V současné době je jedním z velmi diskutovaných témat souvisejících se situací na trhu práce v České republice, ale i v rámci Evropské Unie, problematika agenturního zaměstnávání, které je považováno za jednu z forem flexibilního zaměstnávání. Podstatným znakem této flexibilní a atypické formy zaměstnávání je dočasnost přidělení agenturního zaměstnance. Za závislou práci se podle § 307a zákoníku práce považují také případy, kdy agentura práce dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli. Právě aspektem dočasnosti přidělení zaměstnance agentury práce k uživateli se budeme zabývat v následujícím článku, neboť současné znění zákoníku práce v komplexu provázanosti možností smluvních ujednání účastníků právních vztahů v tzv. agenturním zaměstnávání vyvolává legitimní otázky o vhodnosti současného pojetí znaku dočasnosti v českém národním právu.
Unijní rámec
Základní právní rámec pro oblast agenturního zaměstnávání představuje směrnice 2008/104/ES ze dne 19. listopadu 2008, o agenturním zaměstnávání (dále jen „směrnice“). Dle čl. 1 odst. 1 směrnice se tato vztahuje na zaměstnance, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovněprávním vztahu s agenturou, a kteří jsou přiděleni k uživatelům, aby pod jejich dohledem a vedením po přechodnou dobu pracovali. Z citovaného článku směrnice tak lze jednoznačně dovodit znak dočasnosti přidělení, neboť výkon závislé práce v rámci dočasného přidělení má být vykonáván po přechodnou dobu.
Uvedenou zásadu nadto prohlubuje čl. 5 odst. 5 uvedené směrnice, podle kterého mimo jiné členské státy přijmou vhodná opatření v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi s cílem zamezit nesprávnému používání tohoto článku a zejména zamezit opakujícím se přidělením, jejichž cílem je obejít ustanovení této směrnice. Uvedená zásada se však nevztahuje na veškerá opakující se přidělení, ostatně sama směrnice s opakujícími se přiděleními výslovně počítá, a to například v jejím čl. 5 odst. 2, podle kterého mohou členské státy po konzultaci se sociálními partnery stanovit, že se lze odchýlit od zásady rovného odměňování, pokud zaměstnanci agentur práce, kteří mají s agenturou práce uzavřenu pracovní smlouvu na dobu neurčitou, nadále pobírají odměnu v době mezi jednotlivými přiděleními. Směrnice tedy připouští opakování přidělení agenturního zaměstnance, který má s agenturou práce uzavřen pracovní poměr na dobu neurčitou, přičemž v mezidobí mezi jednotlivými přiděleními nezůstává zaměstnanec bez prostředků, ale je mu vyplácena odměna.
Naopak je podle našeho názoru nutné dovodit, že obcházení směrnice by zřejmě spočívalo v opakujícím se přidělení téhož agenturního zaměstnance výlučně k témuž uživateli, a to v situaci, kdy v době mezi těmito dočasnými přiděleními není mezi agenturou práce a dotčeným agenturním zaměstnancem pracovněprávní vztah.
Judikatura SD EU
Institutem dočasnosti přidělení agenturního zaměstnance se zabývají a výklad čl. 5 odst. 5 směrnice poskytují také rozsudky Soudního dvora Evropské Unie (dále jen „SD EU“), které si v následuj