Po základních informacích v předchozím příspěvku se nyní zaměříme na specifické situace, jako jsou pracovní cesty kratší než 5 hodin, cesty přes půlnoc, více cest v jednom dni či souběh stravného a stravenkového paušálu, a s využitím praktických příkladů vysvětluje správný postup podle zákoníku práce i daňových předpisů. Přináší tak užitečný návod, jak stravné správně poskytnout a posoudit z pracovněprávního i daňového hlediska.
Tuzemské stravné při pracovních cestách: specifické situace a časté chyby
Jaroslava
Pfeilerová
Dobrovolné stravné při pracovní cestě kratší než 5 hodin
Obecně platí, že zaměstnanci vznikne nárok na stravné, pokud je na pracovní cestě minimálně 5 hodin. Zákoník práce však v § 176 odst. 2 umožňuje poskytnout zaměstnanci stravné i tehdy, pokud pracovní cesta trvá kratší dobu než 5 hodin. Podmínkou pro poskytnutí tohoto plnění je, že vysláním na pracovní cestu zaměstnavatel zaměstnanci znemožní, aby se stravoval obvyklým způsobem. V takovém případě může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci stravné až do výše částky stanovené pro první časové pásmo, tedy pro pracovní cesty trvající 5 až 12 hodin, tj. maximálně 185 Kč.
Ze znění zákona vyplývá, že se jedná o
dobrovolné plnění
. Zaměstnavatel tedy není povinen stravné poskytnout; jde pouze o možnost, kterou může využít zejména v případech, kdy by nepřiznání stravného bylo vzhledem k okolnostem pracovní cesty nepřiměřené. Toto plnění může poskytnout zaměstnavatel jak v podnikatelské, tak i v nepodnikatelské sféře a jedná se o daňově účinný náklad. Pro zaměstnance je toto dobrovolné plnění příjmem, který není předmětem daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti.Vysvětlení této výjimky při poskytování stravného je uvedeno v
důvodové zprávě k zákoníku práce
, která v této souvislosti uvádí, že smyslem úpravy je umožnit zaměstnavatelům reagovat na situace, kdy sice pracovní cesta nedosahuje zákonného časového limitu pro vznik nároku na stravné, avšak