Odškodňování pracovních úrazů agenturních zaměstnanců

Obecně k institutu odškodňování pracovních úrazů

Odpovědnost zaměstnavatele za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu (nebo nemoci z povolání) je jedním z odpovědnostních druhů existujících v rámci širšího institutu pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, resp. újmu způsobenou zaměstnanci.

K naplnění skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnavatele za majetkovou újmu, resp. škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání) musí být splněny kumulativně následující předpoklady:

• existence škodní události na straně zaměstnance, resp. utrpění pracovního úrazu (nebo zjištění nemoci z povolání);
• vznik škody nebo nemajetkové újmy na straně zaměstnance (popř. na straně pozůstalých); a
• příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání) a vznikem škody nebo nemajetkové újmy na straně zaměstnance.

Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jakož i pro plnění pracovních úkolů (blíže viz ustanovení § 271k ZP).

Pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání) poškozený zaměstnanec má nárok na náhradu škody (materiální újmy), tj. náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (nebo při uznání invalidity), náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhradu věcné škody, jakož i nárok na náhradu nemateriální újmy, resp. náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění.¹⁾

V případě úmrtí zaměstnance v důsledku škodní události náleží ve prospěch pozůstalých, resp. určených osob nárok na náhradu škody, resp. náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhradu nákladů na výživu pozůstalých, náhradu věcné škody a rovněž nárok na náhradu nemateriální újmy v podobě jednorázového odškodnění pozůstalých (blíže viz ustanovení § 271g až 271j ZP).

Zaměstnavatel se však může – zcela nebo alespoň zčásti – zprostit odpovědnosti za pracovní úraz (nebo nemoc z povolání), resp. povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu v zákonem stanovených případech (ustanovení § 270 až 271 ZP).

V zájmu ochrany zaměstnanců pro případ újmy jim způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, resp. zabezpečení výplaty náhrad, a to především ve vztahu k možným problémům vyplývajícím z nízké úrovně solventnosti odpovědného zaměstnavatele či jeho platební morálky, bylo zavedeno obligatorní zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele. Zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance pro případ své odpovědnosti za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání) mají obligatorní zákonné pojištění odpovědnosti.²⁾

Institut zákonného pojištění odpovědnosti za škodu a nemajetkovou újmu přiznává zaměstnavateli vůči příslušné úrazové pojišťovně právo, aby za něj nahradila škodu a nemajetkovou újmu vzniklou při pracovním úrazu (nebo nemoci z povolání), a to v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle ZP. Pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání) poškozený zaměstnanec nemá však vůči příslušné pojišťovně přímý nárok a musí vždy svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy uplatnit vůči odpovědnému zaměstnavateli.

Obecně k problematice agenturního zaměstnávání

Problematika agenturního zaměstnávání je upravena v první řadě zákonem o zaměstnanosti, podle něhož agenturní zaměstnávání je jedním z druhů zprostředkování zaměstnání, a kterým zákon o zaměstnanosti rozumí zaměstnávání fyzických osob za účelem výkonu jejich práce pro uživatele, tj. jinou právnickou nebo fyzickou osobu, která práci agenturnímu zaměstnanci přiděluje.³⁾ Bližší právní úprava institutu agenturního zaměstnávání a jeho fungování je následně obsažena v ustanoveních § 307a až 309 ZP.

Agenturní zaměstnávání je v ustanovení § 307a ZP blíže definováno jako výkon závislé práce, kdy zaměstnavatel s povolením k činnosti agentury práce dočasně přiděluje svého zaměstnance k výkonu práce k jinému zaměstnavateli na základě ujednání v pracovní smlouvě nebo dohodě o pracovní činnosti, kterým se agentura práce zaváže zajistit svému zaměstnanci dočasný výkon práce u uživatele a zaměstnanec se zaváže tuto práci konat podle pokynů uživatele a na základě dohody o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce, uzavřené mezi agenturou práce a uživatelem s tím, že dočasné přidělení končí uplynutím sjednané doby.

Ustanovení § 308 ZP – v návaznosti na ustanovení § 66 zákona o zaměstnanosti – blíže upravuje obsahové a formální náležitosti dohody mezi agenturou práce na straně jedné, a uživatelem na straně druhé, jejímž předmětem je dočasné přidělení agenturního zaměstnance k uživateli.

