjimkou doby, kdy byly práce přerušena pro nepříznivé povětrnostní vlivy. Do výše dvacetinásobku stanovené týdenní pracovní doby nebo dvacetinásobku kratší týdenní pracovní doby se pro účely dovolené považuje za výkon práce doba zameškaná v témže kalendářním roce z důvodu: čerpání rodičovské dovolené, s výjimkou doby, po kterou zaměstnanec čerpá rodičovskou dovolenou do doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou, dočasné pracovní neschopnosti, s výjimkou pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, karantény nařízené podle jiného právního předpisu (zákon č. 258/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), jiných důležitých osobních překážek v práci podle § 199 zákoníku práce, s výjimkou překážek uvedených v nařízení vlády č. 590/2006 Sb. Výše uvedené překážky se v daném rozsahu považují za výkon práce pro účely dovolené pouze za předpokladu, jestliže zaměstnanec mimo dobu jejich trvání v kalendářním roce odpracoval alespoň dvanáctinásobek stanovené týdenní pracovní doby nebo dvanáctinásobek kratší týdenní pracovní doby. Příklad: Zaměstnankyně je na rodičovské dovolené a posléze znovu na mateřské dovolené. Zaměstnankyně má 40ti hodinovou týdenní pracovní dobu a dovolenou 5 týdnů (tzn. 40 x 5 = 200h). Rozvrh směn včetně svátků je 2088 hodin. Situace, kdy je zaměstnankyně 328 h na mateřské dovolené a 1760 h na rodičovské dovolené: 328 : 40 = 8,2 – to znamená, že zaměstnankyně odpracovala 8 násobků stanovené týdenní pracovní doby – nárok na dovolenou jí tedy vzniká. Není však splněn požadavek odpracování 12násobků stanovené týdenní pracovní doby – k době na rodičovské dovolené se proto vůbec nepřihlíží. Dovolená (40 x 5) : 52 x 8 = 30,77 – 31 hodin dovolené.