Ochrana zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele z pohledu rozhodovací praxe správních soudů

Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „Zvláštní senát“) v přelomovém usnesení ze dne 14. 12. 2017, Konf 44/2017, svěřil soudní přezkum rozhodnutí ve věci mzdových nároků podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOchrZ“) do kompetence soudů ve správním soudnictví, když konstatoval, že tyto mzdové nároky mají veřejnoprávní povahu. Do doby vydání tohoto rozsudku totiž v této oblasti rozhodovaly civilní soudy podle části páté občanského soudního řádu, tedy v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. V následujícím textu si tak stručně shrneme vybranou dosavadní rozhodovací praxi správních soudů v této oblasti.

Soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů

Jak již bylo výše naznačeno, přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy ve věci mzdových nároků je tedy nyní svěřen do věcné působnosti správních soudů1). Jejich místní příslušnost je určena na základě § 7 odst. 3 soudního řádu správního krajskému soudu, v jehož obvodu má účastník řízení (navrhovatel) bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.

Vzhledem ke skutečnosti, že ZOchrZ nabyl účinnosti dne 1.7.2000, vedla ke shora uvedenému usnesení Zvláštního senátu poněkud strastiplná cesta, která trvala dlouhých 17 let. Z tohoto důvodu jsou předmětem tohoto článku také rozsudky v případech, o nichž rozhodoval Úřad práce České republiky (dále jen „úřad práce“) již před značně dlouhou dobou. Jde o to, že nejprve byly tyto kauzy rozhodovány civilními soudy a až následně, po vydání shora uvedeného usnesení Zvláštního senátu, bylo navázáno jejich projednávání ve správním soudnictví. Někteří účastníci řízení (žalobci) se tak verdiktů správních soudů dosud nedočkali.

Vznik a splatnost mzdových nároků

Krajský soud v Plzni se ve svém rozsudku č. j. 57 A 54/2018-39 ze dne 26. 3. 2019 vyjádřil k posuzování okamžiku vzniku mzdového nároku v rozhodném období a jeho splatnosti. V projednávaných případech (spojené věci) žádaly účastnice řízení o uspokojení mzdových nároků, které jim nevyplatil platebně neschopný zaměstnavatel za měsíc srpen v roce 2017. Dle § 3 písm. a) ZOchrZse zaměstnancem rozumí fyzická osoba, s níž zaměstnavatel sjednal pracovní poměr, dohodu o provedení práce za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem nebo dohodu o pracovní činnosti, na základě kterých jí vznikly v rozhodném období mzdové nároky nevyplacené zaměstnavatelem; rozhodným obdobím je kalendářní měsíc, ve kterém bylo vyhlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení nebo ve kterém byl podán insolvenční návrh, jakož i 3 kalendářní měsíce předcházející tomuto měsíci a 3 kalendářní měsíce následující po tomto měsíci; vláda může v odůvodněných případech nařízením prodloužit délku rozhodného období.“

V uvedených případech byl příslušný insolvenční návrh podán 12. 12. 2017 a tím bylo také rozhodné období určeno od měsíce září 2017 až do měsíce března 2018. Pracovní poměry účastnicím řízení skončily dne 31. 8. 2017, a to dohodou z tzv. organizačních důvodů (tato skutečnost byla v průběhu řízení nesporná). Předmětem sporu bylo, zda odstupné dle § 67 zákoníku práce, které účastnicím řízení od zaměstnavatele náleželo, spadá do rozhodného období, či nikoliv, za situace, kdy se stalo splatným během měsíce září 2017. Nárok byl úřadem práce zamítnut pro nesplnění podmínky, že mzdové nároky musí vzniknout v rozhodném období. Toto rozhodnutí následně Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) v rámci odvolacího řízení potvrdilo.

Krajský soud v Plzni k projednávanému případu konstatoval následující.

„[22] Poskytování odstupného upravuje ustanovení § 67 odst. 1 zákoníku práce tak, že ‚zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné;‘ dále je rozváděna výše odstupného v závislosti na délce trvání pracovního poměru.

