Souběh funkcí v předběžné otázce ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele

Ochrana zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele

Dle ZOchrZ má zaměstnanec v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem právo na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti. Podle § 3 písm. a) ZOchrZ se zaměstnancem rozumí fyzická osoba, s níž zaměstnavatel sjednal pracovní poměr, dohodu o provedení práce za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem nebo dohodu o pracovní činnosti, na jejichž základě jí vznikly v rozhodném období mzdové nároky nevyplacené zaměstnavatelem. Aby byl nárok žadatele ze strany Úřadu práce ČR uspokojen, musí se jednat podle § 3 písm. b) ZOchrZ o mzdu (plat), její náhrady a odstupné, které zaměstnanci náležejí z pracovního poměru, nebo odměnu, popřípadě její náhradu, která zaměstnanci náleží podle dohody o provedení práce za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem¹⁾ nebo dohody o pracovní činnosti, jejichž výplatu neprovedl zaměstnavatel, který je v platební neschopnosti.

Z ochrany podle ZOchrZ jsou ale vyjmuti zaměstnanci uvedení v § 2 ZOchrZ. Zvláštní skupinu podle dotčeného ustanovení tvoří zaměstnanci, kteří byli v rozhodném období zaměstnancem zaměstnavatele, jenž je v platební neschopnosti, a současně v tomto rozhodném období byli jeho statutárním orgánem nebo členem jeho statutárního orgánu a měli u tohoto zaměstnavatele nejméně poloviční majetkovou účast. Jedná se o přímé vyloučení vyplývající z čl. 12 odst. 3 směrnice 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti.²⁾

Podle důvodové zprávy k ZOchrZ je příčinou vyloučení těchto kategorií zaměstnanců zvláštní charakter pracovněprávních vztahů, což ve vztahu ke statutárním orgánům (nebo jejich členům) platebně neschopného zaměstnavatele výstižně komentoval Okresní soud Plzeň-město v odůvodnění rozsudku č.j.: 13 C 225/2009-85, ze dne 2. 2. 2010, když podle jeho názoru účelem ZOchrZ od počátku nesporně nebylo přenášet neúspěchy soukromých subjektů v obchodní činnosti na stát. Poukazujeme však na skutečnost, že podmínkou přímého vyloučení z uspokojení dlužných mzdových nároků podle ZOchrZ být musí zejména nejméně poloviční majetková účast statutárního orgánu nebo jeho člena v rozhodném období. Jedná se tedy pouze o vyloučení u kapitálových obchodních společností.

Obecně k souběhu funkcí

Vraťme se však k základní podmínce uspokojení mzdového nároku podle ZOchrZ, kterou je vznik a existence pracovněprávního vztahu mezi žadatelem o mzdový nárok a jeho platebně neschopným zaměstnavatelem. Tato podmínka však podle českého národního práva nemusí být splněna právě v případě tzv. souběhu funkcí, kterým v zásadě rozumíme pracovněprávní vztah (zpravidla pracovní poměr) člena statutárního orgánu se stejnou společností spočívající ve výkonu funkce ředitele, případně generálního ředitele.

Pohled českých soudů (a v jejich důsledku i správních orgánů) na tuto problematiku se historicky vyvíjel. Zprvu pracovní smlouvy nebo jiné smlouvy uzavřené v pracovněprávních vztazích se statutárními orgány nebo jejich členy na tuto činnost prohlašoval Nejvyšší soud za neplatné pro rozpor se zákonem. Následně došlo k výkladovému posunu, když Nejvyšší soud prohlašoval pracovní smlouvy za neplatné, pouze pokud podle nich měli zaměstnanci vykonávat stejnou činnost jako ve funkci členů statutárního orgánu. Jak uvádí Nejvyšší správní soud v odůvodnění usnesení, na jehož základě Soudnímu dvoru EU předkládá předběžnou otázku³⁾, „stejnou činnost jako členové statutárního orgánu podle tohoto výkladu vykonávali typicky generální ředitelé společností. Oproti tomu náplň pozic výrobně-technického náměstka generálního ředitele nebo obchodního ředitele již byla pro Nejvyšší soud dostatečně odlišná od činnosti statutárního orgánu. Tento názor Nejvyšší soud rozvinul v následné judikatuře.“⁴⁾

