Vybavování zaměstnanců osobními ochrannými pracovními prostředky pohledem jejich ochrany před infekčními onemocněními

Autorům tohoto příspěvku je bytostně blízký ideový konstrukt zákoníku práce, vycházející ze základních zásad pracovně-právních vztahů, kterými jsou zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce [§ 1a odst. 1 písm. a) a písm. b) zákoníku práce], které jsou podrobně rozpracovány v části páté „Bezpečnost a ochrana zdraví při práci“ s promítnutím do části jedenácté „Náhrada majetkové a nemajetkové újmy“. Připomínáme též ustanovení § 346b odst. 2 zákoníku práce, podle něhož zaměstnavatel nesmí přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance.

Do úvodu tohoto článku si ještě dovolujeme zdůraznit, že nám vůbec nejde o to kohokoliv „právně bičovat“ za to, co kdy měl udělat a neudělal, ačkoliv mohl a měl to udělat, případně udělal, avšak pozdě. Nevyzýváme nikoho, aby aktivizoval jakékoliv sankční postupy vůči zaměstnavatelům. Náš základní zorný úhel nahlížení na problematiku je pohled zaměstnance, co říká zákoník práce ohledně ochrany jeho zdraví a života při práci, a jak se staví zákoník práce k situaci, kdy někdo onemocní v souvislosti s výkonem práce.

Ještě zdůrazňujeme toto: opatření přijímaná na úrovni vlády nebo jiných subjektů na základě krizového zákona nebo zákona o ochraně veřejného zdraví obrazně „nevypínají“ platnost zákoníku práce v těch jeho částech, které se týkají ochrany zdraví a života zaměstnanců při práci a která návazně upravují odškodňování zaměstnanců při újmě na zdraví, vzniklé v souvislosti s výkonem práce. Ke dni dokončení tohoto článečku existují jen určité povolené dílčí úlevy pro zaměstnavatele v oblasti pracovnělékařských služeb ohledně vstupních a periodických lékařských prohlídek.

Práva a povinnosti zaměstnavatele a zaměstnance ve vztahu k OOPP (seznam OOPP jako dokument, vyplývající z vyhodnocení a prevence rizik)

Základní povinností zaměstnavatele je povinnost zajistit na vlastní náklady a na vlastní odpovědnost bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (§ 101 odst. 1 a 6 zákoníku práce). Základním procesním nástrojem ochrany zaměstnanců při práci jsou povinnosti zaměstnavatele v prevenci rizik. Prevencí rizik se rozumí veškerá opatření, která mají za cíl přecházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik.

Technická a organizační opatření k prevenci rizik jsou primární. Prostředky kolektivní ochrany před riziky mají přednost před prostředky individuální ochrany. Povinností zaměstnavatelů je soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí, zjišťovat jejich příčiny a zdroje. Na základě těchto zjištění je povinností zaměstnavatele přijímat opatření k odstranění rizik nebo alespoň k jejich minimalizaci. Této problematice je věnováno ustanovení § 102 zákoníku práce o prevenci rizik, které se stává v dnešní době ještě více aktuální než kdy jindy.

Poskytování OOPP je propojeno s prevencí rizik v tom smyslu, že není-li možné rizika odstranit nebo dostatečně omezit prostředky kolektivní ochrany nebo opatřeními v oblasti organizace práce, vystupuje do popředí povinnost zaměstnavatelů poskytovat zaměstnancům OOPP (viz § 104 odst. 1 zákoníku práce). Osobní ochranné prostředky jsou definovány jako ochranné prostředky, které musí chránit zaměstnance před riziky, nesmí ohrožovat jejich zdraví, nesmí bránit při výkonu práce a musí splňovat požadavky stanovené zvláštním právním předpisem (§ 104 odst. 1 zákoníku práce). OOPP (v kontextu onemocnění COVID-19 i dezinfekční prostředky) přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce (§ 104 odst. 5 zákoníku práce).

