Několik poznámek k ochranným prostředkům

Z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru, označovaným jako COVID-19, se stále častěji hovoří o používání osobních ochranných pracovních prostředků a o poskytování mycích, čistících a dezinfekčních prostředků. Přinášíme zde proto základní fakta k této problematice.

Z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru, označovaným jako SARS CoV-2, vyhlásila vláda podle § 5 písm. a) až e) a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) dne 12. března 2020 na území České republiky nouzový stav a přijala řadu omezujících opatření na úseku ochrany veřejného zdraví. S tím samozřejmě souvisela i všechna opatření týkající se výuky ve školách, maloobchodního prodeje a dalších aktivit.

V souvislosti s uvolňováním těchto zákazů a návratem do normálního života je však třeba přijmou řadu dalších hygienických opatření, neboť nebezpečí nákazy koronavirem nebylo a v nejbližší době nebude definitivně odstraněno. Všeobecně je známo, že všechny obchody budou muset přijmout přísná hygienická opatření týkající se prodeje, opatření týkající se nejen jejich zaměstnanců (prodavačů), ale především zákazníků. Hygienická opatření budou muset ale přijmout i ostatní zaměstnavatelé, a to proto, že nebezpečí nákazy je zatím všudypřítomné a nelze jej nějakým preventivním opatřením odstranit.

Známe z prevence rizik, že cílem přijatých opatření k prevenci rizik je zajistit podmínky, které odstraní rizika u zdroje jejich původu nebo minimalizují ohrožení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců, např. prostřednictvím změny technologie nebo pracovních postupů. Pokud riziko zcela odstranit nejde, následují technická opatření kolektivní ochrany. V případě, že stále zůstává zbytkové riziko (reziduální riziko), lze použít např. osobní ochranné pracovní prostředky a zavést opatření omezující expozici danému riziku. Výše uvedená nákaza způsobená koronavirem je klasické zbytkové riziko, které zůstává i po uskutečnění všech možných bezpečnostních opatření.

Právní úprava OOPP

Osobní ochranné pracovní prostředky (dále jen „OOPP“) jsou velice důležitými pracovními pomůckami, které slouží k ochraně zdraví zaměstnance. Věcně jsou upraveny přímo v zákoníku práce a v nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků. Toto nařízení vlády bylo vydáno původně k provedení ustanovení § 133a ZP č. 65/1965 Sb. pojednávajícího o osobních ochranných pracovních prostředcích a podle ustanovení § 394 ZP bude platit do doby vydání nového prováděcího předpisu.

Dalším předpisem, který se zabývá používáním OOPP je nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci.

Technické požadavky na OOPP jsou nyní (od dubna 2018) stanoveny přímo použitelným předpisem EU – nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/425 ze dne 9. března 2016 o osobních ochranných prostředcích a o zrušení směrnice Rady 89/686/EHS. Za účinnosti staré evropské směrnice 89/686/EHS jsme měli technické požadavky na OOPP stanoveny nařízením vlády č. 21/2003 Sb., kterým se stanoví technické požadavky na osobní ochranné prostředky.

Česká republika provedla pouze adaptaci na přímo použitelný předpis EU a zrušila dosud platné nařízení vlády č. 21/2003 Sb.

Základ poskytování OOPP – prevence rizik

Povinnosti zaměstnavatele týkající se OOPP jsou upraveny přímo v zákoníku práce. Zákonodárce výslovně stanoví, že není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky. Osobní ochranné pracovní prostředky jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem.

Toto ustanovení navazuje na ustanovení zákoníku práce, v kterém se zaměstnavateli ukládá povinnost prevence rizik. Problematikou prevence rizik se zabývá velice podrobně tzv. rámová směrnice o BOZP (směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření směřujících ke zvyšování BOZP).

Prevence rizik je zde definována jako soubor všech opatření vyplývajících z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik. V podstatě jde však o celý proces, jehož cílem je optimalizace rizika. Tento proces sestává ze dvou částí, kde první část se zabývá identifikací, hodnocením a srovnáváním rizik a přináší potřebné podklady pro druhou část procesu, ve které jsou přijímána opatření pro jejich snížení na minimální míru. Z toho důvodu zákonodárce v této souvislosti připomíná – nelze-li rizika odstranit, je zaměstnavatel povinen je vyhodnotit a přijmout opatření k omezení jejich působení tak, aby ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců bylo minimalizováno, tedy poskytnout zaměstnanci OOPP.

