Věcná příslušnost soudu v oblasti ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele

Vydáno: 22 minut čtení

V prosinci loňského roku bylo vydáno zcela průlomové rozhodnutí zvláštního senátu zřizovaného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů1), a to ve věci sporu o věcnou příslušnost mezi soudy civilními a soudy správními při rozhodování žalob proti rozhodnutím vydávaným krajskými pobočkami Úřadu práce ČR v prvním stupni a Ministerstvem práce a sociálních věcí jako odvolacím orgánem2) v oblasti zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.3)

Cílem tohoto článku je základním způsobem nastínit regulaci zákona č. 118/2000 Sb., vysvětlit proces rozhodování dle tohoto zákona a popsat dopady rozsudku zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. sp. zn. Konf 44/2017, ze dne 14.12.2017 (dostupné na www.nssoud.cz).

Problematika zákona č. 118/2000 Sb.

Základním účelem předmětného zákona je v návaznosti na předpisy Evropské unie řešit situace, kdy se zaměstnavatel v důsledku své ekonomické situace dostane do takových problémů, že není schopen poskytovat svým zaměstnancům mzdu (plat či odměnu) za vykonanou práci, a to z důvodu, že se dostal do platební neschopnosti. Toto řešení spočívá v úhradě mzdových nároků zaměstnance ve výši specifikované zákonem č. 118/2000 Sb. ze strany státu, který následně vymáhá poskytnuté finanční prostředky po zaměstnavateli. Zjednodušeně řečeno, jak vyplývá z důvodové zprávy k zákonu č. 118/2000 Sb., „účelem zákona je uspokojení mzdových nároků zaměstnanců zaměstnavatele, který není schopen plnit své závazky, vyplývající pro něho z pracovněprávních vztahů.“

Podstatou zákona č. 118/2000 Sb. pak je, že zaměstnanec, jímž je fyzická osoba, s níž zaměstnavatel sjednal pracovní poměr, dohodu o provedení práce za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem (pokud tato dohoda zakládá účast na nemocenském pojištění, tedy pokud měsíční příjem z této dohody přesáhne 10 000 Kč) nebo dohodu o pracovní činnosti,4) má při splnění podmínek stanovených citovaným zákonem nárok na úhradu mzdových nároků nevyplacených zaměstnavatelem v platební neschopnosti ze strany úřadu práce. Za zaměstnavatele v platební neschopnosti je považován zaměstnavatel, který neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců, a to dnem následujícím po dni, kdy na něho bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení, nebo po dni, kdy byl na něho podán insolvenční návrh u příslušného soudu v České republice.

Poznámka:

Viz ust. § 3 písm. c) zákona č. 118/2000 Sb., které rovněž odkazuje na nadnárodního zaměstnavatele (zaměstnavatel, který vedle provozování činnosti na území České republiky provozuje činnost na území nejméně jednoho dalšího členského státu Evropské unie), který je v platební neschopnosti dnem, kdy byl prohlášen za platebně neschopného u příslušného orgánu v jiném členském státě Evropské unie.

Popisovaný zákon rovněž stanovuje řadu výjimek, na zaměstnance kterých zaměstnavatelů se nevztahuje (viz ust. § 2 zákona č. 118/2000 Sb.), jako je např. zaměstnanec agentury práce, který je uspokojen z pojištění této agentury pro případ jejího úpadku, apod. V případě nadnárodního zaměstnavatele rovněž stanovuje, že se u něj mzdové nároky ze strany úřadu práce uspokojí pouze za dobu, po kterou vykonával práci v České republice.

Procesní postup

Pro účely tohoto článku není podstatné, jakým způsobem se stanovuje výše uspokojovaných mzdových nároků, období, za které jsou vypláceny, ani další limity, které se k tomu vztahují, nicméně je potřebné si nastínit, jakým způsobem je uspokojování mzdových nároků řešeno procesně. Jedná se o standardní správní řízení zahajované na žádost, kdy toto je zahájeno okamžikem doručení žádosti o uspokojení dlužných mzdových nároků kterékoli krajské pobočce Úřadu práce ČR.5) O žádosti pak rozhoduje ta krajská pobočka Úřadu práce ČR, v jejímž obvodu má sídlo zaměstnavatel, který je právnickou nebo podnikající fyzickou osobou, nebo bydliště zaměstnavatel, který je fyzickou osobou.

