Sociální pojištění zaměstnanců v Evropské unii a některých dalších zemích Evropy

V současné době je naprosto běžným jevem migrace zaměstnanců za prací do různých světových destinací. Někteří zaměstnanci vykonávají práci v cizině pro svého stálého zaměstnavatele v ČR, jiní nacházejí uplatnění u svých nových zaměstnavatelů v cizině. Volný pohyb osob na pracovním trhu však přináší i některé praktické otázky, a to zejména: kde osoba pracující v jiném členském státě platí pojistné na sociální zabezpečení, kde jí vznikají nároky na dávky, jaké má taková osoba či její zaměstnavatel povinnosti ve vztahu k cizozemským či tuzemským institucím aj. Specifické postavení mají zaměstnanci, kteří našli své pracovní uplatnění v zemích Evropské unie, ve státech Evropského hospodářského prostoru (tj. Norsko, Island, Lichtenštejnsko) či ve Švýcarsku, tzv. členských států). Následující texty přiblíží odpovědi na tyto a další otázky. Sociální ochrana těchto zaměstnanců se řídí tzv. koordinačními nařízeními.

Principy koordinačních nařízení

Volný pohyb osob představuje jeden ze čtyř základních principů uplatňovaných na vnitřním trhu EU. Jedná se v zásadě o odstraňování právních a praktických překážek, které by občanům EU mohly bránit v pohybu do jiného členského státu za prací, podnikáním, ale i studiem nebo turistikou. Zaměstnanci musí mít možnost odejít do jiného členského státu, aby tam přijali nabídnutou práci, nebo dokonce aby tam práci hledali. Migrující pracovník se nesmí nacházet v méně výhodném postavení z hlediska sociálního zabezpečení než pracovníci, kteří po celý svůj pracovní život zůstávají v jednom členském státě. Koordinace je způsob, jak zajistit sociální ochranu migrujících pracovníků v Evropě.

Základní principy koordinace systémů sociálního zabezpečení jsou definovány ve čtyřech rovinách:

zákaz diskriminace a rovnost nakládání (odstranění nerovného zacházení a diskriminace),
aplikace právního řádu jediného státu (zabránění konfliktu právních řádů),
sčítání dob pojištění (náprava přerušení z důvodu migrace),
zachování nabytých práv (odstranění teritoriálních požadavků na výplatu dávek).

Podle principu rovného zacházení podléhají migrující osoby na území členských států stejným povinnostem a užívají stejných výhod jako státní příslušníci dotyčného státu.

Princip aplikace právního řádu jediného státu má zajistit, aby migrující osoba nepodléhala právním předpisům více států nebo aby naopak nebyla pojištěna vůbec. Obecně platí, že se použije legislativa země, kde zaměstnaná osoba pracuje nebo osoba samostatně výdělečně činná vykonává výdělečnou činnost. Existují však i výjimky.

Princip sčítání dob pojištění se využívá v případech, kdy člověk stráví část svého pracovního života ve více členských státech, a přitom nesplní předepsanou dobu pro nárok na dávku v některém z nich. Koordinační nařízení zakotvují pravidla, která umožňují pro získání nároku na dávky tam, kde to připadá v úvahu, přihlédnout i k dobám pojištění získaným v jiných členských státech.

Princip zachování nabytých práv umožňuje, aby dávky sociálního zabezpečení byly vypláceny oprávněné osobě i mimo území toho členského státu, kde na ně vznikl nárok, do státu jejího místa bydliště nebo pobytu.

Obecná pravidla

V EU existují pravidla pro určování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení (tj. určení státu, kde je osoba pojištěna) a slouží k zajištění principu aplikace právních předpisů jen jednoho státu. Základními právními předpisy v této oblasti jsou tzv. koordinační nařízení - Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, a Nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla (dále také jen „nařízení“).

Nařízení pokrývají s výjimkou sociální pomoci všechna odvětví sociálního zabezpečení (včetně zdravotního pojištění):

dávky v nemoci, mateřství a otcovské dávky (včetně zdravotní péče),
rodinné dávky,
dávky při pracovních úrazech a nemocech z povolání,
důchodové (starobní, invalidní, pozůstalostní) a předdůchodové dávky,
dávky v nezaměstnanosti,
zvláštní nepříspěvkové dávky,
pohřebné.

