Problematika odškodňování pracovních úrazů zaměstnanců je a priori nedílnou součástí institutu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu (nebo nemoci z povolání) upravenou v ustanovení § 269 a následujících zákoníku práce (dále jen „ZP“).
Obecně k institutu odškodňování pracovních úrazů
Odpovědnost zaměstnavatele za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu (nebo nemoci z povolání) je jedním z odpovědnostních druhů existujících v rámci širšího institutu pracovněprávní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, resp. újmu způsobenou zaměstnanci.
K naplnění skutkové podstaty odpovědnosti zaměstnavatele za majetkovou újmu, resp. škodu a nemajetkovou újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání) musí být splněny kumulativně následující předpoklady:
- existence škodní události na straně zaměstnance, resp. utrpění pracovního úrazu (nebo zjištění nemoci z povolání);
- vznik škody nebo nemajetkové újmy na straně zaměstnance (popř. na straně pozůstalých); a
- příčinná souvislost mezi pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání) a vznikem škody nebo nemajetkové újmy na straně zaměstnance.
Pracovním úrazem se rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, jakož i pro plnění pracovních úkolů (blíže viz ustanovení § 271k ZP).
Pracovním úrazem (nebo nemocí z povolání) poškozený zaměstnanec má nárok na náhradu škody (materiální újmy), tj. náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (nebo při uznání invalidity), náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhradu věcné škody, jakož i nárok na náhradu nemateriální újmy, resp. náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění.1)
V případě úmrtí zaměstnance v důsledku škodní události náleží ve prospěch pozůstalých, resp. určených osob nárok na náhradu škody, resp. náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem, náhradu nákladů na výživu pozůstalých, náhradu věcné škody a rovněž nárok na náhradu nemateriální újmy v podobě jednorázového odškodnění pozůstalých (blíže viz ustanovení § 271g až 271j ZP).
Zaměstnavatel se však může – zcela nebo alespoň zčásti – zprostit odpovědnosti za pracovní úraz (nebo nemoc z povolání), resp. povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu v zákonem stanovených případech (ustanovení § 270 až 271 ZP).
V zájmu ochrany zaměstnanců pro případ újmy jim způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, resp. zabezpečení výplaty náhrad, a to především ve vztahu k možným problémům vyplývajícím z nízké úrovně solventnosti odpovědného zaměstnavatele či jeho platební morálky, bylo zavedeno obligatorní zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele. Zaměstnavatelé zaměstnávající alespoň jednoho zaměstnance pro případ své odpovědnosti za škodu a nemajetkovou újmu způsobenou