Seznam OOPP zaměstnavatele je tedy tím klíčovým dokumentem, který stanoví, jaké OOPP a před jakými riziky a zaměstnance jakých profesí mají chránit. Vychází z nařízení vlády č. 495/2001 Sb., kterým se stanoví rozsah a bližší podmínky poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků. Podle § 3 odst. 3 nařízení vlády musí být zaměstnanci s používáním ochranných prostředků seznámeni. Na toto ustanovení jsme si vzpomněli, když někteří zdravotničtí pracovníci byli obviněni, že s ochrannými prostředky špatně zacházejí. Byli proškoleni, jak s nimi mají správně zaházet? V příloze č. 1 jsou mezi riziky pro zaměstnance uváděná rizika biologická, mezi nimi baktérie, viry. Příloha č. 2 uvádí jednotlivé druhy ochranných prostředků, mezi nimi pro ochranu očí a obličeje (ochranné brýle, ochranné obličejové štíty), pro ochranu dýchacích orgánů (masky a polomasky, prostředky na ochranu dýchacích orgánů), pro ochranu celého těla – ochranné pracovní oděvy.

Při přípravě tohoto článku jsme si v praxi namátkově ověřili u jednoho zařízení sociálních služeb a u některých zdravotnických zařízení různého typu, zda, pro koho a s jakými ochrannými prostředky je počítáno ve stávajících seznamech OOPP u jednotlivých zaměstnavatelů, které mají chránit zaměstnance před virovým onemocněním typu COVID-19. Nic konkrétního jsme nenašli. Uvádíme anonymně některé ukázky z těchto seznamů:

1. Okresní nemocnice:

Všeobecná sestra, porodní asistentka, dětská sestra, zdravotnický záchranář, staniční sestra

Zdravotní laborant, zdravotnický asistent, laboratorní asistent

2. Fakultní nemocnice

Jednorázové OOPP – rukavice, roušky atd. nejsou součástí „fasování“ na osobu, používání a dostupnost je kontrolováno vždy na daném oddělení.

Aby náš příspěvek nevyzněl jinak, než jak jej míníme: nekritizujeme zaměstnavatele, nezaujímáme pozici „chytrého generála po bitvě“, pouze konstatujeme.

Zdůrazněme, že povinnosti zaměstnavatelů v prevenci rizik, jejichž jednou důležitou součástí je poskytování OOPP na základě „podnikového seznamu“ OOPP, je na nikoho (tady ani na stát) nepřenosná povinnost každého jednotlivého zaměstnavatele. Nicméně zaměstnavatelé se nepohybují ve vzduchoprázdnu a v určitých krizových situacích (a pandemie takovou situací nepochybně je) právem očekávají od příslušných orgánů státu minimálně konkrétní pomoc, radu, metodické doporučení. Včasné, jednoznačné, srozumitelné, nemlžící.

Nemůžeme nepoložit následující otázky: Je to chyba, nepředvídavost, nebo opožděná reakce, že Česká republika (ostatně ani další státy světa) nepočítala s tím, že nám sem může přijít virový pozdrav z Wu-chanu? Měl se svět dříve poučit při ochraně obyvatelstva včetně zaměstnanců z jiných epidemií a pandemií, způsobených virovými onemocněními, které nastaly v minulosti? Nepřichází doporučení WHO o používání osobních ochranných prostředků a typové profese pro přidělování respirátorů a roušek, publikované dne 20. března 2020, poněkud pozdě, neměla dotčená ministerstva (Ministerstvo zdravotnictví jako vrcholný orgán státu v ochraně veřejného zdraví nebo Ministerstvo práce a sociálních věcí jako vrcholný orgán státu pro oblast bezpečnosti a ochrany při práci) přijít s radami a doporučeními pro sféru zaměstnanců dříve? Ale opět: každý generál je chytrý po bitvě.

Vraťme se trochu do minulosti, ať naše úvahy nevyznívají jako plané filosofování, jaké epidemie a pandemie v minulosti nastaly a jak na ně svět reagoval.

Pomineme-li tzv. morové rány, které byly jiným typem onemocnění – nebyly to respirační nákazy, v historicky blízké době byla asi nejrozsáhlejší pandemií Španělská chřipka, která proběhla krátce po skončení 1. světové války. V jejím důsledku zemřel velký počet lidí, což je dáváno do souvislosti s tím, že v době války i po ní, byla populace značně oslabena např. podvýživou. To nám snad, alespoň v Evropě a Americe, akutně nehrozí. Druhým důvodem pandemického rozšíření bylo zřejmě to, že se objevil nový kmen chřipkového viru. Další, menší pandemie, je spojena s kmenem chřipkového viru A 68 Hong-Kong, která také oběhla zeměkouli, nikoliv však s katastrofickými následky. Populace byla odolnější. Z vysloveně nedávné doby jsou nám pak známy případy ptačí chřipky, která hrozila velkou pandemií, neboť se opět objevil nový kmen viru (H5 N1). Všichni se ještě pamatujeme, jak se vybíjely celé chovy drůbeže, což bylo účinné protiepidemické opatření, neboť nedošlo k masivnímu rozšíření viru ze zvířecího rezervoáru a poměrně rychle byla vyvinuta očkovací látka (vyráběla se i na území ČR), neboť šlo o známou technologii. V paměti také máme ještě tzv. mexickou neboli prasečí chřipku, která však neměla katastrofické následky, mj. i proto, že bylo k dispozici účinné očkování.

