S účinností od 1. ledna 2021 se zvýšila minimální mzda, ve zdravotním pojištění minimální vyměřovací základ zaměstnance. Rovněž se zvýšila částka rozhodného příjmu, například u dohod o pracovní činnosti. Kromě toho byly přijaty další změny v zákonech zdravotního pojištění nebo v související právní úpravě s dopady právě do oblasti zdravotního pojištění. Podívejme se nyní blíže na postupy zaměstnavatele ve zdravotním pojištění v aktuálně platných právních podmínkách.
Minimální mzda jako minimální vyměřovací základ zaměstnance
K této problematice úvodem poznamenávám, že dne 31. 1. 2020 (tedy ještě před započetím koronavirové krize) zamítla Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky poslanecký návrh na zrušení minimálního vyměřovacího základu zaměstnanců. To znamená, že i nadále jsou v účinnosti mj. ustanovení § 3 odst. 4, 6, 8, 9 a 10 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, řešící odvod pojistného zaměstnavatelem v návaznosti na minimální vyměřovací základ zaměstnance, případně na jeho poměrnou část.
Minimální mzda, zvýšená k datu 1. 1. 2021 na částku 15 200 Kč, má ve zdravotním pojištění především tyto dopady. Nedosahuje-li hrubý příjem zaměstnance v příslušném kalendářním měsíci aktuální výše minimální mzdy, provádí zaměstnavatel dopočet (a následný doplatek) pojistného do minimálního vyměřovacího základu, pokud je takto povinen učinit. Tento doplatek hradí prostřednictvím zaměstnavatele zaměstnanec. Pokud by byl vyměřovací základ nižší než minimální mzda zapříčiněn překážkami v práci na straně organizace (§ 207 až § 209 zákoníku práce), přechází povinnost úhrady předmětného doplatku v plné výši na zaměstnavatele.
Zaměstnanec pracuje na zkrácený pracovní úvazek na základě pracovní smlouvy s hrubým příjmem 14 000 Kč.
Zaměstnavatel provede dopočet a doplatek pojistného do minima 15 200 Kč takto:
- z částky příjmu 14 000 Kč činí 13,5 % pojistného 1 890 Kč, jedna třetina (630 Kč) bude sražena zaměstnanci, dvě třetiny (1 260 Kč) hradí zaměstnavatel,
- pojistné z rozdílové částky 1 200 Kč ve výši 162 Kč bude sraženo zaměstnanci (nejedná se o některou ze situací uvedených v § 207 až § 209 zákoníku práce).
Zaměstnanci bude sraženo: 630 + 162 = 792 Kč
Zaměstnavatel odvede: 1 260 Kč
Celkem: 2 052 Kč
Stejně by zaměstnavatel postupoval i v případě, kdyby byla na částku 14 000 Kč uzavřena některá z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.
Pokud by se jednalo o některou z překážek v práci na straně organizace ve smyslu ustanovení § 207 až § 209 zákoníku práce, přešla by povinnost úhrady doplatku 162 Kč v plné výši na zaměstnavatele.
Má-li zaměstnanec ve více zaměstnáních příjmy nižší než minimální mzdu, pak se tyto pro účely placení pojistného sčítají, musí se však jednat o příjmy, které zakládají povinnost placení pojistného. Je-li součet hrubých příjmů (vyměřovacích základů) zaměstnance v daném kalendářním měsíci nižší než minimální vyměřovací základ (minimální mzda), pověřuje zaměstnanec za účelem doplatku pojistného do minimálního vyměřovacího základu toho zaměstnavatele, kterého si zvolí. V případě posuzování (sčítání) příjmů z více zaměstnání je tak nutná spolupráce příslušných zaměstnavatelů.
Zaměstnanec pracuje u dvou zaměstnavatelů, vždy na dohodu o pracovní činnosti, s příjmy 6 000 Kč a 6 600 Kč. V úhrnu příjmů není dosaženo částky 15 200 Kč, dopočet a doplatek pojistného do částky minimálního vyměřovacího základu provádí (na základě zaměstnancova pověření) zaměstnavatel s vyšším příjmem. Jak řeší pověřený zaměstnavatel odvod pojistného?
