Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též „ZP“ nebo „zákoník práce“) v ustanovení § 151 stanoví povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci cestovní výdaje, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce. Ustanovení § 152 ZP pak obsahuje taxativní (úplný) výčet případů, při kterých jsou zaměstnancům cestovní výdaje formou cestovních náhrad vypláceny.
Jedná se o výdaje vzniklé zaměstnanci při:
- pracovní cestě (§ 42 ZP),
- cestě mimo pravidelné pracoviště (§ 34a ZP),
- mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště,
- přeložení (viz § 43 ZP),
- dočasném přidělení (viz § 43a ZP),
- přijetí do zaměstnání v pracovním poměru,
- výkonu práce v zahraničí.
Pokud tedy zaměstnanec vykoná cestu v souvislosti s případy vymezenými v ust. § 152 ZP, náleží mu vždy všechny cestovní náhrady, na které mu vznikne nárok. Práva na cestovní náhrady stanovené zákoníkem práce se zaměstnanec nemůže vzdát (§ 346c ZP). Postup při vyplácení těchto náhrad je stanoven zákoníkem práce, kterým je zaměstnavatel vázán. Zaměstnavatel, který neposkytuje zaměstnancům cestovní náhrady stanovené zákoníkem práce, je pachatelem správního deliktu podle ust. § 1