Je obecně známo, že v aplikační praxi vyvolávají největší spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli spory související se skončením pracovního poměru. Hlavní příčinou tohoto jevu je skutečnost, že v oblasti skončení pracovního poměru se snad nejsilněji ze všech institutů pracovního práva projevuje jeho ochranná funkce. Ta chrání zaměstnance coby slabší stranu celou řadou ochranných prvků, například pravidlem, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru jen z taxativně stanovených (zákonem předvídaných) důvodů, dále tím, že zaměstnanec má v případě neplatné výpovědi právo soudní ochrany, že pro určité situace je dán zákaz výpovědi atd. Problematika skončení pracovního poměru tak tradičně představuje tu část zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“ či „ZP“), která je soudy v pracovněprávních věcech řešena nejčastěji, a tudíž i nejvíce projudikována. Účelem tohoto příspěvku je upozornit na některá, více či méně skrytá, úskalí, která jsou se spory o neplatnost rozvázání pracovního poměru aktuálně spojována.
Příliš dlouhá soudní řízení
Významným specifikem sporů o neplatnost rozvázání pracovního poměru (nejčastěji o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem) je skutečnost, že se jedná nikoli o jeden, ale potenciálně o dva na sebe navazující pracovněprávní spory („dva v jednom“), což u jiných občanskoprávních sporů (například spor o zaplacení ceny díla) prakticky neznáme. Důvodem této zvláštnosti sporů o neplatnost rozvázání pracovního poměru je právní úprava obsažená v § 69 odst. 1 zákoníku práce, díky níž má zaměstnanec – za předpokladu, že v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru bude úspěšný, a za podmínky, že oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával – právo nejen na další trvání původně neplatně skončeného pracovního poměru, ale také (a možná především) právo na náhradu mzdy (platu) ve výši 100 % průměrného výdělku. Uvedená náhrada mzdy (platu) přísluší zaměstnanci za splnění obou zmíněných předpokladů za celou dobu trvání soudního sporu, přesně vyjádřeno ode dne, kdy zaměstnavateli oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Zaměstnanec tak má možnost uplatnit u soudu první žalobou nejprve pouze neplatnost rozvázání pracovního poměru, a vyčkat na výsledek tohoto řízení. Pokud bude v řízení úspěšný, a náhrada mzdy nebo platu za dobu trvání soudního sporu by mu přesto zaměstnavatelem nebyla poskytnuta, má zaměstnanec právo uplatnit další, v pořadí druhou žalobou právo na zaplacení této náhrady. Jinak řečeno, v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru je implicitně „schováno“ i další potenciální řízení o zaplacení náhrady mzdy (platu) příslušející zaměstnanci za dobu trvání primárního sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru.
Z uvedených důvodů oba tradiční účastníky pracovněprávních sporů, zaměstnance i zaměstnavatele, zpravidla velmi zajímají průměrné délky soudních sporů o neplatnost rozvázání pracovního poměru a také míra předvídatelnosti jejich výsledku. Je totiž zásadním rozdílem, jestliže má být případná náhrada mzdy (platu) poskytnuta zaměstnanci za dobu např. „jen“ 18 měsíců nebo za dobu např. 60 měsíců. Protože jsou to zaměstnavatelé, kteří jsou povinni poskytovat, v případě pro ně neúspěšného řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru, svým neplatně propuštěným zaměstnancům náhradu mzdy (platu), tak zejména oni mají přirozený zájem na tom, aby tato náhrada byla co nejnižší, a tedy aby uvedené pracovněprávní spory byly rozhodovány co možná nejrychleji. Pokud by do doby vyhlášení pravomocného rozsudku určujícího neplatnost výpovědi mělo uplynout např. 7 let a zaměstnavateli by tak vznikla povinnost poskytnout náhradu mzdy (platu) za celou tuto dobu (za předpokladu uplatnění práva včas, tj. v obecné tříleté promlčecí lhůtě), pak malého zaměstnavatele může splnění takové povinnosti přivést do vážných ekonomických problémů. Judikatura Ústavního soudu dovodila, že přijde-li spravedlnost pozdě, je to totéž, jako by byla odmítnuta (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3892/18 ze dne 29. 1. 2019).
Bohužel, dostupná statistická data nevyznívají pro