Zaměstnavatel, u kterého má pracovník příjem 6 600 Kč, odvede z tohoto příjmu pojistné ve výši 891 Kč. Zaměstnanci se strhne 297 Kč, zaměstnavatel uhradí 594 Kč. Protože je tento zaměstnavatel pověřen odvodem doplatku pojistného do minimálního vyměřovacího základu, strhne zaměstnanci ještě částku pojistného ve výši 351 Kč, což je 13,5 % z rozdílu 15 200 - (6 600 + 6 000). Jelikož pojistné ve druhém zaměstnání (hrubý příjem 6 000 Kč) představuje dle zákona 810 Kč (270 Kč platí zaměstnanec a 540 Kč zaměstnavatel), je v příslušném měsíci již zabezpečen odvod pojistného v minimální zákonné výši. Zaměstnanec tedy úhrnem zaplatí 918 Kč (297 + 351 + 270), zaměstnavatelé pak 1 134 Kč (594 + 540).
Pokud se ze zákonných důvodů (§ 3 odst. 9 zákona č. 592/1992 Sb., například tehdy, když zaměstnání netrvá celý kalendářní měsíc) snižuje minimální vyměřovací základ na poměrnou část, musí být odvedeno pojistné nejméně z tohoto sníženého vyměřovacího základu, tedy i včetně případného doplatku pojistného do této poměrné části. Veškeré doplatky do minimálního vyměřovacího základu, resp. do jeho poměrné části, nemůže hradit sám pojištěnec, tyto se platí zásadně prostřednictvím zaměstnavatele.
Zaměstnanec ukončil pracovní poměr dne 27. 1. 2021 a za měsíc leden mu byl zúčtován hrubý příjem ve výši 12 000 Kč. Jak řeší zaměstnavatel odvod pojistného v situaci, když zaměstnání netrvá po celý kalendářní měsíc?
Poměrná část minimálního vyměřovacího základu v návaznosti na počet 27 kalendářních dnů trvání zaměstnání v měsíci lednu, která musí být při odvodu pojistného dodržena, činí 13 238,70 Kč [(27 : 31) x 15 200].
To znamená, že při sazbě 13,5 % z částky 13 238,70 Kč musí zaměstnavatel zaplatit za zaměstnance pojistné zdravotní pojišťovně, u které je zaměstnanec pojištěn, v částce 1 788 Kč (13 238,70 x 0,135). S ohledem na příjem 12 000 Kč činí výše odvodu pojistného z této hrubé mzdy částku 1 620 Kč. Jedna třetina (540 Kč) bude sražena zaměstnanci z příjmu, zbývající dvě třetiny (1 080 Kč) pak zaplatí zaměstnavatel ze svých prostředků. Za této situace však ještě není zabezpečen odvod pojistného ze zákonného minima, tedy přesněji z poměrné části minimálního vyměřovacího základu. Aby zaměstnavatel dodržel zákon, musí ještě provést doplatek pojistného ve výši 13,5 % z rozdílové částky 1 238,70 Kč, tj. 168 Kč.
Z celkové částky pojistného 1 788 Kč je zaměstnanci sraženo 708 Kč (540 + 168), zaměstnavatel hradí 1 080 Kč. Povinnost úhrady doplatku ve výši 168 Kč by přešla na zaměstnavatele pouze za situace, kdyby byl vyměřovací základ nižší z důvodů překážek v práci na straně organizace ve smyslu ustanovení § 207 až § 209 zákoníku práce (viz výše).
Pro výpočet výše pojistného v návaznosti na poměrnou část minimálního vyměřovacího základu se v rámci rozhodného období kalendářního měsíce posuzují zásadně kalendářní, nikoli pracovní dny.
Pokud pro zaměstnance platí ustanovení o povinnosti odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu, musí být minimum zaměstnavatelem dodrženo v případě poskytnutého neplaceného volna nebo při vykázané neomluvené absenci, v podstatě bez ohledu na rozsah těchto nepřítomností zaměstnance v práci.
