Cestovní náhrady jsou součástí pracovního práva a jejich právní úprava je obsažena v zákoně č. 262/2006 Sb. , zákoník práce. Jednou z těchto náhrad je stravné, tedy náhrada zvýšených stravovacích výdajů, které zaměstnanci vznikají při tuzemských pracovních cestách. Tento článek se zaměřuje na stravné v tuzemských podmínkách, jeho výši, daňové aspekty a příklady z praxe, které ilustrují, jak se stravné uplatňuje v různých situacích. Na tento příspěvek navážou další články věnované jiným oblastem cestovních náhrad.
Stravné při tuzemských pracovních cestách: právní úprava, výše a daňové aspekty
Jaroslava
Pfeilerová
Právní úprava tuzemského stravného se liší podle toho, zda jde o zaměstnance:
*
v podnikatelské sféře
(odměňované mzdou), nebo*
v nepodnikatelské sféře
(odměňované platem dle § 109 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“ nebo „zákoník práce“).Výši sazeb tuzemského stravného stanovuje každoročně Ministerstvo práce a sociálních věcí prostřednictvím vyhlášek vydávaných na základě § 189 zákoníku práce (zmocňovací ustanovení). Tyto sazby reagují zejména na vývoj cen jídel a nealkoholických nápojů v restauracích. Vyhláška je standardně vydávána k 1. 1. nového roku a v případě, že se ceny zvýší či sníží alespoň o 20 %, je vydána nová vyhláška.
Pro rok 2026 platí
vyhláška MPSV č. 573/2025 Sb.
, která stanoví stravné v závislosti na délce trvání pracovní cesty v jednom kalendářním dni.Stravné v podnikatelské sféře (