Zlomový moment znamenal nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 190/15, ze dne 13. 9. 2016, ve kterém bylo uvedeno, že zákaz uzavírání smluv mezi statutárními orgány nebo jejich členy a řediteli v jedné osobě není v českém právu upraven zákonem. Ústavní soud konstatoval, že tento závěr byl dovozen až soudy, které však mohou právo dotvářet jen v omezené míře. Dále v podstatě připustil, že činnosti spadající do působnosti statutárního orgánu obchodní korporace mohou být vykonávány v pracovněprávním vztahu či v režimu podřízeném zákoníku práce, když zákoník práce nezakazuje členovi statutárního orgánu vykonávat činnost, která přísluší statutárnímu orgánu, v pracovněprávním vztahu. Ústavní soud své vyjádření uzavřel s tím, že „soudy mohou prohlásit tyto smlouvy za neplatné jen v případě, že přednesou ‚obzvláště přesvědčivé argumenty‘ pro takový postup.“

Současná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tedy nepokládá takové pracovní smlouvy automaticky za neplatné, avšak při tzv. souběhu funkcí nemůže být statutární orgán nebo jeho člen považován za zaměstnance obchodní korporace, neboť je to právě statutární orgán a jeho členové, kdo řídí činnost obchodní korporace. Člen statutárního orgánu tak nemůže ani na základě pracovní smlouvy vykonávat činnosti spadající do náplně jeho funkce (tj. do působnosti statutárního orgánu) ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti dle pokynů obchodní korporace.⁵⁾

Souběh funkcí a ZOchrZ

Otázka vzniku a existence pracovněprávního vztahu byla s dopadem na oblast ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele posuzována Nejvyšším soudem v rozsudku č.j.: 21 Cdo 173/2017, ze dne 10. 10. 2019. Jednalo se o incidenční spor o určení pořadí pohledávky v rámci insolvenčního řízení platebně neschopného zaměstnavatele. Nejvyšší soud zde uvedl, že „pokud byl mzdový nárok uplatněn statutárním orgánem, který měl uzavřenou pracovní smlouvu pro činnost, která se obsahově překrývala s náplní činnosti statutárního orgánu, nejedná se pojmově o zaměstnance [ani ve smyslu § 3 písm. a) ZOchrZ, jelikož takovéto fyzické osobě by nevznikal mzdový nárok (a to ani ve smyslu ustanovení § 3 písm. b) ZOchrZ)].“

Na základě shora uvedeného tedy nemají správní orgány, které o přiznání dlužných mzdových nároků zaměstnanců platebně neschopného zaměstnavatele rozhodují (Úřad práce České republiky a Ministerstvo práce a sociálních věcí coby správní orgán druhého stupně), jinou možnost než obecně postupovat v případech jimi posuzovaných dle nastíněných rozsudků civilních soudů.

Právo Evropské unie

ZOchrZ je, jak vyplývá z § 1 a důvodové zprávy k tomuto zákonu, transpozičním právním předpisem, přičemž právní základ ochrany zaměstnanců na unijní úrovni představuje směrnice 2008/94/ES, kterou návazně rozvíjí judikatura Soudního dvora EU. Samotná směrnice se k možnosti vyloučení odpovědnosti záruční instituce (Úřad práce ČR) z důvodů tzv. souběhu funkcí explicitně nevyjadřuje. Z bodu 3 jejího recitálu vyplývá, že dotčenou směrnici bylo nezbytné přijmout pro zaručení minimální ochrany zaměstnanců platebně neschopného zaměstnavatele, především pro zaručení úhrady jejich nesplacených pohledávek, s ohledem na nezbytnost vyrovnaného hospodářského a sociálního rozvoje ve Společenství.

Podle čl. 1 odst. 1 směrnice se tato vztahuje na pohledávky zaměstnanců vznikající z pracovních smluv nebo pracovních poměrů vůči zaměstnavatelům, kteří se nacházejí v platební neschopnosti. Uvedené s ohledem na předmět tohoto článku dále doplňuje čl. 2 odst. 2, podle kterého se směrnice nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definice pojmů „zaměstnanec“, „zaměstnavatel“, „odměna“, „nabytá práva“ a „nabývaná práva“. Máme tedy za to, že jakkoliv dále směrnice umožňuje národnímu právu vyloučit z ochrany směrnice určité skupiny zaměstnanců (např. zaměstnance v domácnosti zaměstnané fyzickou osobou, rybáře odměňované formou podílu na výnosu nebo zaměstnance chráněné jinou formou záruky) s cílem zabránit zneužívání směrnice podle jejího čl. 12, pak se vždy musí jednat o zaměstnance dle národního práva dotčeného členského státu.