Problematiku určení příslušnosti k právním předpisům upravuje Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Hlavní zásadou je, že osoby, na které se vztahuje nařízení, podléhají právním předpisům pouze jediného členského státu. U osob vykonávajících výdělečnou činnost se obvykle používají právní předpisy členského státu, kde je činnost vykonávána. Toto základní pravidlo pro určování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení obsahuje článek 11(3)(a) nařízení. Jedná se o tzv. pravidlo státu výkonu činnosti, tj. že osoba je pojištěna ve státě, kde pracuje. Tato zásada se nazývá lex loci laboris. V některých případech se však pro určení státu pojištění připouští i jiná kritéria, než kterými je skutečné místo zaměstnání. Mezi tyto případy patří vyslání pracovníků do jiného členského státu na omezenou dobu a situace, kdy osoba pracuje ve dvou nebo více členských státech současně, a určité skupiny pracovníků, např. příhraniční pracovníci [čl. 1(f) nařízení]. Pravidla pro rozhodnutí o tom, jaké právní předpisy, kterého členského státu se mají použít, jsou stanovena v článcích 11-16 nařízení č. 883/2004 a související prováděcí ustanovení jsou uvedena v článcích 14-21 nařízení č. 987/2009.

Osoby, které na základě svého zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti přijímají určité krátkodobé peněžité dávky, podléhají také právním předpisům členského státu, kde je vykonávána činnost. Všechny ostatní osoby podléhají právním předpisům členského státu bydliště (lex domicilii).

Účast migrujícího pracovníka na systému sociálního zabezpečení se tedy řídí právními předpisy o sociálním zabezpečení toho členského státu, které byly určeny jako příslušné v souladu s nařízením. Podle příslušných právních předpisů se odvádí pojistné a v souladu s nimi jsou vypláceny i dávky. Nařízeními EU se musí řídit všechny členské státy. Nařízení EU mají přednost před vnitrostátní legislativou, tedy i před tuzemskými právními předpisy.

Příklad č. 1:

Zaměstnanec s bydlištěm v ČR vykonává od 1. 6. 2021 činnost v ČR pro zaměstnavatele se sídlem na území Slovenska.

Jako příslušné jsou určeny právní předpisy sociálního zabezpečení ČR, protože stát výkonu činnosti je ČR, přestože zaměstnavatel má sídlo na území jiného členského státu EU.

Příklad č. 2:

Zaměstnanec s bydlištěm v ČR vykonává od 1. 6. 2021 činnost na Slovensku pro zaměstnavatele se sídlem na území Slovenska.

Jako místně příslušné jsou určeny právní předpisy sociálního zabezpečení Slovenska, protože stát výkonu činnosti je Slovensko.

Jestliže zaměstnanec odchází za prací do jiného členského státu, bude od zahájení výkonu práce v tomto státě podléhat tamnímu systému sociálního zabezpečení, tzn. bude tam odváděno pojistné a bude mít možnost žádat o tamní sociální dávky za stejných podmínek jako místní občané. To však zároveň znamená, že přestane patřit do českého systému sociálního zabezpečení, a proto musí tuto skutečnost před odchodem sdělit i zdravotní pojišťovně, jejímž je pojištěncem, a kontaktnímu pracovišti úřadu práce v místě bydliště, za předpokladu, že pobírá některou z dávek poskytovaných tímto úřadem (podporu v nezaměstnanosti, rodičovský příspěvek, přídavek na dítě a další). Z účasti na nemocenském a důchodovém pojištění odhlašuje své zaměstnance zaměstnavatel, zaměstnanci zde žádná povinnost nevzniká.

Vedle základního pravidla aplikace právních předpisů státu výkonu výdělečné činnosti existuje řada zvláštních pravidel. Nejčastěji se zvláštní pravidla použijí u pracovníků vyslaných zaměstnavatelem k výkonu činnosti na území druhého členského státu nebo při souběhu činností ve dvou a více členských státech. Rovněž je možné, aby se pověřené instituce smluvních států dohodly na udělení výjimky z příslušnosti k právním předpisům.