Tato dohoda musí být uzavřena písemně a musí zahrnovat následující minimální obsahový standard, a to (i) jméno, popřípadě jména, příjmení, popřípadě rodné příjmení, státní občanství, datum a místo narození a bydliště dočasně přiděleného zaměstnance, (ii) druh práce, kterou bude dočasně přidělený zaměstnanec vykonávat, včetně požadavků na odbornou, popř. zdravotní způsobilost nezbytnou pro tento druh práce, (iii) určení doby, po kterou bude dočasně přidělený zaměstnanec vykonávat práci u uživatele, (iv) místo výkonu práce, (v) den nástupu dočasně přiděleného zaměstnance k výkonu práce u uživatele, (vi) informace o pracovních a mzdových nebo platových podmínkách tzv. srovnatelného zaměstnance uživatele, (vii) podmínky, za nichž může být dočasné přidělení zaměstnancem nebo uživatelem ukončeno před uplynutím sjednané doby dočasného přidělení agenturního zaměstnance k uživateli, a (viii) číslo a datum vydání rozhodnutí, na základě kterého bylo agentuře práce vydáno povolení ke zprostředkování zaměstnání (blíže viz ustanovení § 308 ZP).

Zákoník práce v návaznosti na úpravu formy a obsahu dohody o dočasném přidělení agenturního zaměstnance k uživateli obsahuje rovněž písemný pokyn jakožto jednostranné právní jednání, jímž agentura práce přiděluje vlastního agenturního zaměstnance k dočasnému výkonu práce u uživatele a v této souvislosti rovněž stanoví povinné obsahové náležitosti tohoto písemného pokynu, jimiž je (i) název a sídlo uživatele, (ii) místo výkonu práce u uživatele, (iii) doba trvání dočasného přidělení, (iv) určení vedoucího zaměstnance uživatele oprávněného přidělovat zaměstnanci práci a kontrolovat ji, (v) podmínky jednostranného prohlášení o ukončení výkonu práce před uplynutím doby dočasného přidělení (pakliže došlo k jejich sjednání v dohodě mezi agenturou a uživatelem o dočasném přidělení agenturního zaměstnance k uživateli) a (vi) informace o pracovních a mzdových nebo platových podmínkách srovnatelného zaměstnance uživatele (viz ustanovení § 309 odst. 2 ZP).

Právní vztah agenturního zaměstnávání je tak souhrnem právních vztahů mezi agenturou práce, agenturním zaměstnancem a uživatelem, přičemž tento vztah je označován jako právní vztah „trojstranný,“⁴⁾ a to v kontextu komplexu vzájemných práv a povinností mezi agenturou práce jakožto zaměstnavatelem a agenturním zaměstnancem na straně jedné, agenturou práce a uživatelem na straně druhé, a agenturním zaměstnancem a uživatelem na straně třetí.

Je vhodné zmínit, že zatímco právní vztah mezi agenturou práce a agenturním zaměstnancem a právní vztah mezi uživatelem a agenturním zaměstnancem má výhradně pracovněprávní charakter, tudíž řídí se jako takový toliko právní úpravou ZP, právní vztah mezi agenturou práce a uživatelem má soukromoprávní charakter, kdy ZP do tohoto vztahu ingeruje toliko stanovením povinných náležitostí dohody mezi agenturou práce na straně jedné, a uživatelem na straně druhé ohledně dočasného přidělení agenturního zaměstnance k uživateli, kdy tento právní vztah je však z podstaty věci obchodněprávní, tudíž ve zbytku – tj. nad rámec obligatorních náležitostí stanovených ustanovením § 308 ZP – se bude řídit občanským zákoníkem.

V rámci tohoto trojstranného právního vztahu se agentura práce jakožto zaměstnavatel „de iure“ a uživatel jako zaměstnavatel „de facto“ dělí o povinnosti, které v klasickém pracovněprávním vztahu náleží toliko jednomu právnímu subjektu, tj. zaměstnavateli. Uživatel v době, kdy je u něho přidělen agenturní zaměstnanec k dočasnému výkonu práce, přiděluje mu práci, resp. ukládá mu pracovní úkoly, organizuje, řídí a kontroluje jeho práci, dává mu k tomu účelu pokyny, vytváří příznivé pracovní podmínky a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci.⁵⁾ Agentura práce činí vůči agenturnímu zaměstnanci pracovněprávní jednání,⁶⁾ rozvrhuje pracovní dobu, poskytuje mu za vykonanou práci dohodnutou odměnu a řeší překážky v práci a určuje čerpání dovolené, jakož má i další povinnosti obecně uložené zaměstnavatelům v rámci pracovněprávních vztahů.⁷⁾