Zpráva Komise Evropskému parlamentu a Radě (EU) o provádění a uplatňování některých ustanovení směrnice 2008/94/ES o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele ze dne 28. 2. 2011⁶⁾ k problematice souběhu funkcí nic konkrétního neuvádí, pouze je konstatováno, že „směrnice se kromě uvedených výjimek vztahuje na všechny osoby, které se podle vnitrostátních právních předpisů považují za zaměstnance.“ Zpráva k čl. 12 směrnice dále obsahuje konstatování, že některé členské státy ochranu těmto osobám (pokud samy nebo společně se svými blízkými příbuznými byly vlastníky podstatné části daného podniku a měly značný vliv na jeho činnost) upírají nepřímo, a to definicí pojmu „zaměstnanec“, neboť takové osoby se totiž v těchto zemích za zaměstnance nepovažují.

Judikatura Soudního dvora EU

Na základě naznačeného východiska je nutno dále poukázat na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C- 334/92 Wagner Miret⁷⁾. Předmětem řešené předběžné otázky (jakkoliv se jedná o případ starý téměř 30 let) je právě otázka, zda se mohou ochrany zaměstnanců dovolávat členové vyššího managementu zaměstnavatele. Z dotčeného rozsudku, který je podle našeho názoru aplikovatelný na případ tzv. souběhu funkcí, vyplývá, že zaměstnanci vyššího vedení insolventního zaměstnavatele nemohou být vyloučeni z oblasti působnosti směrnice, pokud jsou podle vnitrostátního práva klasifikováni jako zaměstnanci a nejsou uvedeni v oddíle I přílohy směrnice.

Řízení, které vedlo k předběžné otázce

Žalobce požádal Úřad práce ČR o uspokojení mzdových nároků podle ZOchrZ, které mu dle jeho prohlášení nebyly bývalým zaměstnavatelem vyplaceny. K žádosti doložil zejména pracovní smlouvu na druh práce projektant ze dne 21. 5. 2010 a dohodu o změně pracovní smlouvy na druh práce ředitel společnosti ze dne 24. 9. 2017.

Po provedeném správním řízení vydal Úřad práce ČR rozhodnutí, kterým podle § 9 odst. 6 ZOchrZ žádost žalobce o uspokojení mzdových nároků zamítl. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno i odvolacím orgánem. Správní orgány nepovažovaly žadatele za zaměstnance ve smyslu § 3 písm. a) ZOchrZ, když vykonával u společnosti předsedu představenstva a dle doložené dohody o změně pracovní smlouvy vykonával od 1. 10. 2017 práci ředitele společnosti. Pracovní poměr člena statutárního orgánu společnosti, který uzavřel pracovní smlouvu na výkon činnosti ředitele společnosti, nevznikne, pokud je pracovní náplň ředitele shodná s činností statutárního orgánu společnosti, když nemůže být náplní pracovního poměru výkon činnosti statutárního orgánu, tj. obchodní vedení. V průběhu řízení o žádosti nebylo prokázáno, že by funkce ředitele společnosti představovala jiný druh práce, než která vyplývá přímo z práv a povinností statutárního orgánu společnosti, tj. předsedy představenstva. Souběžný právní vztah postrádá základní znak pracovního práva, kdy se musí jednat o závislou práci. V případě, kdy člen statutárního orgánu obchodní korporace je sám sobě nadřízeným, nejde o závislou práci podle § 2 odst. 1 zákoníku práce. S ohledem na popsané skutečnosti nelze podle správních orgánů považovat účastníka řízení za zaměstnance ve smyslu § 3 písm. a) ZOchrZ.