Minimalizace rizik by měla být v zájmu každého zaměstnavatele. Je obecně známo, že nejúčinnější je tzv. nepodmíněná technická ochrana, kdy technika chrání člověka, a to i tehdy, když on sám selhává.

Druhým nástrojem ochrany zaměstnanců jsou prostředky kolektivní ochrany, což je většina technických, technologických a organizačních opatření a povinností, které vyplývají z bezpečnostních předpisů a norem. Navíc z všeobecných preventivních zásad obsažených v zákoníku práce vyplývá, že zaměstnavatel má povinnost dávat přednost prostředkům kolektivní ochrany před prostředky individuální ochrany.

Jsou však činnosti a pracovní místa, kde uvedená ochranná opatření nelze použít. Z všeobecných preventivních zásad vyplývá, že zaměstnavatel má povinnost dávat přednost prostředkům kolektivní ochrany oproti prostředkům individuální ochrany. Pod pojmem „individuální ochrana" se rozumí poskytování OOPP, pracovních oděvů a obuvi, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků a ochranných nápojů. Individuální ochrana však nastupuje až tam, kde nelze vyloučit škodlivé vlivy prostředky kolektivní ochrany.

Výčet rizikových faktorů není definován v zákoníku práce, ale zákonem č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek BOZP. V pojetí tohoto zákona jsou rizikovými faktory zejména faktory fyzikální (např. hluk, vibrace), chemické (např. karcinogeny), biologické činitele (např. viry, bakterie, plísně), a nepřízniví mikroklimatické podmínky (např. extrémní chlad, teplo a vlhkost).

Koronavir, označovaný jako SARS CoV-2, je z pohledu výše uvedeného rizikovým faktorem – biologickým činitelem a je rizikem zbytkovým, které zatím nelze zcela odstranit.

Definice pojmu OOPP

Definice pojmu OOPP je obsažena přímo v zákoníku práce. OOPP jsou ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené prováděcím předpisem.

Tuto definici je třeba vykládat v kontextu s nařízením vlády č. 495/2001 Sb., v kterém je taxativní výčet věcí, které nejsou považovány za OOPP.

Za OOPP se nepovažují osobní ochranné prostředky používané speciálně v ozbrojených a pořádkových silách, jako jsou přílby nebo štíty, výstroj a vybavení záchranných sborů a služeb ani zastrašující prostředky nebo aerosolové rozprašovače určené k osobní sebeobraně. Za OOPP se nepovažují ani motoristické přílby a zorníky určené pro uživatele jednostopých nebo dvoustopých vozidel. Konečně se za OOPP nepovažují ani technické prostředky (detektory plynů apod.) pro zjišťování a signalizaci emisí škodlivin na pracovišti.

Základní povinností zaměstnavatele je hodnocení rizik pro výběr a použití OOPP. Obecně platí, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci bezplatně podle vlastního seznamu zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce. To je zásada a zákonná povinnost zaměstnavatele ve vztahu k jednomu každému zaměstnanci.

Nařízení vlády č. 495/2001 Sb. k tomu dodává, že se v těchto případech postupuje podle tabulky uvedené v příloze č. 1 tohoto nařízení. Tato tabulka člení rizika na fyzikální chemická a biologická, která jsou ještě dále rozčleněna do podskupin.

Každá tato kolonka se musí zhodnotit ve vztahu k ochraně:

  • hlavy – a zde zvlášť lebky, sluchu, zraku, dýchacích orgánů, obličeje a celé hlavy,
  • horních končetin – a zde zvlášť rukou a paží (části),
  • dolních končetin – a zde zvlášť chodidel a nohou (částí),
  • různé – a zde zvlášť pokožky, trupu/břicha, parenterálních cest a celého těla.

Vzhledem k tomu, že však dnes je tato tabulka přímo součástí nařízení vlády a že ustanovení § 4 ukládá zaměstnavateli ji používat při hodnocení rizik, je třeba konstatovat, že její používání má sílu obecně závazného právního předpisu a je stanoveno jako povinnost zaměstnavatele, takže orgány inspekce práce při kontrolách podle zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů ji musí kontrolovat.

V podstatě se dá říct, že tato tabulka by měla být součástí každé tzv. evidenční karty zaměstnance pro účely BOZP, bez ohledu na to, zda zaměstnanec pracuje v rizikovém prostředí nebo ne. V době pandemie samozřejmě tato tabulka nabývá na významu. Zaměstnavatel si musí přehodnotit prevenci rizik a musí si v souvislosti s obnovením normálního provozu svých pracovišť zhodnotit, komu a jaké OOPP bude poskytovat. Dá se předpokládat, že OOPP budou používat i zaměstnanci, kteří je do té doby vůbec nepoužívali (viz např. ochranné rukavice v různých prodejnách).