Prvoinstančním správním orgánem, jak již bylo nastíněno, je tedy krajská pobočka Úřadu práce ČR, která vede správní řízení v režimu správního řádu, když aplikuje veškeré procesní postupy potřebné pro zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, aby byla naplněna zásada materiální pravdy, přičemž následně požadované mzdové nároky v plném rozsahu (případně v zákonem stanovené maximální možné měsíční výši, pokud žádost obsahuje požadavek vyšší) uspokojí ve smyslu ustanovení § 8 zákona č. 118/2000 Sb. (v takovém případě není vydáváno rozhodnutí, ale pouze oznámení), případně rozhodne (tedy vydá rozhodnutí v režimu ust. § 67 a následujících správního řádu) jiným způsobem zakotveným v některém z odstavců ust. § 9 citovaného zákona.

Pokud žadatel s rozhodnutím úřadu práce nesouhlasí, má možnost podat odvolání ve smyslu ust. § 81 a násl. správního řádu. Pokud úřad práce odvolání nevyhoví v plném rozsahu dle ust. § 87 správního řádu, postoupí odvolání nadřízenému orgánu - ministerstvu, které následně provede odvolací řízení a o odvolání rozhodne. Vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí o odvolání dle ust. § 91 odst. 1 správního řádu se nelze dále odvolat, nabízí právní řád (v současném okamžiku již je zřejmé, že konkrétně soudní řád správní) jako další možnost obrany podání žaloby na nesprávnost, resp. nezákonnost rozhodnutí správního orgánu.

Dosavadní postup soudů

V dosavadní soudní praxi nebylo pochyb o tom, že v případě rozhodování ve věci uspokojování dlužných mzdových nároků je dána příslušnost civilních soudů postupujících podle části páté občanského soudního řádu, neboť se mělo za to, že správní orgány sice rozhodují postupem podle správního řádu, nicméně rozhodují o soukromoprávním nároku fyzické osoby (výše definovaného zaměstnance). Tato praxe měla mimo jiné za následek, že byť bylo nezbytné vyčerpat všechny řádné prostředky obrany - tedy v tomto případě podat odvolání proti rozhodnutí úřadu práce, v rámci soudního sporu byl účastníkem řízení pouze úřad práce a nikoli ministerstvo, jakkoli rozhodovalo ve druhém stupni. Tato praxe je ostatně zmiňována i v odkazech na rozhodovací praxi jak Nejvyššího správního soudu, tak Nejvyššího soudu v rozsudku uvedeném v perexu.

Lze odkázat například na usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 97/2002, ze dne 1.4.2003, jehož právní věta konstatuje, že „rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o odvolání proti rozhodnutí úřadu práce o mzdových nárocích žalobce podle § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci. Ochrana soukromých práv, byť byla předmětem řízení u správního orgánu, je zajištěna postupem podle § 244 a násl. o. s. ř. ve znění účinném po 1.1.2003, tedy projednáním a rozhodnutím v občanském soudním řízení, a nikoliv ve správním soudnictví [§ 46 odst. 2 a § 68 písm. b) s. ř. s.].“ Tento rozsudek byl vydán v okamžiku po nabytí účinnosti soudního řádu správního (1.1.2003), kdy se bylo třeba vypořádat s tím, zda problematiku dlužných mzdových nároků budou řešit nadále civilní soudy dle části páté občanského soudního řádu, nebo zda připadne pod rozhodování správních soudů dle soudního řádu správního.

Následně došlo ke dni 27.11.2012 k novelizaci ust. § 7 odst. 3 soudního řádu správního, který obsahuje speciální stanovení místní příslušnosti pro některé oblasti, přičemž od uvedeného data do něj bylo zakotveno, že mimo jiné ve věcech ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele je k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje. Tedy došlo k situaci, kdy ačkoli bez jakýchkoli pochybností v daných sporech rozhodovaly civilní soudy podle části páté občanského soudního řádu, byla do soudního řádu správního vložena speciální místní příslušnost pro spory v této oblasti. To následně způsobilo, že v žalobě podané proti rozhodnutí ministerstva o odvolání, aniž by Krajský soud v Českých Budějovicích či Městský soud v Praze zpochybnily svou věcnou příslušnost, se tyto dva soudy přely o místní příslušnost, přičemž proti usnesení o postoupení věci podalo ministerstvo kasační stížnost z důvodu, že v dané věci není vůbec dána věcná příslušnost správních soudů a že tyto měly žalobu odmítnout s tím, že má být podána žaloba u civilního soudu.