[23] Zvýrazněnou pasáž tohoto ustanovení zákoníku práce vykládá soud tak, že se jedná o časové určení okamžiku, ke kterému odstupné náleží , tj. ke kterému vzniká právo na odstupné. Předcházející část ustanovení naproti tomu vymezuje, za jakých podmínek má zaměstnanec na odstupné právo.“

Uvedený krajský soud tak shrnul, že nárok na odstupné (a tedy mzdový nárok) účastnicím řízení vznikl k 31. 8. 2017, zatímco rozhodné období začalo běžet až od 1. 9. 2017. Jakkoliv splatnost mzdového nároku, která v projednávaných případech nastala během rozhodného období, představuje podle § 1a ZOchrZ další podmínku pro uspokojení dlužných mzdových nároků, nelze ji ztotožňovat se vznikem mzdového nároku. Splatnost mzdového nároku totiž může v některých případech nastat i mimo rozhodné období, přesto by byl nárok žadatelů na uspokojení dlužných mzdových nároků při splnění dalších podmínek stanovených tímto zákonem zachován. Uplatňovaný dlužný mzdový nárok v daném případě nespadal do rozhodného období a nemohl tak být úřadem práce uspokojen. Krajský soud v Plzni tedy žaloby proti rozhodnutí MPSV v projednávaných případech zamítl, přičemž podaná kasační stížnost účastnic řízení byla Nejvyšším správním soudem procesně odmítnuta pro neuhrazení soudního poplatku.

Nárok na odstupné vzniká za měsíc, resp. v měsíci, kdy pracovní poměr skončil, a musí spadat do rozhodného období podle ZOchrZ, shodně se tak dle názoru autorů týká i nároku na náhradu mzdy při okamžitém zrušení pracovního poměru podle § 56 odst. 2 zákoníku práce.

Prokazování výše odstupného jako dlužného mzdového nároku

V odůvodnění rozsudku č. j. 64 Ad 2/2019-158 ze dne 26. 3. 2019 se Krajský soud v Ostravě zabýval problematikou prokazování výše mzdového nároku spočívajícího v odstupném. V uvedeném případě byla podána účastníkem řízení na úřad práce dne 10. 2. 2012 žádost o uspokojení dlužných mzdových nároků, kdy uplatňovaný mzdový nárok za měsíc říjen roku 2011 podle jeho tvrzení činil 50 229 Kč, přičemž účastník řízení ho označil jako odstupné. K žádosti byla připojena pracovní smlouva ze dne 20. 10. 2010 a okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 17. 10. 2011, podle kterého účastník řízení okamžitě zrušil pracovní poměr se zaměstnavatelem z důvodu nevyplacení mzdy za měsíc srpen roku 2011. V příslušném správním řízení se úřadu práce nepodařilo od zaměstnavatele zjistit průměrný výdělek ani pravděpodobný výdělek účastníka řízení. Úřad práce mimo jiné na základě uvedených skutečností přiznal za požadovaný měsíc říjen 2011 účastníku řízení mzdové nároky ve výši minimální mzdy, tj. 8 000 Kč2), které představovaly mzdový nárok na odstupné, které však úřad práce s ohledem na absenci relevantních dokladů nebyl schopen určit. Podle § 9 odst. 1 věty druhé ZOchrZ: „nelze-li výši mzdového nároku podle věty první prokázat, přizná Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce mzdový nárok ve výši odpovídající minimální mzdě platné ke dni vyhlášení moratoria před zahájením insolvenčního řízení nebo ke dni podání insolvenčního návrhu.“

Krajský soud v Ostravě k předmětné problematice prokázání výše odstupného v bodě [59] předmětného rozsudku mimo jiné uvedl, že „je na zaměstnanci, aby v řízení před úřadem práce prokázal výši svých mzdových nároků. To v případě odstupného vypočítávaného prostřednictvím průměrného výdělku, případně pravděpodobného výdělku nelze jinak než prokázáním: odpracované doby a zaměstnavatelem zúčtované hrubé mzdy v kalendářním čtvrtletí předcházejícím vzniku nároku na odstupné. Obě tyto skutečnosti musejí být prokázány současně, neprokázání byť i jedné z nich vede k nemožnosti výpočtu průměrného výdělku, případně pravděpodobného výdělku.“

Dále bylo uvedeno:

„[60] V nyní posuzované věci nebyla žádným způsobem prokázána žalobcem odpracovaná doba ve 3. čtvrtletí 2011. Žalobce ohledně této skutečnosti toliko tvrdí, aniž by cokoli prokazoval ; nelze tedy uzavřít, že tento údaj byl prokázán. …

[62] Stejné důkazní břemeno by žalobce – bez ohledu na sofistikovanost jeho výpočtů – nesl i v soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, Sb. NS č. 46/2013, www.nsoud.cz).“

Krajský soud proto uvedl dílčí závěr, že žalobce v řízení před správními orgány neprokázal mzdový nárok za říjen 2011 v jím tvrzené výši.