Zaměstnanci bylo poskytnuto po celý kalendářní měsíc neplacené volno.
Zaměstnavatel odvede pojistné z částky minimálního vyměřovacího základu 15 200 Kč ve výši 2 052 Kč, kdy celou částku uhradí zaměstnanec prostřednictvím zaměstnavatele dle § 3 odst. 10 zákona č. 592/1992 Sb.
Při řešení přečerpané dovolené musí být zákonem stanovené minimum dodrženo i tehdy, pokud je zaměstnanci v daném kalendářním měsíci (ve kterém pracovněprávní vztah končí) odúčtována náhrada mzdy z titulu přečerpané dovolené.
Zaměstnanec skončí po dohodě pracovní poměr k 30. 4. 2021, přičemž přečerpá zákonný nárok na dovolenou o deset dnů, za které bude zúčtována náhrada mzdy ve výši 10 600 Kč. Hrubý příjem za duben bude činit 22 800 Kč.
Dny přečerpané dovolené se vykazují jako dny neplaceného volna, za které se pojistné (od 1. 1. 2015) již neplatí. Při výpočtu výše pojistného za měsíc duben zaměstnavatel odúčtuje náhradu mzdy 10 600 Kč:
Hrubá mzda: 22 800 Kč
Náhrada mzdy za 10 dnů přečerpané dovolené: -10 600 Kč
Rozdíl: 12 200 Kč
Protože je výsledný příjem nižší než 15 200 Kč, provede zaměstnavatel za duben standardním způsobem dopočet a doplatek pojistného do minimálního vyměřovacího základu (viz výše) proto, že zaměstnání trvá celý kalendářní měsíc.
Výše uvedené postupy platí za situace, kdy se na zaměstnance (a na zaměstnavatele – plátce pojistného) vztahuje povinnost dodržet při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ. V opačném případě (tedy za situace, kdy nemusí být minimum dodrženo) odvádí zaměstnavatel pojistné ze skutečné výše zúčtovaného příjmu, a to u osob konkrétně vyjmenovaných v § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb.
Rozhodná částka pro vznik zaměstnání ve zdravotním pojištění
Pro placení pojistného na zdravotní pojištění zaměstnavatelem je důležité, zda se osoba považuje z pohledu zdravotního pojištění za zaměstnance. Osoba je ve zdravotním pojištění zaměstnancem tehdy, pokud jí plynou nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti zdaňované podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP). Zaměstnání z pohledu zdravotního pojištění vzniká, pokud osoba jako zaměstnanec vykonává pro zaměstnavatele činnost a je-li jí za výkon této činnosti zúčtován příjem zdaňovaný podle § 6 ZDP, mimo zákonných výjimek.
Termín „průměrná mzda“ naleznete pro účely zdravotního pojištění v ustanovení § 3a odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb. Za průměrnou mzdu se pro účely zdravotního pojištění považuje částka, která se vypočte jako součin všeobecného vyměřovacího základu pro účely důchodového pojištění za kalendářní rok, který o dva roky předchází kalendářnímu roku, pro který se průměrná mzda zjišťuje, a přepočítacího koeficientu pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu. Takto vypočtená částka se zaokrouhluje na celé koruny nahoru.
Podle nařízení vlády č. 381/2020 Sb. ze dne 21. 9. 2020 představuje výše všeobecného vyměřovacího základu za rok 2019 hodnotu 34 766 Kč. Výše přepočítacího koeficientu pro úpravu tohoto všeobecného vyměřovacího základu činí 1,0194. Součinem těchto dvou částek dostaneme po zaokrouhlení průměrnou mzdu pro rok 2021 ve výši 35 441 Kč. Od této hodnoty průměrné mzdy se odvíjí i rozhodná částka 3 500 Kč, platná od 1. ledna 2021. Institut průměrné mzdy ovlivňuje vznik zaměstnání u vybraných skupin zaměstnanců. Činí-li dosažený příjem alespoň 3 500 Kč, pak povinnost zaměstnavatele platit za zaměstnávanou osobu pojistné a současně ji přihlásit u zdravotní pojišťovny jako zaměstnance vzniká u:
- osob pracujících na základě dohody o pracovní činnosti, popřípadě více dohod o pracovní činnosti u jednoho zaměstnavatele,
- členů družstev bez pracovněprávního vztahu k družstvu ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) bodu 4 zákona č. 48/1997 Sb.,
- dobrovolných pracovníků pečovatelské služby.
