Pracovní smlouva a domnělý střet zájmů

Nikoliv z dohody uzavřené mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce, ale jen z manuálu vydaného Ministerstvem práce a sociálních věcí (MPSV) vyplývalo, že příspěvek nelze poskytnout na zaměstnance, který je zároveň jednatelem společnosti či členem statutárního orgánu zaměstnavatele, jestliže pracovní smlouva byla podepsána stejnou fyzickou osobu jak na straně zaměstnavatele, tak zaměstnance. Stejný závěr pak mnohé krajské pobočky dovodily i pro případ, že tato osoba zplnomocnila k podpisu pracovní smlouvy za zaměstnavatele někoho jiného.

Z důvodu rozdílnosti zájmů obou stran MPSV pro účely zaměstnanosti nepovažuje takovou osobu za zaměstnance v pracovním poměru. Tento názor přitom MPSV "převzalo" z judikatury Nejvyššího soudu, který v podpisu pracovní smlouvy jednou a touž osobou za zaměstnavatele i na straně zaměstnance spatřuje "střet zájmů" vedoucí k neplatnosti pracovní smlouvy.

Nutno poznamenat, že rozhodovací praxi dovolacího soudu v této věci nesdílejí ani Ústavní soud, ani Nejvyšší správní soud (a s jejich kritikou nelze než souhlasit). Není proto divu, že se v judikatuře vyšších soudů objevuje další názorová disproporce, která uvádí zaměstnavatele, a nakonec i zaměstnance do značné nejistoty. Důkazem budiž nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 1 Ads 97/2019.

Popis případu

Úřad práce neposkytl zaměstnavateli (zapsanému spolku) příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za příslušné čtvrtletí kalendářního roku k jednomu zaměstnanci. Jeho rozhodnutí potvrdilo následně MPSV. Správní orgány odůvodnily neposkytnutí příspěvku poukazem na absolutní neplatnost předmětné pracovní smlouvy, u níž na straně jedné jako zaměstnanec, a na straně druhé jako statutární orgán zaměstnavatele (předseda) vystupovala stejná fyzická osoba. Na tomto závěru dle správních orgánů ničeho nezměnila ani skutečnost, že pracovní smlouvu za zaměstnavatele podepsala jiná fyzická osoba, která byla k tomuto jednání zmocněna plnou mocí podepsanou předsedou.

Zaměstnavatel neuspěl ani se správní žalobou u příslušného městského soudu. Podle tohoto soudu se vystavená plná moc jeví jako účelová a obcházející zákon. Městský soud se ztotožnil se závěrem MPSV vyplývajícím z judikatury Nejvyššího soudu, že rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance při uzavření smlouvy, která směřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, k jejich změně nebo zániku, vylučuje, aby jménem zaměstnavatele učinila takový právní úkon (nyní právní jednání) stejná fyzická osoba, která je druhým účastníkem smlouvy jako zaměstnanec, neboť nemůže odpovídajícím způsobem (současně) hájit své zájmy jako zaměstnance a zájmy společnosti jako zaměstnavatele. Na základě toho dovodil, že pracovní smlouva je absolutně neplatná pro zneužití práva a rozpor s dobrými mravy.

Zaměstnavatel podal proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost. Namítal, že městský soud stejně jako MPSV založily posouzení věci na vadné premise, že již samotná rozdílnost zájmů zaměstnavatele a zaměstnance vylučuje, aby na straně jedné jako zástupce zaměstnavatele stál člen statutárního orgánu, a na straně druhé jako zaměstnanec figuroval rovněž člen statutárního orgánu, ústící v závěr, že takto uzavřená pracovní smlouva je neplatná. Poukázal na to, že takový výklad odmítl Ústavní soud jako nepřesvědčivý a že obdobně odmítavě se ve své judikatuře postavil k takovému právnímu závěru též Nejvyšší správní soud.

Dle zaměstnavatele se musí jednat o reálně existující střet zájmů, nikoliv pouze střet potenciální. Pokud jsou podmínky pracovní smlouvy (a další okolnosti případu) standardní, není zásadně na újmu její platnosti, pokud ji sám se sebou uzavře člen statutárního orgánu právnické osoby. Zaměstnavatel požadoval přiznání příspěvku i na ostatní členy spolku, podmínky spojené s pracovní smlouvou zaměstnance a současně statutárního orgánu jsou obvyklé a podobné smlouvám a podmínkám ostatních členů spolku. Uzavření předmětné pracovní smlouvy navíc schválila členská schůze spolku. Ke střetu zájmů v daném případě tedy nedošlo. Opačný závěr městského soudu není správný, a navíc je ve vztahu ke jmenovanému zaměstnanci diskriminační, neboť je s ostatními členy, na které příspěvek zaměstnavatel čerpá, v obdobném postavení.

Funkci člena statutárního orgánu s pozicí zaměstnance nelze dle názoru zaměstnavatele ztotožňovat, byť obě pozice zastává stejná osoba. Z obou právních vztahů vyplývají jiná práva a povinnosti, přitom právě s ohledem na rozdílný předmět činnosti (obchodní vedení vs. práce redaktora) je zřejmé, v jaké roli se v konkrétním případě dotyčná fyzická osoba nachází a jaká práva a povinnosti (resp. odpovědnost) mu z toho plynou.