Nicméně Krajský soud dále pokračuje v tom smyslu, že průměrný výdělek ani pravděpodobný výdělek nemůže být nikdy nižší než minimální mzda, což dovozuje z § 357 odst. 1 zákoníku práce (průměrný výdělek zaměstnance nižší než minimální mzda se zvýší právě na úroveň odpovídající této minimální mzdě), a proto v bodě [68] předmětného odůvodnění rozsudku uzavřel: „Žalobce tedy v řízení prokázal, že mu náleží odstupné ve výši nejméně trojnásobku minimální mzdy. Bylo na správních orgánech, aby za této situace přiznaly mzdový nárok v této jím prokázané výši ... tj. ve výši trojnásobku průměrné mzdy.“ Svůj závěr Krajský soud podepřel argumentem o nutnosti naplnění sociálního cíle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele (dále jen „Směrnice“), na jejímž základě byl ZOchrZ implementován.

K závěrům Krajského soudu v Ostravě obsaženým v bodě [68] odůvodnění příslušného rozsudku autoři uvádí, že odstupné, které představuje dlužný mzdový nárok podle ZOchrZ, spadá podle § 3 písm. b) tohoto zákona do obecné kategorie mzdový nárok, a proto jakkoliv logické a sofistikované „násobení“ odstupného (a tím „násobení“ minimální mzdy) v závislosti na délce trvání pracovního poměru nenachází oporu v ZOchrZ, resp. z jeho normativního textu v § 9 odst. 1 (cit.: „přizná Úřad práce České republiky … nárok ve výši odpovídající minimální mzdě…“) podle názoru autorů nelze dovodit. Stran sociálního cíle unijního předpisu je závěr Krajského soudu také diskutabilní (viz poznámka níže), zejména pak v kontextu úpravy tzv. kompenzace za nevyplacené odstupné upravené v § 44b zákona o zaměstnanosti, kterou také vyplácí úřad práce a která pokrývá právě tyto sociální situace. Proti uvedenému rozsudku byla podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Poznámka:

Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve spojených věcech C-19, 50, 84/01 INPS vs. Alberto Barsotti, Milena Calstellani, Anna Maria Venturi a další, nesmí členské státy omezit výplaty z příslušného garančního fondu na takovou částku (limit), která pouze pokrývá nezbytné životní potřeby dotčeného zaměstnance. Sociální smysl a účel Směrnice spočívá v zajištění určité minimální úrovně unijní ochrany zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele. Smysl a účel odstupného pak spočívá spíše v kompenzaci za ztrátu zaměstnání.

Posouzení včasnosti žaloby a posouzení podání jako žádosti

Pozoruhodným případem, který demonstruje problematiku soudního přezkumu rozhodnutí správních orgánů ve věcech ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, je věc rozhodovaná Nejvyšším správním soudem č. j. 10 Ads 325/2019-30 ze dne 3. 3. 2020. Jedná se o přezkum rozhodnutí úřadu práce již ze dne 10. 1. 2012. V této věci bylo za více než 8 let vydáno celkem 15 soudních verdiktů, z toho dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud, dvakrát rozhodoval Nejvyšší správní soud, a v jejím důsledku bylo vydáno i shora uvedené usnesení Zvláštního senátu. Kromě již zmíněné kompetence soudů však byly posuzovány další otázky.

Předně bylo nutné posoudit včasnost žaloby účastníka řízení podané proti rozhodnutí MPSV, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí úřadu práce o zamítnutí příslušné žádosti o neuspokojení jeho dlužných mzdových nároků podle ZOchrZ. Z usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 64 Ad 1/2019, ze dne 22. 2. 2019, vyplývá, že pokud napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno již 16. 5. 2013 a poslední den lhůty je tedy podle § 72 odst. 1 v návaznosti na § 40 odst. 1 a 2 soudního řádu správního 16. 7. 2013, avšak žaloba podaná e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem soudu došla až 17. 7. 2013, jedná se o žalobu opožděnou, a to přes skutečnost, že předmětný e-mail nebylo možno pro poruchu příslušného serveru doručit (e-mail byl žalobcem odeslán 16. 7. 2013 v 15.40 hod.). Na základě podané kasační stížnosti účastníka řízení Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí sp. zn. 10 Ads 90/2019, ze dne 27. 6. 2019, konstatoval následující:

„[21] … V každém případě z ustálené judikatury Ústavního soudu přinejmenším plyne, že poruchy ve státem provozovaném systému jsou výjimečnými okolnostmi, které by měly soudy při posouzení včasnosti doručení elektronického podání zohlednit (viz cit. I. ÚS 1903/16, bod 12).