Žadatel (žalobce) proti rozhodnutím správních orgánů podal žalobu, kterou odůvodnil tak, že správní orgány založily svá rozhodnutí na nesprávném výkladu existence a trvání pracovního poměru mezi žalobcem a společností po jeho zvolení členem statutárního orgánu. Pracovní poměr mezi žalobcem a společností vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 5. 2010, když i po změně pracovní smlouvy na druh práce ředitel vykonával fakticky žalobce funkci projektového manažera – stavbyvedoucího. K prokázání tohoto tvrzení nabídl množství smluv, ve kterých byl uváděn jako stavbyvedoucí nebo jako projektový manažer (nicméně pracovní smlouva obsahovala druh práce ředitel). Žalobce sice nedoložil popis funkce ředitele, ale to podle něj nemůže vést k paušálnímu odmítnutí jeho nároků jako zaměstnance, neboť při výkonu své pracovní náplně byl vázán pokyny svého zaměstnavatele a tyto pokyny nebyl oprávněn vydávat sám, ale byly přijímány na jednání představenstva jako kolektivního orgánu. Změna názvu funkce na ředitele, i vzhledem k počtu zaměstnanců, neznamenala, že by žalobce vykonával vůči nim řídící funkci sám o sobě, ale jeho pozici jako primus inter pares, vyplývající z jeho členství ve statutárním orgánu. Žalobce ve správním řízení odkázal na plnění smluv o dílo a dále na stavební deníky a jiné dokumenty, které ale nemá k dispozici a jejichž předložení si měl vyžádat správní orgán, protože žalobce k nim neměl přístup. Správní orgány se dle žalobce nezabývaly řídící strukturou společnosti zaměstnavatele tak, jak ji ve svém odvolání žalobce popsal, tj. že řídící kompetence byly rozděleny tak, že bylo zřízeno několik středisek, jejichž vedoucí byli autonomní a o jejich případných poměrech a zakázkách se rozhodovalo na společném zasedání představenstva a dozorčí rady, nikoli že by o nich mohl rozhodovat ředitel společnosti sám o sobě. Proto k souběhu funkcí nemohlo podle názoru žalobce dojít.

Rozsudek správního soudu

Městský soud v Praze rozsudkem č.j.: 15 Ad 10/2019-27, ze dne 11. 6. 2020, podanou žalobu zamítl, když s odkazem na shora naznačenou právní úpravu, právní doktrínu i relevantní judikaturní východiska neshledal žalobu důvodnou.

Jak je uvedeno v odůvodnění předmětného rozsudku, soubor žalobních námitek soud odmítl jako neopodstatněný, neboť tyto kromě jednoznačného zákonného podkladu postrádaly byť i jen základní logiku argumentace v návaznosti na úpravu působnosti představenstva jako statutárního orgánu akciové společnosti s dualistickým systémem vnitřního organizačního uspořádání zaměstnavatele, když ze strany žalobce neustále docházelo k marginalizaci a rozostřování role představenstva společnosti zaměstnavatele.

Rovněž jako ničím nepodloženou soud hodnotil argumentaci žalobce, že pro společnost vykonával v pracovním poměru a na základě pracovní smlouvy ve znění jejího dodatku ze dne 24. 9. 2017 s účinností od 1. 10. 2017 druh práce „projektový manažer“, resp. „stavbyvedoucí“, když táž „pracovní“ smlouva obsahovala jako sjednaný druh práce „ředitel společnosti“. Již v tomto momentě soud shledal závažnou logickou deficienci – na jedné straně mezi tvrzením žalobce o tom, že vykonával závislou práci v pracovním poměru na pozici „projektový manažer – stavbyvedoucí“, a na straně druhé samotnou pracovní smlouvou, která je důkazem toho, že tuto práci vykonával v pozici „ředitel společnosti“, což z logiky věci lépe odpovídalo jeho členství ve statutárním orgánu společnosti, které vzniklo krátce před změnou původní pracovní smlouvy.

Žalobcem tvrzené mzdové nároky byly podle Městského soudu v Praze oprávněně odmítnuty pro nesplnění zákonných podmínek spočívajících v tom, že jednoduše nemohl paralelně zastávat činnost povahy obchodněprávní dané přímo zákonem, konkrétně ustanoveními zákona o obchodních korporacích, a pracovněprávní vztah, když ani sjednáním pracovní smlouvy na druh práce „ředitel společnosti“ nemohl takový pracovněprávní vztah vytvořit, resp. „přebít“ jeho zásadně nepřekonatelnou obchodněprávní povahu. Žalobce se tudíž přímo jako člen (předseda) statutárního orgánu podílel na zastupování společnosti navenek tak, jak to předpokládaly její stanovy, a rovněž se nezprostředkovaně jako (předsedající) člen statutárního orgánu účastnil samotné tvorby „vůle“ této společnosti v rámci jejího obchodního vedení, včetně zaměstnání sebe samého. Žalobce tedy přímo participoval, při zachovávání povinnosti péče řádného hospodáře a loajality ke společnosti, na jejím řízení a řízení jejích zaměstnanců, a nemohl se tudíž z povahy věci účinně vyvazovat z tohoto primárního vztahu.