Nejvyšší správní soud této kasační stížnosti de facto vyhověl, když rozsudkem sp. zn. 6 Ads 164/2012, ze dne 21.2.2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, konstatoval, že „zákonné ustanovení o místní příslušnosti soudu v určitých věcech není bez dalšího způsobilé zasáhnout do stávající pravomoci soudu v těchto věcech, tedy tuto pravomoc nemůže ani zcela nově založit, ani ji rozšířit. Založení místní i jiné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci vždy následuje až po založení jeho odpovídající pravomoci.“ A dále, že „pravomoc k soudnímu přezkumu věcných správních rozhodnutí ve věcech ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele ve smyslu zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, náleží soudům v občanském soudním řízení postupujícím podle části páté občanského soudního řádu, a to i po novele § 7 odst. 3 s. ř. s. provedené zákonem č. 396/2012 Sb.

Jinými slovy Nejvyšší správní soud dovodil, že úprava ustanovení § 7 odst. 3 soudního řádu správního účinná od 27.11.2012 je ve vztahu k určení místní příslušnosti soudů ve správním soudnictví při řešení sporů v oblasti ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele obsoletní, když soudní řád správní nemůže stanovovat místní příslušnost pro spory, ve kterých správní soudy vůbec nemají věcnou příslušnost, která je dána pro civilní soudy podle části páté občanského soudního řádu.

Obdobně se k dané věci stavěl i Nejvyšší soud, byť výslovně neřešil věcnou příslušnost, nicméně tuto nikdy výslovně nepopřel, když naopak vydal např. usnesení sp. zn. 21 Cdo 1385/2011, ze dne 9.8.2012, kde uvedl, že „účastníky [soudního] řízení o žádosti zaměstnance o uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti, jsou ve smyslu ustanovení § 250a odst. 1 o. s .ř. zaměstnanec, který o uspokojení svých mzdových nároků požádal, a Úřad práce České republiky (dříve příslušný úřad práce); účastenství Úřadu práce České republiky se samozřejmě neodvíjí od toho, že jde o správní orgán, který je příslušný o žádosti zaměstnance rozhodnout, ale od jeho postavení jako subjektu, který je povinen přiznané mzdové nároky zaměstnanci uspokojit.“ Nejvyšší soud nepopíral věcnou příslušnost civilních soudů ani v následujících sporech, když lze zmínit např. jeho rozsudek sp. zn. 21 Cdo 5865/2016, ze dne 27.6.2017, rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2501/2015, ze dne 23.6.2016, apod.

Rozsudek sp. zn. Konf 44/2017

Na konci roku 2017 došlo k zásadní přelomu v uvedené rozhodovací praxi, když v rámci žaloby podané k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 tento soud usnesením sp. zn. 26 C 55/2016 řízení o návrhu žalobce zastavil (výrok I), neboť s odkazem na § 244 odst. 1 a § 104b odst. 1 občanského soudního řádu shledal, že nejsou splněny podmínky řízení. Usnesení odůvodnil tak, že se nejedná o věc, k jejímuž projednání je příslušný soud v občanském soudním řízení, a poučil žalobce, že může podat žalobu ve správním soudnictví. Poté byla dle poučení podána správní žaloba u Městského soudu v Praze, přičemž tento soud podal zvláštnímu senátu návrh na řešení kompetenčního sporu podle zákona č. 131/2002 Sb. a zároveň uvedl, že odmítá svou kompetenci k rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí ministerstva s odůvodněním, že rozhodnutí ve věci ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele ve smyslu zákona č. 118/2000 Sb. je rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci a pravomoc k jeho přezkoumání tak náleží soudům v občanském soudním řízení. Vznikl tak tzv. negativní kompetenční spor spočívající v tom, že oba soudy popíraly svou pravomoc k rozhodnutí ve věci ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele.