[22] Optikou výše citované judikatury Ústavního soudu lze uzavřít, že včasnost doručení elektronického podání nelze vždy paušálně odvíjet od okamžiku, kdy podání došlo do elektronické podatelny soudu. Účastník řízení nemůže být procesně odpovědný za prodlevu při doručování elektronického podání způsobenou technickou závadou na straně státu . Nejvyšší správní soud poznamenává, že není významné, zda technická závada vznikla na straně samotného soudu či ve státem provozovaném systému. V obou případech totiž účastník řízení nemohl technické závadě jakkoliv předejít.“

Poznámka:

Podle názoru autorů by se pod uvedeným prismatem mělo hledět také na veškerá elektronická podání účastníků řízení vůči orgánům veřejné správy učiněná ve správním řízení, pokud samozřejmě bude prokázáno, že účastník řízení podání řádně odeslal a technická chyba nenastala před okamžikem, kdy se podání dostalo do sféry státem provozovaného systému či orgánu veřejné moci (tedy nedošlo k chybě na straně technického systému u účastníka řízení, např. jeho poskytovatele připojení, kdy by fakticky nedošlo vůbec k odeslání podání apod.).

Na základě uvedeného tedy Krajský soud v Ostravě následně určil předmětnou žalobu účastníka řízení jako včasnou a po posouzení věci rozhodnutí MPSV a úřadu práce zrušil, přičemž důvodem pro jejich zrušení bylo procesní pochybení spočívající v nesprávném vyhodnocení podání účastníka řízení ze dne 15. 9. 2011, které mělo být posouzeno jako žádost o uspokojení dlužných mzdových nároků, neboť bylo formálně jako žádost v nadpise označeno. Proti uvedenému rozhodnutí byla opět podána kasační stížnost, na jejímž základě předmětnou věc posoudil Nejvyšší správní soud v již uvedeném rozsudku sp. zn. 10 Ads 325/2019, ze dne 3. 3. 2020, v němž uvedl:

„[10] Ze správního spisu NSS zjistil, že žalobce kromě žádosti ze dne 10. 8. 2011 o uspokojení mzdových nároků za měsíce květen a červen 2011 podal ještě další dvě podání označená jako žádost, a to dne 15. 9. 2011 a dne 4. 1. 2012. V obou podáních žalobce uplatnil nárok na mzdu a odstupné za měsíc červenec 2011…

[16] …Podle názoru NSS z podání ze dne 15. 9. 2011 zřetelně vyplývá, že jeho smyslem bylo zejména dodatečně uplatnit mzdové nároky za červenec 2011 . Správní orgány toto podání vyhodnotily pouze jako odvolání proti rozhodnutí ze dne 30. 8. 2011 o uspokojení mzdových nároků za květen a červen 2011, a to v rozporu s jeho jasným označením i obsahem.“

Nejvyšší správní soud tak dal jasně v projednávané věci najevo, že správní orgány při posuzování učiněných podání musí důsledně dbát práv a oprávněných zájmů účastníků řízení a nepřipouštět o obsahu podání jakékoliv pochybnosti. V projednávaném případě totiž během více než osmileté soudní ságy, kdy se účastník řízení prostřednictvím svého právního zástupce mnohokráte k věci vyjadřoval, nikdy nenamítal, že podání ze dne 15. 9. 2011 by mělo představovat další žádost, tentokráte o uspokojení mzdových nároků za měsíc červenec tak, jak ji vyložily správní soudy.

Autoři respektují výklad správních soudů o tom, že úřad práce měl rozhodnout již o podání ze dne 15. 9. 2011 jako o žádosti (byť charakter tohoto podání byl sporný a zapříčinil celý tento vleklý spor), stejně jako že pokud byla další žádost ze dne 4. 1. 2012 jen „pokračováním“ předchozí žádosti, nelze samozřejmě ve smyslu správního řádu upřít žadateli možnost doplnění jeho podání, pokud nepředstavuje změnu obsahu podání dle § 41 odst. 8 správního řádu, minimálně do doby vydání správního rozhodnutí. Za této situace by pak pro druhou žádost ze dne 15. 9. 2011, včetně jejího „doplnění“, nebyly dány důvody pro zamítnutí podle § 5 odst. 1 ZOchrZ, ve znění zákona č. 73/2011 Sb. Na druhou stranu ZOchrZ je koncipován jako rychlá pomoc zaměstnancům a v tomto smyslu je doplňování žádosti po čtyřech měsících fakticky neúčelné, tedy by jakákoliv – ovšem evidentně nesporná – nečinnost měla být řešena především prostřednictvím institutů k tomu určených, např. ve smyslu § 80 správního řádu. Současně tento příklad ilustruje negativní dopad situace náhlé komplexní změny charakteru soudní ingerence do činnosti v oblasti ZOchrZ z civilních soudů na správní soudy, v důsledku čehož nyní správní orgán bude pokračovat v řízení de facto po osmi letech.