Běžné pracovní oděvy a obuv a pracovní oděvy a obuv jako OOPP

Výkladově největší problémy v praxi však způsobuje rozlišení hranice OOPP a běžných pracovních oděvů a obuvi, které nejsou určeny k ochraně zdraví zaměstnanců před riziky a které nepodléhají při práci mimořádnému opotřebení nebo znečištění. Jak vyplývá z ustanovení § 106 odst. 4 zákoníku práce, každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí v práci. Každý zaměstnanec by proto měl při práci používat vhodný pracovní oděv a obuv, neboť i ze statistik pracovních úrazů je možno dobře dokumentovat, že v řadě případů pracovních úrazů je jednou z příčin nevhodný oděv nebo obuv zaměstnance. Je však třeba ještě hned úvodem třeba vyjasnit, že běžné pracovní oděvy a obuv zaměstnavatel zaměstnancům neposkytuje.

Oděv a obuv poskytovaná jako OOPP je spolu s ostatními OOPP blíže specifikovaná v příloze č. 2 a 3 k nařízení vlády č. 495/2001 Sb. V příloze č. 2 jsou vedle ostatních OOPP demonstrativně vyjmenovány OOPP pro ochranu rukou a paží (jako např. rukavice), pro ochranu trupu a břicha (jako např. vesty, kabáty a zástěry) a pro ochranu celého těla (jako např. oděvy na ochranu před chemickými látkami a biologickými činiteli, oděvy chránící před rozstřikem roztaveného kovu, oděvy odolné proti žáru, chladu apod.). Obuv se jako OOPP poskytuje podle této přílohy pro ochranu nohou zejména k ochraně před uklouznutím (obuv s protiskluznou podešví). V příloze č. 3 pak opět mimo jiné jsou příkladmo vyjmenovány práce a činnosti, které vyžadují ochranu nohou (bod 2), tedy obuv jako OOPP a práce a činnosti, které vyžadují ochranu těla, paží a rukou (bod 6), tedy oděv jako OOPP. V obou přílohách jde pouze o demonstrativní výčet, takže jej nelze považovat za neměnný. Opak je pravdou, obě přílohy mají sloužit pouze jako návod zaměstnavateli k vyhodnocení rizik na pracovištích a vypracování seznamu OOPP, které bude zaměstnancům poskytovat. Základní zásada celé právní úpravy BOZP, že za BOZP zaměstnanců odpovídá výhradně zaměstnavatel, platí samozřejmě i zde.

Tyto seznamy byly za běžné situace v praxi dobře použitelné, protože jsou značně podrobné a v praxi zažité. Navíc byly původně i přílohou k Metodickému návodu ke zpracování seznamů OOPP neboli k BTP 0005/94 a naše praxe BOZP je tedy používá prakticky 26 let. V době pandemie však nelze je považovat za neměnné dogma, zaměstnavatel se musí přizpůsobit nové situaci, provést prevenci rizik a na základě toho si přehodnotit seznam pracovních oděvů a pracovní obuvi používané jako OOPP.

Jinak samozřejmě lze ještě podotknout, že podle zákoníku práce za plnění úkolů v oblasti BOZP odpovídají všichni vedoucí zaměstnanci zaměstnavatele na všech stupních řízení v rozsahu svých funkcí a že by tedy mělo patřit k jejich každodenním povinnostem kontrolovat, zda zaměstnanci nemají nevhodnou obuv nebo oděv.

Mycí a čisticí prostředky

Na rozdíl od OOPP a ochranných nápojů, které se poskytují pouze zaměstnancům pracujícím v rizikovém prostředí, se mycí, čistící a dezinfekční prostředky poskytují všem zaměstnancům, tedy i zaměstnancům, kteří vykonávají tzv. čistou práci (např. administrativa); jak vyplývá z tabulky v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 435/2001 Sb., rozdíl je pouze v jejich množství. Je třeba připomenout, že povinnost poskytovat mycí a čisticí prostředky má zaměstnavatel i vůči všem osobám, které se zdržují na jeho pracovišti, jestliže je nezbytné zajistit jejich očistu po skončení práce či návštěvy.