Zvláštní senát nejprve odkázal na některé z výše uvedených rozsudků Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, nicméně přesto dospěl k závěru, že je i přes tuto judikatorní praxi třeba se zabývat povahou mzdových nároků, která dosud v rámci řešení této problematiky zkoumána nebyla. Z hlediska povahy tohoto institutu pak dospěl k následujícím závěrům: „Mzdové nároky při platební neschopnosti zaměstnavatele se uplatňují u krajské pobočky Úřadu práce, který o nich rozhoduje dle § 4 odst. 2 zákona o ochraně zaměstnanců. Jejich výše je dána § 8 a § 9 zákona o ochraně zaměstnanců. Dle § 11 odst. 3 přechází na Úřad práce do výše vyplacených a odvedených prostředků mzdový nárok zaměstnance; bylo-li vydáno rozhodnutí o úpadku zaměstnavatele, uplatní Úřad práce pohledávky v insolvenčním řízení.“

Bylo tedy mimo jiné zkoumáno, zda předmětem sporu je právní vztah mezi žadatelem a správními orgány, nebo zda se jedná o vztah zaměstnance se zaměstnavatelem, který je pouze správními orgány řešen. Zvláštní senát pak dospěl k závěru, že se „jedná o vztah zaměstnance a Úřadu práce, respektive ministerstva. Vztahy zaměstnance se zaměstnavatelem a Úřadu práce se zaměstnavatelem s ním sice souvisí, ale mají svou vlastní existenci a jejich povaha není předmětem tohoto řízení. O mzdovém nároku zaměstnance rozhoduje v prvním stupni Úřad práce.“

S ohledem na skutečnost, jak vyplývá i z výše uvedeného, že mohou správní orgány rozhodovat i soukromoprávní věci, zabýval se zvláštní senát i problematikou práva soukromého a veřejného: „Pro dělení práva na soukromé a veřejné se užívá několik zavedených teorií. Zvláštní senát pro určení povahy mzdových nároků užil postupně teorii zájmovou, mocenskou, organickou a metodu právní regulace. Dle zájmové teorie veřejné právo chrání veřejné zájmy, soukromé pak zájmy soukromé. Může též místo veřejného zájmu odkazovat k obecnému dobru. Zákon o ochraně zaměstnance má za účel chránit zaměstnance při platební neschopnosti zaměstnavatele. Jak uvádí důvodová zpráva, ochrana do vydání tohoto zákona byla zdlouhavá a téměř neúčinná. Zákonodárce předchází nepříznivé sociální situaci, v níž by zaměstnanec neměl prostředky na živobytí. Směrnice Rady 80/987/EHS ze dne 20. října 1980 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, kterou zákon o ochraně zaměstnance provádí, v preambuli mj. uvádí, že je třeba chránit zaměstnance s ohledem na nezbytnost vyrovnaného hospodářského a sociálního rozvoje ve Společenství. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008, o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (kodifikované znění), pak výslovně v bodě 7 preambule odkazuje na sociální cíl úpravy.“

Z uvedeného zvláštní senát zejména dovodil, že „zákon chrání především veřejný zájem na vyrovnaném hospodářství a sociálním míru ve společnosti. Vyplacení mzdových nároků zaměstnancům je jen prostředkem, jak tohoto cíle dosáhnout. Stát předchází výkyvům v kupní síle obyvatelstva a jeho sociální situaci. Projevuje tím svou sociální funkci; neponechává bez pomoci občany, kteří se dostali do mimořádných okolností ohrožujících jejich sociální existenci. Literatura staví mzdové nároky po bok veřejnoprávního zdravotního, nemocenského a důchodového pojištění, státní podporu v nezaměstnanosti či státní pomoci při obnově území postižených živelní nebo jinou pohromou (Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 605).“

Závěrem zvláštního senátu v dané problematice je, že se jedná o vztah veřejnoprávní, což je odůvodněno několika teoriemi k tomuto dělení (na právo veřejné a soukromé): „Úřad práce nerozhoduje spor mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o vyplacení sporné mzdy. Rozhoduje o vyplacení mzdových nároků z veřejných financí. Nechrání tedy právo zaměstnance, jak by dělal soud po podání žaloby na plnění. Právní úprava mzdových nároků vyjadřuje zájem státu poskytnout zaměstnanci dobrodiní, nikoliv zájem jednotlivce. V širším slova smyslu je možné mzdové nároky zařadit do oblasti sociálního zabezpečení. Jsou poskytovány v oblasti zaměstnanosti, kde se silně projevuje zájem sociálního státu. Lze tedy učinit závěr, že právní úprava mzdových nároků je projevem zájmu státu, a proto jsou dle zájmové teorie součástí veřejného práva.