Prokazování nevyplacení mzdových nároků

V rozsudku č. j. 2 Ads 273/2018-45 ze dne 16. 4. 2020 se pak Nejvyšší správní soud zaobírá problematikou, na jaké straně leží důkazní břemeno, pokud jde o skutečnost, zda mzdové nároky byly zaměstnanci skutečně vyplaceny, nebo nikoliv.

V kontextu zejména § 9 odst. 3 ZOchrZ („a zaměstnanec nepředložil doklady, které…“) byla dosavadní praxe úřadů práce v zásadě vedena k tomu, že žadatel je ten, kdo má prokázat skutečnosti rozhodné pro uspokojení mzdových nároků, samozřejmě při zachování základní zásady správního řízení dle § 3 správního řádu, že správní orgán postupuje tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. To se týkalo jak vyjmenovaných skutečností, tedy výše mzdových nároků a doby, za kterou jsou uplatňovány, tak jejich vyplacení zaměstnanci, resp. spíše nevyplacení, což vyplývá i z dalších ustanovení ZOchrZ. To mohl zaměstnanec prokázat např. potvrzením zaměstnavatele, jeho mzdové účetní apod.

Rozhodnutími úřadu práce ze dne 22. 1. 2015 a následně MPSV ze dne 30. 3. 2015 byly žalobci jen částečně přiznány mzdové nároky za březen 2014 a duben 2014 a zamítnuty nároky za květen 2014. Nejvyšší správní soud, který potvrdil zrušení předmětných rozhodnutí Městským soudem v Praze a jejich vrácení k dalšímu řízení, v daném případě mimo jiné uvedl:

„[17] Je zřejmé, že zaměstnanec disponuje jen omezenými možnostmi jak ‚prokazatelně osvědčit‘ výši mzdových nároků a dobu, za kterou je uplatňuje. Ještě těžší postavení má pak zaměstnanec v situaci, kdy se jeho zaměstnavatel nachází v platební neschopnosti, dlouhodobě neplní své povinnosti a účelově nespolupracuje s úřadem práce či insolvenčním správcem…

[18] Povinnost ‚prokazatelného osvědčení‘ nelze v žádném případě ztotožňovat s klasickou povinností prokázat uplatňovaný nárok. Důkazní standard ‚prokazatelného osvědčení‘ se blíží tomu, jenž v jiných oborech veřejného práva bývá označován za ‚přiměřenou pravděpodobnost‘ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82, a na něj navazující stálá judikatura). Zaměstnancova tvrzení tedy musí být konzistentní a zaměstnanec musí být schopen poskytnout ohledně případných nejasností uspokojivá vysvětlení. Po zaměstnanci lze požadovat, aby znal a tvrdil jen takové skutečnosti, jež se musely vzhledem k okolnostem dostat do jeho sféry a jichž si musel vzhledem ke svým poměrům povšimnout . Stejně tak po něm lze požadovat podklady (písemnosti aj.) jen takové povahy, o nichž je známo, že je má. Skutečnost, že určité podklady nemá, ačkoli obvykle je zaměstnanci v jeho postavení mívají, mu nemůže jít k tíži, poskytne-li k tomu, proč je nemá, vysvětlení, o jehož věrohodnosti není vážného důvodu pochybovat. Právě takovýmto rozložením procesních rizik (rizik spojených s tvrzením rozhodných skutečností a jejich prokazováním) mezi zaměstnance a správní orgán zákonodárce nastolil spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na tom, aby zaměstnanec byl ochráněn před důsledky platební neschopnosti svého zaměstnavatele, a současně zájmem na tom, aby tato ochrana nebyla zneužívána k vylákání finančních prostředků na státu i v případech, kdy ve skutečnosti žádná potřeba ochrany zaměstnance není dána.