Společnou povinností agentury práce a uživatele je zabezpečit, že pracovní a mzdové podmínky dočasně přiděleného zaměstnance nebudou horší, než jsou nebo by byly podmínky srovnatelného zaměstnance uživatele. Navzdory takto „sdíleně“ formulované povinnosti agentury práce a uživatele, v případě horší pozice, resp. pracovních nebo mzdových podmínek dočasně přiděleného zaměstnance, je to právě agentura práce, jíž je uložena povinnost sjednat nápravu, resp. „zajistit rovné zacházení“ s tím, že dočasně přidělený zaměstnanec má právo se domáhat u agentury práce uspokojení práv, která mu takto vznikla (viz ustanovení § 309 odst. 5 ZP).

Dlužno dodat, že odlišným institutem od agenturního zaměstnávání je institut dočasného přidělení upravený § 43a ZP. Dočasné přidělení není – na rozdíl od agenturního zaměstnávání – formou zprostředkování zaměstnání, kdy zatímco účelem agenturního zaměstnávání je tedy přijetí zaměstnance do pracovněprávního vztahu s agenturou práce za účelem jeho následného umístění k jinému zaměstnavateli, účelem dočasného přidělení k jinému zaměstnavateli podle ustanovení § 43a ZP je zpravidla efektivnější využití pracovních sil např. při společných projektech více zaměstnavatelů nebo nadbytku či nedostatku pracovních sil u zaměstnavatele.⁸⁾

Dohodu o dočasném přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli dle ustanovení § 43a ZP smí zaměstnavatel s tímto zaměstnancem uzavřít nejdříve po uplynutí 6 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru. Hlavní rozdíl od agenturního zaměstnávání spočívá u dočasného přidělení v tom, že za dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli nesmí být poskytována úplata (vyjma případů uvedených v ustanovení § 43a odst. 5 ZP).

Oba instituty však mají společné to, že v obou případech jde o výkon práce zaměstnance zaměstnavatele „de iure“ na pracovišti či jiném dohodnutém místě třetí osoby jakožto zaměstnavatele „de facto“, kdy uživatel či jiný zaměstnavatel, resp. třetí osoba, k níž je zaměstnanec přidělen k dočasnému výkonu práce, po dobu dočasného přidělení ukládá zaměstnanci pracovní úkoly, organizuje, řídí a kontroluje jeho práci, dává mu k tomu účelu závazné pokyny, vytváří příznivé pracovní podmínky a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Pracovněprávní jednaní vůči agenturnímu zaměstnanci či vůči dočasně přidělenému zaměstnanci k jinému zaměstnavateli může činit vždy toliko zaměstnavatel „de iure“.

Odpovědnost za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou agenturnímu zaměstnanci pracovním úrazem

Je trvale kritizováno, že právní úprava agenturního zaměstnávání je strohá a nedostatečná a že až na výjimky nereflektuje specifickou povahu agenturního zaměstnávání stanovením odchylek oproti klasickému zaměstnávání dle ZP.⁹⁾ Není dostatečně řešena ani otázka odpovědnosti za škodu (újmu), k níž dojde v průběhu realizace agenturního zaměstnávání.

V důsledku existující pracovněprávní úpravy zaměstnavatel „de iure“, tj. agentura práce jakožto zaměstnavatel odpovídá za škodu a nemajetkovou újmu, která vznikne agenturnímu zaměstnanci v rámci výkonu závislé práce pro uživatele.¹⁰⁾ Třebaže – jak již bylo zmíněno – podle ustanovení § 309 odst. 1 ZP po dobu dočasného přidělení agenturního zaměstnance k uživateli má vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci uživateli primárně uživatel,¹¹⁾ za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci v průběhu dočasného přidělení i v důsledku pracovního úrazu odpovídá podle ZP zaměstnavatel – agentura práce.