Současné situaci asi nejpodobnější byla, z dnešního pohledu, „mikroepidemie“ SARS (8 500 nakažených), která se ovšem omezila převážně na Asii, případy mimo toto teritorium byly spíše jednotlivé. Podobnost je v tom, že ji způsobil virus ze stejné skupiny koronavirů, čili zcela jiný druh viru, než je původce chřipky, proti kterému nikdo v populaci nemá vytvořeny žádné protilátky (koronaviry jsou např. i na seznamu biologických agens zneužitelných jako biologická zbraň). Epidemie skončila v roce 2003 a za poznámku stojí, že vědci již v té době varovali před možným rizikem objevení se zcela nových nebezpečných virů, dosud působících ve zvířecí říši, kdy jejich mutacemi může dojít k přenosu na člověka. Takže současná pandemie neměla být překvapením, přesto se překvapením stala, systém na ní nebyl připraven, např, vytvořením disponibilních zásob OOPP.

Za situace, kdy nemáme účinné očkování, specifickou léčbu a populace nemá protilátky, není po ruce mnoho opatření, kromě vytváření bariér proti přenosu, což znamená karanténní opatření a vybavení exponovaných osob OOPP. Karanténa byla uplatňována již staletí zpátky, z historie známe, že když k přístavu připlula loď, na jejíž palubě vypuknul tyfus nebo mor, musela vyvěsit žlutou vlajku a čekat před přístavem. Z tohoto pohledu se současná opatření vlády jeví jako smysluplná. Pro budoucnost bude zřejmě nutné přehodnotit současné systémy identifikace a hodnocení rizik. Dnes zaměstnavatelé musí vytvářet traumatologické plány, havarijní plány z pohledu ekologických nebo chemických nehod, ale všechny tyto systémy jsou zaměřeny na lokálně ohraničené události.

Shrňme naše úvahy do konstatování, že sféra zaměstnavatelů nebyla, pokud jde o povinnost poskytovat zaměstnancům osobní ochranné pracovní prostředky k prevenci virového onemocnění COVID-19, plně a efektivně připravena a že zřejmě to ani nebylo možné od ní oprávněně očekávat, že měla předvídat nástup takové katastrofy, jakou je probíhající pandemie. Jinou otázkou je, že v určité fázi jejího vzniku někteří vrcholní činitelé státu vystupovali v duchu „povinného vládního optimismu“, který se ovšem už tehdy neopíral o reálný stav věcí.

Nicméně vraťme se z oblasti politologických úvah do sféry zákoníku práce.

Předně zdůrazněme, že zákoník práce, pokud ukládá zaměstnavatelům nějaké povinnosti, nevyžaduje při uplatňování odpovědnosti za jejich porušení ve sféře působnosti zákoníku práce „zavinění“ na straně zaměstnavatele. A v některých případech pro odpovědnost zaměstnavatele za újmu na straně zaměstnance nevyžaduje ani porušení právní povinnosti zaměstnavatele, natož pak zaviněné porušení povinnosti zaměstnavatele, v druhém případě jde o tzv. objektivní odpovědnost zaměstnavatele bez zřetele na porušení právní povinnosti nebo zavinění. To je případ objektivní odpovědnosti zaměstnavatelů za pracovní úrazy a nemoci z povolání.

