Asi nikoho nepřekvapí, že základním znakem dočasného přidělení agenturního zaměstnance k uživateli by měla být dočasnost takového přidělení. České pracovní právo ovšem tento požadavek odpovídajícím způsobem nereflektuje, a to ačkoliv povinnost účinně zajistit, že agenturní zaměstnávání bude skutečně dočasné povahy, vyplývá přímo z práva EU. K této povinnosti se pak nedávno vyjádřil SDEU ve svém rozsudku ze dne 14. 10. 2020 ve věci C-681/18, ve kterém přiblížil, jakým způsobem má být dočasná povaha přidělení zajištěna.
SDEU k dočasnosti přidělení
SDEU řešil italský případ agenturního zaměstnance, který byl v období od roku 2014 do roku 2016 přidělován agenturou práce opakovaně k témuž uživateli, a to prostřednictvím několika po sobě jdoucích smluv o přidělení (celkem 8) a jejich prodloužení (celkem 17). Zaměstnanec se domáhal, aby bylo určeno, že z důvodu protiprávního využívání po sobě jdoucích a nepřerušených přidělování k témuž uživateli mu vznikl pracovní poměr na dobu neurčitou k tomuto uživateli.
Soudní dvůr posuzoval uvedený případ ve světle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES ze dne 19. listopadu 2008 o agenturním zaměstnávání („Směrnice“), která ve svém článku 5 odst. 5 větě první stanoví, že členské státy mají povinnost přijmout vhodná opatření s cílem zamezit opaku