Pokud zaměstnancům vzniknou jakékoliv výdaje, je jim zaměstnavatel povinen poskytnout související náhrady (viz ust. § 151 ZP). Mezi nejčastější výdaje, které zaměstnanci vznikají při výkonu práce pro zaměstnavatele, patří výdaje při cestování.
Zákoník práce na tyto případy pamatuje a v ust. § 152 stanoví zaměstnavatelům povinnost poskytovat zaměstnancům cestovní náhrady vzniklé při:
- pracovní cestě,
- cestě mimo pravidelné pracoviště,
- mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,
- přeložení (§ 43),
- dočasném přidělení (§ 43a),
- přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
- výkonu práce v zahraničí.
Pokud tedy zaměstnanec vykoná cestu v souvislosti s případy vymezenými ve výše uvedeném výčtu, náleží mu vždy všechny cestovní náhrady stanovené v ust. § 156 ZP, na které mu vznikne nárok. Práva na cestovní náhrady se zaměstnanec nemůže vzdát (§ 346c ZP).
Zaměstnavatel, který neposkytuje zaměstnancům cestovní náhrady stanovené zákoníkem práce, je pachatelem správního deliktu podle ust. § 14 a § 27 zákona o inspekci práce a lze mu uložit pokutu až do výše 200 000 Kč.
Výjimku tvoří cestovní náhrady vzniklé v případech vymezených v ust. § 152 písm. f) zákoníku práce (při přijetí do zaměstnání v pracovním poměru, viz odpověď na dotaz č. 10). Poskytování těchto náhrad není zákoníkem práce nařízeno, pouze umožněno (a to i zaměstnavatelům v nepodnikatelské sféře).
Naopak zaměstnavatel není povinen poskytovat cestovní náhrad