Podívejme se ještě mimo sféru působnosti zákoníku práce a nahlédněme do zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Ten umožňuje trestat pokutami zaměstnavatele za porušení povinností na úseku bezpečnosti práce, bez ohledu na zavinění, konkrétně za to, že zaměstnavatel neposkytne bezplatně osobní ochranné pracovní prostředky, pracovní oděvy a obuv, mycí, čistící a dezinfekční prostředky nebo ochranné nápoje, s odkazem na nařízení vlády č. 495/2001 Sb. Nicméně právnická osoba jako zaměstnavatel a podnikající fyzická osoba jako zaměstnavatel se odpovědnosti za porušení zákona zprostí (slovy zákona za správní delikt neodpovídá), jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možné požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Vyjadřujeme pochybnost, že by bylo právně možné trestat pokutami zaměstnavatele za to, že neměli k dispozici např. v rozhodné době v dostatečném rozsahu osobní ochranné pracovními prostředky k přidělení zaměstnancům pro jejich ochranu před infekčním onemocněním.

Z praxe dostáváme od zaměstnanců na pracovištích, kde hrozí významné riziko nakažení virem COVID-19, signály tohoto druhu: my se bojíme pracovat, a dokonce odmítáme pracovat bez zajištění odpovídajícími OOPP. Má zdravotní sestra nebo lékař, anebo sociální pracovnice v nějakém zařízení sociální péče na pracovních místech nejohroženějších rizikem nákazy právo odmítnout práci, pokud ji zaměstnavatel nezajistil např. roušku nebo respirátor, případně ochranné prostředky podle doporučení WHO? Generální odpověď pro všechny možné situace z praxe zřejmě dát nelze, seznam OOPP ve stávajícím znění jako rozhodující podklad nám odpověď na tuto otázku zřejmě neposkytne. V obecnosti odpovídá na tuto otázku ustanovení § 106 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život a zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob: takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.

COVID-19 jako nemoc z povolání

Nemocí z povolání je jen takové onemocnění, které za nemoc z povolání u konkrétního zaměstnance (zaměstnankyně) ohlásí zdravotnické zařízení, příslušné pro zaměstnavatele k uznávání nemocí z povolání u jeho zaměstnanců. Dokud tedy zaměstnavatel nemá lékařský posudek o uznání nemoci z povolání, nemůže přiznávat a poskytovat jakýkoliv nárok na odškodnění onemocnění podle zákoníku práce. Takový lékařský posudek se týká posouzení zdravotního stavu zaměstnance, takže nabývá právních účinků po uplynutí lhůty 10 pracovních dnů od jeho prokazatelného doručení zaměstnanci i zaměstnavateli. Může nabýt právních účinků dříve, pokud se oba dva dotčení adresáti tohoto lékařského posudku vzdají práva podat návrh na jeho přezkoumání, tedy pokud nevyužijí „odvolací“ lhůtu 10 pracovních dnů.

Onemocnění COVID-19 za nemoc z povolání může spadat pod položku V 1, případně i V 3 seznamu nemocí z povolání, vydaného nařízením vlády č. 290/1995 Sb. Příslušné zdravotnické zařízení posoudí, zda onemocnění klinicky odpovídá některé z těchto položek, v kladném případě se pak obrátí na příslušnou krajskou hygienickou stanici, do jejíž kompetence patří posouzení, zda onemocnění vzniklo při práci, u níž je prokázáno riziko nákazy. Je nutno zdůraznit, že z hlediska hygienického je splněna podmínka pro možnost uznat onemocnění za nemoc z povolání tehdy, jestliže zaměstnanec pracoval za podmínek, za kterých příslušná nemoc z povolání vzniká (může vzniknout), aniž by musel prokazovat, že příslušné onemocnění skutečně prokazatelně vzniklo při výkonu práce. Takto se k problematice dlouhodobě staví judikatura Nejvyššího soudu. Jestliže tedy půjde např. o lékaře nebo zdravotní sestru infekčního oddělení nemocnice, v jejichž pracovní náplni je styk s infekčními pacienty, může a musí u nich být uznána nemoc z povolání, aniž by bylo vůči nim nutné zjišťovat a z jejich strany prokazovat, že COVID-19 „chytli právě v práci“. Jsme toho názoru, že právě tímto směrem (a jen tímto směrem) by měla být do budoucna zaměřena hygienická (epidemiologická) šetření krajských hygienických stanic ve vztahu k onemocnění COVID-19. Vnímáme současnou přetíženost hygienických stanic „koronavirovou agendou“, nicméně bez kladného stanoviska KHS nelze žádné onemocnění uznat za nemoc z povolání.