Zaměstnavatel odmítl podezření, že podstata spolku spočívá ve zneužívání veřejnoprávních dávek, a uvedl, že se vskutku zabývá zaměstnáváním osob se zdravotním postižením, které mj. dlouhodobě šíří osvětu mezi lidi, které stihl stejný osud.

Z rozhodnutí soudu

Nejvyšší správní soud již dříve přisvědčil judikatuře Ústavního soudu, že střet zájmů v těchto případech nenastává automaticky, paušálně. Neplatné pro střet zájmů rozhodně nejsou všechny pracovní smlouvy, které jsou uzavřeny mezi obchodní korporací a statutárním orgánem (jeho členem). Soudy musí vždy zvážit, zda lze střet zájmů dovodit z konkrétních okolností, za nichž k uzavření pracovní smlouvy došlo, jaká činnost má být statutárním orgánem či jeho členem pro společnost vykonávána apod. Ačkoliv tento závěr se vztahoval k případům, které byly posuzovány podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2014, tedy před nabytím účinnosti nového zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, vzhledem ke skutečnosti, že městský soud i MPSV z předmětné judikatury bez dalšího vyšly i v nynější věci, je třeba jejich rozhodnutí s uvedenými závěry konfrontovat.

Městský soud ani MPSV nehodnotily možnost střetu zájmů zaměstnance a zaměstnavatele na základě konkrétních okolností projednávané věci, ale uplatnily právě Ústavním soudem kritizovaný paušální přístup. Jednání stěžovatele městský soud vyhodnotil v kontextu judikatury Nejvyššího soudu jako snahu protiprávně získat příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením, a to na základě skutečnosti, že smlouva byla za spolek jako zaměstnavatele podepsána na základě zmocnění fyzické osoby, která však byla současně druhou smluvní stranou (zaměstnancem). Základní východisko městského soudu (a ostatně i MPSV) o automatické neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené se členem statutárního orgánu jako zaměstnancem je chybné. V tomto světle tak nemůže obstát ani závěr o obcházení zákona stěžovatelem.

Nelze vyloučit, že mohou existovat případy, kdy jediným cílem uzavření pracovní smlouvy je vylákání příspěvku poskytovaného státem. Má-li však správní orgán podezření, že se o takový případ jedná, musí tímto směrem vést dokazování. To se ovšem v projednávané věci nestalo. Správní orgán nehodnotil na základě skutkových okolností případu ani možné obcházení zákona, ani faktický střet zájmů zaměstnance a zaměstnavatele. Absolutní neplatnost jednání dle ustanovení § 588 občanského zákoníku dovodilo MPSV pouze ze zmíněné judikatury Nejvyššího soudu.

Nad výše uvedené je třeba konstatovat, že městský soud i MPSV zcela pominuly znění účinné právní úpravy. Dle ustanovení § 437 odst. 1 občanského zákoníku platí, že "zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět." Dle následujícího odstavce téhož ustanovení zákona "jednal-li zástupce, jehož zájem je v rozporu se zájmem zastoupeného, s třetí osobou a věděla-li tato osoba o této okolnosti nebo musela-li o ní vědět, může se toho zastoupený dovolat. Má se za to, že tu je rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného, pokud zástupce jedná i za tuto třetí osobu nebo pokud jedná ve vlastní záležitosti."

Zmíněné ustanovení konstruuje vyvratitelnou právní domněnku, že rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného je dán tehdy, jedná-li zástupce ve vlastní záležitosti. Městský soud ani MPSV však neopřely svoje právní hodnocení věci o toto ustanovení ani se nezabývaly tím, zda stěžovatel tuto domněnku v řízení vyvrátil, či nikoliv. Své závěry postavily pouze na nesprávně interpretované judikatuře Nejvyššího soudu týkající se automatické neplatnosti pracovních smluv uzavíraných mezi členem statutárního orgánu jako zaměstnancem a právnickou osobou, za kterou jedná týž člen statutárního orgánu, jako zaměstnavatelem. I ze znění ustanovení § 437 odst. 2 občanského zákoníku tedy vyplývá, že střet zájmů nenastupuje automaticky. Střet zájmů je zde předpokládán jako vyvratitelná domněnka, což znamená, že je možné předložit důkazní prostředky k prokázání opaku. Principiálně se tak stále uplatní závěry Ústavního soudu o nutnosti zkoumat střet zájmů na základě skutkových okolností případu, například okolností uzavírání smlouvy, typu činnosti, která má být pro právnickou osobu zaměstnancem vykonávána, atd.

Odpovědnost za prokázání, že střet zájmů ve věci nenastal, přitom leží na zaměstnavateli, neboť nebude-li mít správní orgán dostatek podkladů pro konstatování, že ve věci se nejedná o střet zájmů, v souladu se zněním ustanovení § 437 odst. 2 občanského zákoníku bude pracovat s domněnkou, že střet zájmů ve věci existuje. Pouze pokud by zaměstnavatel neprokázal, že ve věci nedošlo ke střetu zájmů, je třeba zabývat se otázkou, zda je takto uzavřená pracovní smlouva neplatná absolutně, či relativně.