Je to dáno jednak způsobem koncipování odpovědnostního právního vztahu v oblasti pracovního práva, který je odvozený od základního pracovněprávního vztahu a který může vzniknout pouze mezi zaměstnavatelem, tj. agenturou práce na straně jedné, a zaměstnancem na straně druhé, kdy tato odpovědnost je navíc odpovědností objektivní, jakož i výše uvedenou absencí podrobné modifikační právní úpravy odpovědnosti za škodu (újmu) v případě výkonu závislé práce agenturními zaměstnanci na pracovišti či na jiném dohodnutém místě uživatele. Jedinou v podstatě „drobnou“ modifikací ve vztahu k institutu pracovněprávní odpovědnosti za škodu způsobenou agenturnímu zaměstnanci je ustanovení § 309 odst. 4 ZP, podle něhož v případě, kdy agentura práce, která zaměstnance dočasně přidělila k výkonu práce u uživatele, uhradila zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním u uživatele, má právo na náhradu této škody vůči tomuto uživateli, pokud se s uživatelem nedohodne jinak.¹²⁾

Odpovědnost za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem nebo nemocí z povolání dle ZP má však i v rámci agenturního zaměstnávání výhradně zaměstnavatel, tj. agentura práce. Povinnost agentury práce jakožto zaměstnavatele je pokryta již zmíněným institutem zákonného pojištění odpovědnosti za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem. Dojde-li tak k pracovnímu úrazu agenturního zaměstnance při výkonu závislé práce v kontextu dočasného přidělení u uživatele, je za daný pracovní uraz, resp. škodu a nemajetkovou újmu tím způsobenou odpovědná agentura práce jakožto zaměstnavatel. Nelze však vyloučit odpovědnost uživatele za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou v průběhu dočasného přidělení agenturnímu zaměstnanci, tj. za škodu (újmu) v důsledku škodní události – úrazu, pakliže bude naplněna některá z odpovědnostních skutkových podstat předvídaných občanským zákoníkem.

Dle konstantní judikatury pracovněprávní odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nevylučuje občanskoprávní odpovědnost jiného subjektu za škodu z téže škodní události. V případě, kdy jsou splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle ZP, tak i odpovědnostní skutkové podstaty podle občanského zákoníku, a z téže škodní události je dána odpovědnost dvou subjektů (tj. nárok na náhradu škody proti zaměstnavateli a nárok na náhradu škody z téže škodní události proti tomu, kdo za ni odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu), může si pracovním úrazem poškozený zaměstnanec (či pozůstalí v případě úmrtí zaměstnance) vybrat, vůči kterému z odpovědných subjektů nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy uplatní.

Jednou žalobou lze dokonce uplatňovat nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy proti zaměstnavateli podle ustanovení ZP o odškodňování pracovních úrazů, jakož i nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy z téže škodní události proti tomu, kdo za ni odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu. Dlužno dodat, že soud nemůže uložit žalovaným povinnost zaplatit náhradu škody společně a nerozdílně. Může však vyslovit, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného.

Je vhodné uvést, že třebaže odpovědnost agentury práce jakožto zaměstnavatele je zabezpečena institutem zákonného pojištění odpovědnosti za škodu a nemajetkovou újmu způsobené zaměstnanci pracovním úrazem, z něhož pro ní vyplývá nárok, aby za něj příslušná pojišťovna nahradila škodu a nemajetkovou újmu vzniklou při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, a to v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle ZP, je třeba současně v této souvislosti dostát povinnostem vyplývajícím z vyhlášky č. 125/1993 Sb., neboť pro případ jejich nedodržení je úrazová pojišťovna oprávněna uplatňovat vůči zaměstnavateli nárok na náhradu části vyplacených částek plnění nebo celé výše, popř. není povinna plnit. Jedná se především o povinnosti týkající se předcházení škodních událostí, notifikačních povinností a případného uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným, placení pojistného a povinnosti respektování pokynů pojišťovny v řízení o náhradu škody atd. (blíže viz ustanovení § 8 až 10 vyhlášky č. 125/1993 Sb.).

