Je obhajitelným parametrem pro posouzení práva zaměstnance na stejnou odměnu za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty sociálněekonomický charakter regionu, ve kterém koná pro zaměstnavatele s širší územní působností práci? V dané věci už se vyslovil také Ústavní soud.
V minulém roce bylo na stránkách tohoto časopisu upozorněno na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, v němž se dovolací soud zabýval výkladem ustanovení § 110 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, o stejné odměně za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty ve vazbě na to, kde konkrétně zaměstnanec práci koná. Jinak řečeno, Nejvyšší soud odpovídal na otázku, jaký význam má při posuzování, zda jde o (ne)rovné zacházení při odměňování zaměstnanců za práci, okolnost, že se mzdy zaměstnanců, kteří vykonávají v rámci územního působení zaměstnavatele stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, v jednotlivých oblastech (regionech) liší. Připomeňme si základní právní větu ze zmíněného rozsudku:
„Z hlediska zásady rovného odměňování podle ustanovení § 110 zákoníku práce nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné (nepředstavují komparační kritérium ve smyslu ustanovení § 110 odst. 2 zákoníku práce) sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec na základě pracovní smlouvy pro zaměstnavatele vykonává práci.“
Rozhodnutí dovolacího soudu vyvolalo velkou diskusi a dalo se předpokládat, že bude napadeno ústavní stížností. Tak se i stalo. Ústavní soud už o ní rozhodl. V následujících řádcích se dozvíte, jak a s jakými argumenty.
Právní věta
Ústavní soud si je samozřejmě vědom náhledu na věc ze strany podnikatelských subjektů i situace na trhu práce, na které stěžovatel v ústavní stížnosti taktéž poukazuje, nicméně reflektovat fungování trhu práce a socioekonomické rozdíly mezi jednotlivými regiony