[19] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s Městským soudem, že u ‚prokazatelného osvědčení‘ skutečností, zda byly, či nebyly za rozhodné období zaměstnanci splatné mzdové nároky vyplaceny, neleží na straně zaměstnance důkazní břemeno v pravém slova smyslu. Pokud zaměstnanec splní výše popsaným způsobem svou povinnost konzistentního tvrzení souladného s dostupnými fakty, nelze po něm požadovat více…

[21] Nelze a priori vyloučit, že pracovní vztah údajně uzavřený mezi žalobcem a zaměstnavatelem byl fiktivní či účelově uzavřený kvůli vylákání finančních prostředků na státu. Za situace, kdy žalobcova tvrzení byla konzistentní a podklady, které stěžovateli předložil, nebyly co do věrohodnosti konkrétně zpochybněny, však bylo na stěžovateli, aby tato tvrzení a tyto podklady vyvrátil.“

Co do vyplacení mzdových prostředků tedy musí do budoucna úřady práce vycházet z premisy, že prostředky vyplaceny nebyly, tvrdí-li tak (z podstaty podané žádosti) žadatel a případné pochybnosti o uvedeném musí být úřad práce schopen prokázat. To samozřejmě, jak sám Nejvyšší správní soud přiznává v bodě 17 citovaného rozsudku, nemusí být jednoduché ani pro správní orgán, neboť zaměstnavatel často v insolvenčním řízení neplní své povinnosti a účelově nespolupracuje s úřadem práce ani insolvenčním správcem a například u výplaty mzdového nároku v hotovosti často může věc stát v rovině tvrzení proti tvrzení. Avšak za této situace je daný postup v rukou správního orgánu a jeví se, že případná nepravdivá či dokonce účelově lživá tvrzení stran výplaty by již byla jinými orgány posuzována v rovině trestněprávní.

Nad rámec uvedeného pak autoři konstatují, že obdobné úvahy správních soudů týkající se pak toho, co je, nebo není prokázaná, resp. prokazatelná výše skutečných mzdových nároků (a kdy podle uvedeného je pak dán postup úřadu práce buď podle § 9 odst. 3, nebo naopak § 9 odst. 4 ZOchrZ s následkem uspokojení jen ve výši minimální mzdy), pak podstatně častěji mohou dopadat na schopnost správních orgánů případně prokázat, že tvrzená částka ve skutečnosti zaměstnanci nenáleží, resp. spíše není prokázáno, že mu takto bez dalšího náleží (neboť na vlastní mzdový nárok má v daném měsíci vliv celá řada dalších okolností, od různých překážek v práci až po výpočty náhrad mezd). Pro provedení výše opakovaně citované Směrnice pak v rámci národní úpravy byla zákonodárcem již od počátku cíleně zvolena právě minimální mzda jako základní standard zajištění – za situace, že zaměstnanec nebude schopen prokázat jím tvrzený nárok. Zde bude tedy úřad práce ještě častěji narážet na limity, že pro skutkový stav bez důvodných pochybností je za daných okolností velmi obtížné dojít k závěru, jaká je skutečně prokázaná částka mzdových nároků a pokud podklady rozhodnutí, jako je např. pracovní smlouva nebo písemný doklad o vyplacené mzdě ve smyslu § 142 odst. 5 zákoníku práce, budou rozporné a nebude možné dále došetřit skutkový stav, zůstane zcela zákonným postupem aplikace § 9 odst. 4 ZOchrZ a přiznání mzdového nároku „pouze“ ve výši minimální mzdy.

Úloha ZOchrZ

Autoři na tomto místě podotýkají, že na základě ZOchrZ nelze ve všech případech úplně finančně saturovat veškeré mzdové nároky zaměstnanců platebně neschopného zaměstnavatele, ale jeho prostřednictvím je těmto zaměstnancům dána alespoň minimální ochrana takovým způsobem, aby byl dosažen sociální cíl zákona a Směrnice. To platí zejména pro případy, kdy nelze zjistit výši dlužných mzdových nároků typicky v důsledku nespolupráce zaměstnavatele s úřadem práce.

  • 1) Jakkoliv se jedná o mzdové nároky (např. mzda, plat, jejich náhrady, odstupné) původně soukromoprávní povahy, které za podmínek § 11 odst. 3 ZOchrZ pouze přechází na Úřad práce České republiky.

  • 2) Minimální mzda platná ke dni podání příslušného insolvenčního návrhu.

Zdroje

  • zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů

  • ZOchrZ – zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně dalších zákonů

  • zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce

  • zákon č. 500/2004 Sb., správní řád

  • zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

  • zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

  • zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

Klíčová slova

Související články

Prozkoumejte téma