Podívejme se nyní blíže na postupy zaměstnavatele u dohod o provedení práce.
Zaměstnanec má v březnu uzavřeny u téhož zaměstnavatele dvě dohody o provedení práce. První trvá od 1. 3. do 10. 3. s příjmem 5 200 Kč, druhá je sjednána od 22. 3. do 31. 3. s příjmem 5 400 Kč.
Pro účel vzniku zaměstnání se v rámci rozhodného období kalendářního měsíce sčítají příjmy z více dohod o provedení práce (anebo také dohod o pracovní činnosti) u jednoho zaměstnavatele.
Na straně jedné tak platí, že úhrnem příjmů 10 600 Kč vzniká povinnost zaměstnavatele dvakrát přihlásit a dvakrát odhlásit zaměstnance. Protože však zaměstnání netrvalo po celý kalendářní měsíc, musí zaměstnavatel na straně druhé vypočítat poměrnou část minima za celkem 20 kalendářních dnů trvání zaměstnání v měsíci březnu, která musí být při odvodu pojistného dodržena, což činí 9 806,45 Kč [(20 : 31) x 15 200]. Jelikož dosažený příjem převyšuje takto vypočtenou poměrnou část minima, bude vyměřovacím základem zaměstnance za měsíc březen částka 10 600 Kč.
Vyměřovacím základem by byla částka 10 600 Kč i tehdy, kdyby se jednalo o takový příjem u jediné dohody o provedení práce, která by byla uzavřena na období od 1. 3. do 20. 3.
Kdyby však současně běžely v roce 2021 u jednoho zaměstnavatele po celý kalendářní měsíc (nebo i rok) dvě dohody o provedení práce s příjmy 5 200 Kč a 5 400 Kč, prováděl by zaměstnavatel dopočet do minima 15 200 Kč proto, že zaměstnání trvalo po celý kalendářní měsíc.
Zaměstnanec pracuje na dohodu o provedení práce od 4. ledna do 30. září s příjmem převyšujícím v měsících lednu až září aktuální výši minimálního vyměřovacího základu. Jedná se o jediné zaměstnání. V dubnu onemocní a příjem dosažený za tento měsíc činí 9 360 Kč.
Zaměstnavatel přihlásí zaměstnance u zdravotní pojišťovny k datu 4. 1. a odvádí pojistné z dosaženého příjmu. Protože v měsíci dubnu nevznikne z titulu výše zúčtovaného příjmu zaměstnání, odhlásí zaměstnavatel zaměstnance u zdravotní pojišťovny ke dni 31. 3. Na základě této situace nemá osoba v dubnu řešen ve zdravotním pojištění svůj pojistný vztah, proto musí být v tomto měsíci registrována u zdravotní pojišťovny buď jako:
- zaměstnanec v jiném zaměstnání, zakládajícím účast na zdravotním pojištění, nebo
- osoba samostatně výdělečně činná s placením alespoň minimálních záloh 2 393 Kč, nebo
- osoba, za kterou platí pojistné stát.
Není-li splněna ani jedna z těchto tří možností, stává se pojištěnec na měsíc duben osobou bez zdanitelných příjmů s povinností přihlásit se u zdravotní pojišťovny do této kategorie a zaplatit měsíční pojistné v částce 2 052 Kč. Kdyby však zaměstnanec začal v měsíci dubnu pobírat nemocenské dávky (od 15. kalendářního dne trvání nemoci), doložil by tuto skutečnost zdravotní pojišťovně, která by jej od uvedeného data zaevidovala jako příjemce dávek nemocenského pojištění, což je ve zdravotním pojištění kategorie osob, za které platí pojistné stát. Tímto postupem by osoba měla v měsíci dubnu svůj pojistný vztah vyřešen. Další přihlášení zaměstnance proběhne k datu 1. 5., odhlášení pak k 30. 9.