Předběžná otázka vznesená Nejvyšším správním soudem

Poté, co byla proti předmětnému rozsudku Městského soudu v Praze podána kasační stížnost, bylo řízení Nejvyšším správní soudem přerušeno a Soudnímu dvoru EU byla předložena následující předběžná otázka: „Brání čl. 2 ve spojení s čl. 12 písm. a) a c) směrnice takové vnitrostátní judikatuře, dle níž ředitel obchodní společnosti není považován za ‚zaměstnance‘ pro účely uspokojení mzdových nároků dle směrnice jen z toho důvodu, že ředitel jako zaměstnanec je současně členem statutárního orgánu téže obchodní společnosti?“

Předběžná otázka byla odůvodněna tím, že je nutné vyjasnit, zda souběh funkcí člena statutárního orgánu a ředitele téže společnosti může sám o sobě vyloučit žadatele o uspokojení mzdových nároků z ochranného režimu stanoveného touto směrnicí, když nemožnost vzniku a existence pracovněprávního vztahu nevyplývá přímo ze zákona a byla teprve dovozena z logiky a systematiky zákoníku práce až národními soudy. Nejvyšší správní soud v dalším upozornil na sociální cíl směrnice, kterým je zabezpečení minimálního standardu ochrany všem zaměstnancům v případě platební neschopnosti zaměstnavatele.

Nejvyšší správní soud dále v předběžné otázce uvedl, že projednávaná věc je do určité míry podobná situaci ve věci Tümer,⁸⁾ kdy nizozemský zákon o zaměstnanosti vylučoval určitou skupinu osob, konkrétně cizince neoprávněně pobývající v Nizozemsku, z definice pojmu „zaměstnanec“.

Sociální cíl směrnice

Podle našeho názoru byla sice nemožnost vzniku a existence pracovněprávního vztahu v případě tzv. souběhu funkcí dovozena a vyložena judikaturou, nicméně dotčená problematika primárně pramení z § 2 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého je závislou prací práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně. Závislá práce může být podle § 3 zákoníku práce vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy. Základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Tedy posouzení možnosti vzniku pracovněprávního vztahu vyplývá z národního práva. Dále je nutné poukázat na skutečnost, že nemožnost nenastává ve všech případech tzv. souběhu funkcí, ale musí být posuzována velmi individuálně s přihlédnutím ke všem konkrétním aspektům posuzovaného případu, když obecně platí, že je možné, aby fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby nebo jeho členem, byla zároveň zaměstnancem v pracovněprávním vztahu k této právnické osobě.

Co se týče sociálního cíle směrnice, pak poukazujeme na vybranou judikaturu Soudního dvora EU k této problematice.⁹⁾ Podstata problému tkví v tom, aby ochrana poskytovaná směrnicí nebyla omezena pouze na takovou částku, která by jen pokrývala nezbytné životní potřeby dotčeného zaměstnance. Sociální smysl a účel směrnice spočívá v zajištění určité minimální úrovně unijní ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, avšak to podle našeho názoru pouze za situace, kdy národní právo osobám, které mají být chráněny při platební neschopnosti zaměstnavatele, přizná postavení zaměstnance. Taková problematika, jako je nastíněna v předběžné otázce, dosud Soudním dvorem EU posuzována nebyla (a to ani ve zmiňovaném případě Tümer), přičemž její zodpovězení je zásadní nejen pro české vnitrostátní orgány, které vznik a existenci pracovněprávního vztahu posuzují, ale také pro orgány jiných členských států.

Jsme toho názoru, že předběžná otázka nebyla položena příliš šťastně, neboť se směrnice dle svého čl. 2 odst. 2 nedotýká vnitrostátního práva, pokud jde o definice pojmů „zaměstnanec“. Lze tak předpokládat, že tímto způsobem – tedy že otázka, zda se jedná o zaměstnance, spadá do působnosti vnitrostátního soudu, bude znít i odpověď. Jakkoli nelze přehlédnout, že prostor pro uvážení členského státu v případě pojmu zaměstnanec není neomezený a členské státy nemohou pojem zaměstnanec definovat podle vlastní volby tak, aby byl ohrožen sociální cíl směrnice, nelze opomenout, že český právní řád umožňuje podřízení obchodněprávního vztahu režimu zákoníku práce. To však z tohoto vztahu nedělá vztah pracovněprávní. Zároveň máme na základě rozsudku Městského soudu v Praze za to, že by se článek 12 dotčené směrnice vůbec neměl na daný případ použít.

Předmětné řízení o předběžné otázce vedené u Soudního dvora EU může ještě více rozjitřit názorové neshody mezi Nejvyšším správním soudem a Nejvyšším soudem, ostatně dost možná proto byla také vznesena. Nicméně na základě předchozího textu tohoto článku se nedomníváme, že by se unijní soud k nemožnosti vzniku a trvání pracovněprávního vztahu z důvodu tzv. souběhu funkcí přímo vyjádřil.