Dříve neznámý pojem whistleblowing se v České republice postupně dostává do povědomí širší veřejnosti. Mohou za to nejenom opakované legislativní snahy, ale zejména medializace významných kauz, na které takzvaní whistlebloweři upozornili.
V posledních letech pak otázka whistleblowingu nabyla na významu v souvislosti s přijetím evropské směrnice na ochranu oznamovatelů1). Ta členským státům (tedy i ČR) ukládá povinnost zakotvit do svých právních řádů pravidla pro ochranu osob, které se rozhodly učinit oznámení o závadném jednání, a to do 17. 12. 2021.
Co vedlo EU k přijetí této směrnice, v jakém stádiu je její transpozice do českého právního řádu a jaký má aktuální legislativní proces dopad na zaměstnavatele? Nejenom těmito otázkami se budeme v článku zabývat.
Pojďme se vžít do tématu
Jak napovídá samotný anglický název, pojem whistleblowing vznikl v USA, a to ze slovního spojení to blow the whistle, tedy zapískat na píšťalku. Whistleblowing označuje situaci, kdy osoba (whistleblower, česky též oznamovatel) upozorní (zapíská na píšťalku) na nekalé jednání, ke kterému dochází uvnitř organizace. Upozornění oznamovatel činí orgánům, které jsou schopny zjednat nápravu, přičemž se může jednat o orgány uvnitř organizace, nebo mimo ni. Podle toho rozlišujeme tzv. vnitřní a vnější oznámení.
Zvláštností whistleblowingu je, že oznamovatel má k organizaci, ve které k nekalému jednání docház