Náhrada mzdy nebo platu v rámci nadnárodního poskytování služeb
Významnou novelou zákoníku práce č. 285/2020 Sb. byl v části III. doplněn do § 3 zákona č. 592/1992 Sb. nový odstavec č. 13, který zní: „Do vyměřovacího základu zaměstnance, kterému podle zákoníku práce nepřísluší náhrada mzdy nebo platu za dovolenou v rozsahu, ve kterém mu tato náhrada přísluší podle právních předpisů členského státu Evropské unie, do něhož byl zaměstnanec vyslán, se zahrnuje náhrada mzdy nebo platu za dovolenou ve výši, v jaké by příslušela tato náhrada za dovolenou podle zákoníku práce, i když nebyla zaměstnavatelem zúčtována; je-li náhrada mzdy nebo platu za dovolenou příslušející podle právních předpisů členského státu vyšší než tato náhrada, která by příslušela podle zákoníku práce, zahrnuje se do vyměřovacího základu zaměstnance též rozdíl mezi těmito náhradami, a to v tom kalendářním měsíci, v němž byla výše tohoto rozdílu zjištěna.“
Nový § 222a zákoníku práce stanoví, že zaměstnanci, který byl vyslán k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb podle článku 56 Smlouvy o fungování Evropské unie do jiného členského státu Evropské unie, nepřísluší náhrada mzdy nebo platu za dovolenou v rozsahu, ve kterém mu náhrada za dovolenou přísluší podle právních předpisů členského státu, do něhož byl vyslán.
V některých členských státech EU zaměstnancům ve stavebnictví, popř. i v jiných odvětvích, platí náhradu za dovolenou namísto zaměstnavatele instituce zřízená zákonem, nazývaná obecně dovolenková pokladna (poskytování náhrady za dovolenou dovolenkovými pokladnami se přitom velmi liší mezi jednotlivými státy). Zaměstnavatelé se sídlem v ČR, kteří vysílají své zaměstnance do takových států, jsou na základě zásad EU povinni akceptovat princip dovolenkových pokladen, protože nároky zaměstnanců na délku dovolené a výši náhrady za dovolenou jsou v těchto státech zpravidla vyšší než v ČR.
Podle dříve platné právní úpravy platil zaměstnavatel příspěvek dovolenkové pokladně a zároveň podle zákoníku práce musel platit zaměstnanci i náhradu za dovolenou, popřípadě za nevyčerpanou dovolenou. Zaměstnanec tak obdržel náhradu mzdy dvakrát.
Dovolenková pokladna není považována za zaměstnavatele podle českých právních předpisů a náhrada za dovolenou vyplacená dovolenkovou pokladnou není příjmem zaměstnance započitatelným do vyměřovacího základu pro odvod pojistného.
Provedenou změnou zákoníku práce tak není zaměstnavatel povinen platit zaměstnanci náhradu mzdy nebo platu za dovolenou, pokud mu bude náležet náhrada za dovolenou od dovolenkové pokladny ve stejné nebo ve vyšší částce, než v jaké by mu náležela podle zákoníku práce. Náhradu za dovolenou, náležející od dovolenkové pokladny, vyplácenou (zúčtovávanou) zaměstnavatelem, zahrne zaměstnavatel do vyměřovacího základu v částce, kterou zaměstnanci zúčtoval, nejméně však ve výši nároku na náhradu za dovolenou, jaká by příslušela podle zákoníku práce, a to i když nebyla zaměstnavatelem zúčtována. Když náhradu za dovolenou vyplácí zaměstnanci dovolenková pokladna a tato náhrada příslušející podle právních předpisů členského státu je vyšší než náhrada, která by příslušela podle zákoníku práce, zahrne se do vyměřovacího základu zaměstnance též rozdíl mezi těmito náhradami, a to v tom kalendářním měsíci, v němž byla výše tohoto rozdílu zjištěna. Zaměstnavatel je povinen výši náhrady za dovolenou vypočítat pro účely odvodu pojistného na zdravotní pojištění.