V této souvislosti je vhodné, aby v dohodách o dočasném přidělení agenturního zaměstnance k uživateli uzavřených mezi agenturou práce na straně jedné, a uživatelem na straně druhé byla rovněž upravena konkrétní opatření k předcházení vzniku úrazů, resp. minimalizaci rizik při výkonu práce k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na možná rizika ohrožení jejich života a zdraví vyplývající z povahy dané práce. Stejně tak je vhodné dohodnout, že uživatel je povinen o přijatých opatřeních informovat uživatele, jakož i o vzniklých škodních událostech, popř. i to, jakým konkrétním způsobem je oprávněna agentura práce kontrolovat zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Jen tak lze omezit riziko, že úrazová pojišťovna bude uplatňovat nárok na náhradu dle § 11 vyhlášky č. 125/1993 Sb. vůči zaměstnavateli, tj. agentuře práce, jakož i to, že úrazová pojišťovna bude popř. uplatňovat nárok na regresní úhradu po uživateli dle ustanovení § 11 vyhlášky č. 125/1993 Sb.

Lze se rovněž domnívat, že znění ustanovení § 309 odst. 4 ZP umožňuje, aby agentura práce, která agenturnímu zaměstnanci uhradila škodu vzniklou při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním u uživatele, a to i újmu vzniklou pracovním úrazem, uplatnila nárok na náhradu újmy vůči uživateli, je-li dána odpovědnost uživatele za danou škodu podle občanského zákoníku (ledaže existuje v tom směru jiné ujednání v dohodě o dočasném přidělení), popř. i v jiných případech sjednaných v dohodě o dočasném přidělení.¹³⁾

Dlužno dodat, že v důsledku pracovního úrazu může dojít nejen k újmě k tíži pracovním úrazem poškozeného zaměstnance, nýbrž rovněž k tíži zdravotní pojišťovny, pakliže vynaložila náklady na hrazené zdravotní služby poskytované ve prospěch pojištěnce. V případě, kdy dojde k úhradě nákladů zdravotní služby ze strany zdravotní pojišťovny, které vznikly v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetí osoby (škůdce) vůči pojištěnci, má zdravotní pojišťovna regresní nárok na náhradu nákladů vynaložených na léčení svého zdravotního pojištěnce, a to proti škůdci.¹⁴⁾

V případě, kdy tímto škůdcem bude uživatel, resp. dojde k zaviněnému protiprávnímu jednání ze strany škůdce např. v oblasti absence zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, v jehož důsledku dojde k úrazu, resp. k nutnosti léčení agenturního zaměstnance, je možné, že zdravotní pojišťovna uplatní nárok na náhradu vynaložených nákladů vůči uživateli.

I ve výše uvedených souvislostech lze doporučit uživatelům v prvé řadě nepodceňovat povinnosti při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jakož i mít sjednané smluvní pojištění odpovědnosti za škodu.

Závěr

Právní vztah agenturního zaměstnávání je specifický trojstranný právní vztah mezi agenturou práce a agenturním zaměstnancem na straně jedné, agenturou práce a uživatelem na straně druhé, a agenturním zaměstnancem a uživatelem na straně třetí, v jehož rámci se agentura práce jakožto zaměstnavatel „de iure“ a uživatel jako zaměstnavatel „de facto“ dělí o povinnosti ve vztahu k agenturnímu zaměstnanci.

Třebaže po dobu dočasného přidělení agenturního zaměstnance k uživateli má vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci primárně uživatel,¹⁵⁾ za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci i v průběhu dočasného přidělení pracovním úrazem odpovídá podle ZP toliko zaměstnavatel – agentura práce. Není však vyloučeno současné založení odpovědnosti uživatele za škodu a nemajetkovou újmu, která vznikne agenturnímu zaměstnanci v důsledku úrazu v průběhu výkonu závislé práce u uživatele, a to v situaci, kdy bude naplněna některá z odpovědnostních skutkových podstat předvídaných občanským zákoníkem.

Ačkoliv odpovědnost agentury práce je zabezpečena institutem zákonného pojištění odpovědnosti za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem, je třeba současně v této souvislosti především dostát povinnostem vyplývajícím z vyhlášky č. 125/1993 Sb., aby bylo minimalizováno riziko, že úrazová pojišťovna bude uplatňovat vůči zaměstnavateli nárok na náhradu vyplacených částek plnění nebo že nebude za agenturu práce plnit.

Ve vztahu k uživateli lze doporučit jednak striktní dodržování povinností při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, případné sjednání (v rámci dohody o dočasném přidělení s agenturou práce) vyloučení nároku na regresní náhradu agentury práce vůči uživateli, jakož i sjednání smluvního pojištění odpovědnosti uživatele za škodu pokrývající možná rizika.