Mocenská teorie dělí právo soukromé a veřejné dle povahy vztahu, který k sobě mají účastníci; dle toho, zda se jedná o nadřízenost a podřízenost, nebo rovnost. V projednávané věci nejsou subjekty ve stejném postavení. Zaměstnanec a Úřad práce nemohou vyjednávat o poskytnutí a případné výši mzdového nároku. Zaměstnanec nemůže druhé straně jednostranně vnutit svou vůli, naproti tomu Úřad práce ji svým rozhodnutím efektivně vnucuje. Nejedná se zde tedy o rovné postavení. Státní orgán je v nadřízené pozici, jedná se proto o vztah veřejnoprávní.

Organická teorie rozlišuje veřejné a soukromé právo dle toho, zda se subjekt ocitá v určitém vztahu z důvodu členství ve veřejném svazu (srov. Hoetzel, J. Československé správní právo. Část všeobecná. Praha: Melantrich, 1937, s. 30). Veřejné právo je souhrn norem, v kterých alespoň jeden subjekt vystupuje jako nositel veřejné moci při výkonu svých vrchnostenských pravomocí. Úřad práce je dle § 1 odst. 1 zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky, správním úřadem s celostátní působností. Jeho nadřízeným orgánem je ministerstvo, které je ústředním orgánem státní správy. Úřad práce je organizační součástí státní správy, která je navýsost veřejná. Do vztahu se zaměstnancem vstupuje právě z této pozice. Při rozhodování o mzdových nárocích uplatňuje svou vrchnostenskou pravomoc a rozhoduje autoritativně. Pravomoc má pak založenou zákonem o ochraně zaměstnanců a procesní postup plyne zejména ze správního řádu. Z pohledu organické teorie jsou tedy mzdové nároky upraveny právem veřejným.

Metoda právní regulace vyjadřuje povahu a míru působení jednotlivých účastníků právního vztahu na vznik a rozvíjení tohoto vztahu, resp. vyjadřuje povahu a míru účasti subjektů právního vztahu na formování jeho obsahu (srov. Hurdík, J. Metoda právní regulace. In: Hendrych, D. a kol. Právnický slovník, Praha: C. H. Beck, 2009). Za znaky soukromoprávní regulace se považuje rovnost subjektů, jejich autonomie, vznik, změna a zánik právních vztahů jsou spojovány s (dvoustranným) právním jednáním. Naproti tomu za znaky veřejnoprávní regulace nadřízenost a podřízenost, autoritativnost, vznik, změna a zánik právních vztahů jsou spojovány s rozhodnutím orgánu veřejné moci. Jak již bylo vyloženo výše, není mezi zaměstnancem a Úřadem práce rovný vztah. Ve věci mzdových nároků správní orgán rozhoduje autoritativně. Vznik, změna a zánik právního vztahu jsou spojeny s právní mocí rozhodnutí; nejde o výsledek dvoustranného právního jednání založeného na konsensu zúčastněných stran. Zákon o ochraně zaměstnance kogentně stanoví podmínky (žádost zaměstnance, platební neschopnost zaměstnavatele, zaměstnanecký poměr, nevyplacená mzda), za jakých úřad rozhodnutím přizná mzdový nárok. Dle metody právní regulace jsou tedy mzdové nároky a vztah mezi Úřadem práce a zaměstnancem veřejnoprávní.