Vstoupili jsme do odborného kontaktu se Státním zdravotním ústavem v Praze, pokud jde o retrospektivní pohled na nemoci přenosné a parazitární přiznané v minulosti až do konce roku 2018 ze statistických údajů, evidovaných tímto ústavem. Nemocí tohoto druhu bylo přiznáno celkem 153, z toho podle položky V.1. – tzv. interhumánní přenos šlo o 124 případů. Nejčastěji onemocněli pracovníci poskytující zdravotní a sociální péči (122 případů). Tyto podklady potvrzují laické empirické očekávání, že v první linii ohrožených jsou pracovníci ve zdravotnictví a v sociálních službách. Tím samozřejmě nechceme zpochybňovat či dokonce bagatelizovat ohrožení dalších „bojovníků v první linii“ jakými jsou např. hasiči, policisté, vojáci, prodavačky – tím již ovšem zabíháme do odborné medicínské a hygienické problematiky, ke které nejsme kompetentní se vyjadřovat.

Jedna z příslušných odborných lékařských společností, které se zabývají (také) problematikou nemocí z povolání, tj. Společnost pracovního lékařství ČLS JEP vydala dne 25. března 2020 Stanovisko výboru Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP k podmínkám uznání nemoci z povolání COVID-19 za nemoc z povolání ve smyslu nařízení vlády č. 290/1995 Sb. k datu 25. března 2020. Toto stanovisko v nezkrácené podobě přetiskujeme, protože z praxe od zaměstnavatelů již padají četné dotazy k této otázce.

Působnost odborové organizace v BOZP (§ 108 a § 322 zákoníku práce)

Jak se může angažovat odborová organizace v oblastech, která se týkají zajišťování bezpečnosti a ochrany a zdraví při práci vůči zaměstnancům? Může se opírat o ustanovení § 108 a § 322 zákoníku práce, když svoje oprávnění může uplatňovat především v těchto směrech:

V rámci platné legislativy je zaměstnavatel povinen projednávat s odborovou organizací podstatná opatření týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, která přijal v důsledku vyhodnocení rizik. Daná problematika se odráží jak v dokumentaci BOZP – Směrnice OOPP, tak i ve fyzické vybavenosti pracovišť.

Spatřujeme v tomto aktu projednání velké plus pro zaměstnavatele, kdy obě strany, zaměstnavatel i zaměstnanci, spolu mají hovořit o návrzích převedených do praxe. V rámci našich inspekcí se setkáváme s nedostatečným vybavením, např. základní jednorázové rukavice na místech, kde je potřeba jejich odolnost na specifické chemické látky. Následně po komunikaci zaměstnavatel – zaměstnanci, s přispěním konzultací ze strany inspektora BOZP, se daná situace daří napravovat.

Pravidelné kontroly ze strany svazových inspektorů nemají být, alespoň z našeho pohledu, jako bič na zaměstnavatele, ale jako pomocný nástroj, kdy hledáme správné cesty a jejich průchodnost pro zajištění bezpečné práce a bezpečného pracoviště pro všechny zaměstnance. Není základem, aby „podnikové směrnice“ obsahovaly zkopírovanou platnou legislativu, ale aby osobní ochranné prostředky byly dimenzovány jak výčtem, počtem i vlastnostmi na zajištění ochrany zdraví.

Závěr

Na brutální nástup koronaviru jsme nebyli v oblasti poskytování osobních ochranných pracovních prostředků pro ochranu zdraví zaměstnanců před infekčním onemocněním COVID-19 zejména na, z tohoto hlediska nejrizikovějších pracích a pracovištích, dostatečně v potřebném čase připraveni. To je objektivní konstatování. Zákoník práce ovšem poskytuje dostatečnou ochranu zdraví a života zaměstnanců tím, že jim umožňuje odmítnout výkon práce, o níž mají důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jejich život a zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob. V případě, že již dojde k újmě na zdraví zaměstnance, která má charakter infekční nemoci z povolání podle seznamu nemocí z povolání, odpovídá za ni zaměstnavatel v režimu objektivní odpovědnosti. Tato odpovědnost je u zaměstnavatelů, kteří nespadají do kategorie státních orgánů, ze zákona pojištěna. Riziko náhrad z důvodu nemoci z povolání tak zaměstnavatele v zásadě netíží. Ukazuje se, že český zákoník práce je z těchto hledisek dobrým kodexem nejen pro doby mírové, ale i pro dobu „války s koronavirem“.

Psáno podle stavu ke dni 2. dubna 2020.