Ve smyslu nařízení vlády č. 495/2001 Sb. se za mycí prostředky se považují všechny prostředky, které splňují základní požadavky očisty těla od škodlivých a jiných znečisťujících látek, nečistot a prachů, které působí na povrch těla a mohou vniknutím kůží do těla vážně ohrozit zdravotní stav zaměstnanců. Dezinfekční prostředky se podle nařízení vlády poskytují k předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění. Není-li kůže dostatečně chráněna, zvyšuje se možnost jejího poškození. Kožní choroby, i když v mnohých případech nezpůsobují pracovní neschopnost, zaměstnance obtěžují a prokazatelně snižují jeho výkonnost. Základním pravidlem prevence proti kožním chorobám je zabránit styku škodlivin s pokožkou, nebo jej omezit na nejmenší možnou míru jak OOPP, tak zvýšenou osobní hygienou zaměstnanců.

Základní hygienické prostředky, tj. mýdlo a ručníky by měly být samozřejmostí na každém pracovišti bez ohledu na typ pracoviště. V poslední době se dává přednost tekutým mýdlům a jednorázovým papírovým ručníkům (utěrkám) či elektrickým sušičům (osoušečům) rukou, neboť jejich používání je hygienické. V případě, kdy zaměstnavatel takto vybaví své umývárny a záchody, odpadne mu povinnost stanovená v závěru přílohy č. 4 nařízení vlády č. 435/2001 Sb. – poskytovat společně pro všechny druhy prací minimálně dva ručníky za rok každému zaměstnanci.

V době pandemie musí každý zaměstnavatel samozřejmě rozšířit výběr mýdla i mýdla dezinfekční a o dezinfekční prostředky.

Hygienické požadavky na vybavení pracovišť

Poskytování mycích, čistících a dezinfekčních prostředků na pracovišti podle § 104 ZP a nařízení vlády č. 435/2001 Sb. je bezprostředně vázáno na vybavení pracoviště vodou a na hygienické podmínky na pracovišti, které jsou upraveny § 53 až 55 nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci.

Zásadně platí, že prostor určený pro práci musí být zásoben pitnou vodou v množství postačujícím pro potřeby pití zaměstnance a zajištění předlékařské pomoci a teplou tekoucí vodou pro zajištění osobní hygieny zaměstnance. Nařízení vlády č. 361/2007 Sb. dále stanoví přesné parametry teploty vody, která přichází do kontaktu s povrchem lidského těla, resp. se sliznicemi při výplachu očí, úst a nosu.

Dále nařízení vlády č. 361/2007 Sb. rozlišuje sanitární a pomocná zařízení. Sanitárním zařízením pracoviště se rozumí šatna, umývárna, sprcha a záchod. Pomocnými zařízeními se rozumí zařízení k umývání pracovní obuvi a na sušení pracovního oděvu a obuvi, místnost pro odpočinek od nepříznivých vlivů práce, prostor pro odpočinek těhotných a kojících zaměstnankyň a prostor pro uskladnění úklidových prostředků. Nařízení vlády stanoví přesné požadavky na tato zařízení.

Obecně platí, že zaměstnavatel stejně jako musí zajistit jednomu každému zaměstnanci, aby se mohl v průběhu práce umýt a očistit i celkovou čistotu pracoviště. Požadavky na úklid a malování jsou nyní zařazeny v § 55a a § 55b nařízení vlády č. 361/2007 Sb. Jedna z novel nařízení vlády provedla úpravu textu týkajícího se frekvence úklidu a malování pracovišť a jejich sanitárních a pomocných tak, aby u úklidu bylo zřejmé, kdy je nutné tento provádět denně (zejména z důvodu výskytu znečišťujících látek) a kdy je úklid možné provádět de facto podle skutečné potřeby daného pracoviště na základě harmonogramu zaměstnavatele, například u malých kanceláří není nutné vysávání nebo mytí podlahy denně. I zde platí základní zásada BOZP z § 101 ZP – povinnost zaměstnavatele zajišťovat BOZP se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích a za úklid a za čistotu pracoviště, a nakonec i čistotu zaměstnanců odpovídá výhradně zaměstnavatel.

Závěr

Závěrem je třeba připomenout, že řada potřebných věcí v oblasti hygieny práce není upravena s ohledem na probíhající pandemii ani zákonem, ani nařízením vlády a musí se řešit v návaznosti na časovou a místní situaci a na provedenou prevenci rizik na pracovišti. Proto není možné obecně nařizovat zaměstnavatelům, že musí zajistit jednou, dvakrát či třikrát denně dezinfekci klik na pracovišti nebo mytí podlah nebo jaký konkrétní druh dezinfekčních prostředků mají používat. Zde se musíme spoléhat výhradně na odpovědnost zaměstnavatele za BOZP zaměstnanců a všech osob vstupujících na jeho pracoviště obecně.

Související články