Dle všech uznávaných teorií dělení soukromého a veřejného práva je institut mzdových nároků a vztah zaměstnance a Úřadu práce veřejnoprávním.“

Vedle teoreticko-právního hodnocení se zvláštní senát zabýval i praktickými okolnostmi posuzovaného, když dovodil, že financování výplaty dlužných mzdových nároků spadá do obdobné kategorie výdajů, jako dávky státní sociální podpory a pěstounské péče, podpory v nezaměstnanosti, dávky pomoci v hmotné nouzi apod., z čehož dovodil, že „veřejné financování ukazuje na veřejnoprávní povahu institutu a staví mzdové nároky po bok dávek sociálního zabezpečení.“

Stejně tak došlo i ke zhodnocení výše zmiňovaného ustanovení § 7 odst. 3 soudního řádu správního, jímž byla zakotvena místní příslušnost správních soudů, jakkoli praxe soudů byla taková, že rozhodováno bylo před civilními soudy dle části páté občanského soudního řádu. S tím se zvláštní senát vypořádal tak, že konstatoval následující: „Ustanovení o místní příslušnosti sice není způsobilé zasáhnout do pravomoci soudu, jak správně uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku shora zmíněném čj. 6 Ads 164/2012-31, právě proto ale zákonodárce při úpravě místní příslušnosti u typově určených věcí musel předpokládat pravomoc správních soudů o nich rozhodovat. Jinak by novela neměla žádný rozumný smysl a zákonodárce by do zákona vložil od počátku obsoletní ustanovení.

Proti vložení obsoletního ustanovení stojí uznávaná koncepce racionálního zákonodárce, která je základním východiskem interpretace práva a z které lze dovodit, že racionální zákonodárce netvoří nadbytečné právo (srov. např. bod 6 usnesení Ústavního soudu ze dne 19.1.2016, sp. zn. II. ÚS 29/16). Zásadně pak nevytváří pravidla bez normativního významu (srov. např. bod 47 nálezu Ústavního soudu ze dne 20.12.2016, sp. zn. Pl. ÚS 3/14). V souladu s uvedeným je pak v dané věci jediná možná racionální interpretace stanovení místní příslušnosti novelou § 7 odst. 3 s. ř. s. taková, že správní soudy mají pravomoc rozhodovat o mzdových nárocích podle zákona o ochraně zaměstnanců. Opačný výklad by vytvářel rozpor v obsahu právního řádu.

Novelizace upravila místní příslušnost též,ve věcech zaměstnanosti, [...], dávek státní sociální podpory, dávek pro osoby se zdravotním postižením, průkazu osoby se zdravotním postižením, příspěvku na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi’. Z výčtu je patrné, že se jedná vždy o veřejnoprávní věci. Mzdové nároky jsou výslovně stavěny vedle dávek, z čehož lze vyvodit, že zákonodárce chápe jejich povahu obdobně.

Pro zachování smyslu pravidla § 7 odst. 3 s. ř. s. je nutné přiznat správním soudům pravomoc rozhodovat o mzdových nárocích zaměstnance podle zákona o ochraně zaměstnanců. Zvláště pak v případě, že tomuto závěru nebrání výslovné znění zákona ani jeho smysl a je též třeba přihlédnout k interpretační vstřícnosti k textu zákona. Ostatně jedna z interpretačních metod práva se zakládá na úmyslu zákonodárce. V dané věci z ní pak plyne veřejnoprávní povaha mzdových nároků.“

Z hlediska praktických dopadů je jedním z důsledků rozhodnutí zvláštního soudu skutečnost, že účastníkem soudního řízení bude v režimu soudního řádu správního jednoznačně ministerstvo v pozici žalovaného, když doposud bylo účastenství správního orgánu dovozováno pouze judikatorně výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1385/2011. Stejně tak zvláštní senát zhodnotil i procesní aspekt věci, a to že „soudní ochrana se tedy bude poskytovat komplexně v rámci správního soudnictví. Do současné doby byla naopak rozdělena mezi civilní soudy jednající dle části V. o. s. ř. v meritu věci a správní soudy v procesních otázkách (srov. usnesení zvláštního senátu čj. Konf 84/2008-9).“

Závěr

Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že přes ustálenou praxi, kdy doposud ve věcech ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele rozhodovaly civilní soudy podle části páté občanského soudního řádu, když účastníkem soudního řízení byl úřad práce, v důsledku rozhodnutí zvláštního senátu je nyní nepochybné, že soudní spory budou řešeny správními soudy v režimu soudního řádu správního a žalovaným, a tedy účastníkem soudního řízení bude ministerstvo.

Právní předpisy citované v článku

(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)

  • zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů
  • zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů
  • zákon č. 500/2004 Sb., správní řád

Související dokumenty

Související pracovní situace

Stanovení úroku z prodlení při výplatě mzdy
Náhrada mzdy při překážkách v práci na straně zaměstnance
Výše náhrady mzdy při DPN a její snížení
Výplata splatné mzdy (platu) při skončení pracovního poměru
Zaručená mzda
Mzda a náhrada mzdy za práci ve svátek
Práce přesčas při výpočtu průměrného výdělku
Splatnost a výplata mzdy
Výpočet průměrného výdělku
Započítání odměn při výpočtu průměrného výdělku
Výpočet průměrného výdělku u dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr
Výpočet pravděpodobného výdělku
Mzda za práci přesčas
Příplatek za noční práci
Příplatek za práci v sobotu a v neděli
Příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí
Souběh příplatků
Poměrná část mzdy při DPN zahrnující dny svátků
Redukovaný průměrný výdělek pro náhradu mzdy při DPN
Minimální mzda

Související články

Insolvence OKD pohledem zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele
Využití mediace v pracovněprávních sporech
Aktuální změny v oblasti ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele
Ochrana zaměstnance při platební neschopnosti zaměstnavatele
Náhrada mzdy, platu nebo odměny z dohod konaných mimo pracovní poměr při dočasné pracovní neschopnosti (karanténě, izolaci) v roce 2022
Pandemie COVID-19 a pracovněprávní dopady
Novela zákoníku práce stručně v bodech
Náhrada mzdy, platu nebo odměny z dohod konaných mimo pracovní poměr při dočasné pracovní neschopnosti (karanténě) od roku 2021
Dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti a náhrada za ztrátu na výdělku
Výpočty pro náhradu mzdy při dočasné pracovní neschopnosti a karanténě v roce 2018
Nový svátek v roce 2016
Základní pravidla a vybrané otázky k čerpání dovolené
Příplatky za práci přesčas, ve svátek, v noci, v sobotu a neděli, za rozdělenou směnu
Kde ve světě stoupají mzdy nejvíce
Výpočty pro náhradu mzdy při dočasné pracovní neschopnosti a karanténě v roce 2019
Náhrada mzdy, platu nebo odměny z dohod konaných mimo pracovní poměr při dočasné pracovní neschopnosti (karanténě) v roce 2020
Darování krve a krevní plazmy
Několik poznámek k valorizaci rent
Změny výpočtů náhrady mzdy při dočasné pracovní neschopnosti a karanténě v roce 2017
Problémy mzdové účetní v době nouzového stavu

Související otázky a odpovědi

Potvrzení o zaměstnání a dočasná pracovní neschopnost
Odměny členů orgánů právnických osob
Prokazování nepřítomnosti zaměstnanců na DPP a DPČ
Pracovní úraz
Nemocenská a rodičovská dovolená .
Náhrada mzdy u pracovníků na DPČ
Dva hlavní pracovní poměry u jednoho zaměstnavatele
Překážka na straně zaměstnavatele, náhrada mzdy a nařízení čerpání dovolené
Paušální náhrada při práci na dálku
Pracovní volno s náhradou mzdy
Placený svátek a neplacené volno
Refundace ušlé mzdy volby 2023
Doprovod rodinného příslušníka k lékaři
Náhrada za ztrátu příjmu po skončení pracovní neschopnosti
Prokázání účasti na přednášce na vysoké škole
Pracovní volno s náhradou mzdy
Sleva na pojistném na sociální zabezpečení
Pracovní volno, jednání u notáře
Vznik dočasné pracovní neschopnosti v průběhu směny u pružné pracovní doby
Ošetření zaměstnance u lékaře - prokazování zaměstnavateli

Související předpisy

131/2002 Sb. o rozhodování některých kompetenčních sporů
118/2000 Sb. o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů
500/2004 Sb. správní řád
150/2002 Sb. soudní řád správní
99/1963 Sb. občanský soudní řád
396/2012 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony
73/2011 Sb. o Úřadu práce České republiky a o změně souvisejících zákonů

Související komentovaná judikatura

Prokazování práce přesčas