Základní pravidla při určování příslušnosti k právním předpisům

Jestliže osoba vykonává činnost pouze na území jednoho členského státu, není potřeba příslušnost k právním předpisům potvrzovat, neboť se aplikuje základní pravidlo pro určení příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení (tj. osoba je pojištěna ve státě, kde pracuje) a v této situaci se žádný formulář nevystavuje.

Jiná situace však nastane, pokud je zaměstnanec svým zaměstnavatelem vyslán k výkonu práce do jiného členského státu nebo pokud vykonává souběžně činnost v ČR a v dalším členském státě.

V takových případech se nepoužije pravidlo místa výkonu práce a příslušnost k právním předpisům je potřeba potvrdit příslušným formulářem. Ve vztahu k členským státům se používá evropský formulář A1. Formulář A1 má charakter osvědčení, které potvrzuje, jakým právním předpisům sociálního zabezpečení podléhá osoba v něm uvedená, a vystavuje jej vždy ten členský stát, jehož právní předpisy se na danou osobu vztahují.

Příklad č. 3:

Zaměstnanec pracuje pro rakouského zaměstnavatele jako obchodní zástupce v ČR. Od 1. března 2021 začal souběžně pracovat ještě pro dalšího zaměstnavatele na území Německa.

Do 28. února 2021 nebylo nutné potvrzovat příslušnost zaměstnance k právním předpisům, protože pracoval jen v ČR. Od 1. března je však situace jiná, protože zaměstnanec pracuje souběžně v ČR a v Německu. Proto je nutné určit jeho příslušnost k právním předpisům.

Příklad č. 4:

Zaměstnanec pracuje v ČR pro českého zaměstnavatele. Ten získal zakázku na dodávku vagónů ve Španělsku s tím, že ve Španělsku budou probíhat dokončovací montážní práce. Vyšle proto některé své zaměstnance (montéry) na dobu 6 měsíců od 1. listopadu 2021 do Španělska provést montáž.

V tomto případě je rovněž nutné určit příslušnost zaměstnance k právním předpisům. Tento zaměstnanec může i nadále podléhat českým právním předpisům, pokud o to jeho zaměstnavatel společně se zaměstnancem požádají. Zaměstnanec splňuje podmínky pro vystavení formuláře A1 z důvodu vyslání. Nepožádá-li zaměstnavatel o vystavení formuláře A1, bude zaměstnanec podléhat právním předpisům Španělska, protože tam bude vykonávat práci.

Postup při podávání žádosti určení příslušnosti k právním předpisům

O posouzení příslušnosti k právním předpisům a vystavení potvrzení se žádá prostřednictvím formuláře žádosti „Společná žádost zaměstnance, zaměstnavatele a OSVČ o vystavení potvrzení o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení (dostupné na https://eportal.cssz.cz/web/portal/-/tiskopisy/szz-osvc-vpp). Zaměstnavatel ve spolupráci se zaměstnancem vyplní tiskopis žádosti, který pak společně s potřebnými přílohami předá místně příslušné správě sociálního zabezpečení, a v případech, kdy není možné určit místní příslušnost, jakékoli správě sociálního zabezpečení.

Nedílnou součástí žádosti jsou její přílohy, a to:

ověřená kopie pracovní smlouvy (pracovních smluv), včetně všech jejich změn a dodatků,
ověřená kopie potvrzení o příslušnosti k právním předpisům (pokud bylo vystaveno),
ověřená kopie smluvních dokumentů, na jejichž základě je zajištěna činnost v zahraničí,
čestné prohlášení zahraničního zaměstnavatele (týká se pouze výjimek).

Všechny potřebné doklady může podle originálu zdarma ověřit okresní správa sociálního zabezpečení.

Povinnosti styčných institucí vůči migrujícím osobám a zaměstnavatelům

Příslušná instituce členského státu, jehož právní předpisy se použijí, uvědomí migrujícího zaměstnance, případně jejího zaměstnavatele o všech povinnostech uvedených v příslušných právních předpisech a poskytne jim nezbytnou pomoc při plnění nutných formalit.

Povinnosti zaměstnavatele

Zaměstnavatel, případně zaměstnanec, jsou povinni informovat místně příslušnou OSSZ o důležitých změnách, které nastanou během výkonu výdělečné činnosti jeho zaměstnanců v zahraničí a v takovém případě originál potvrzení o příslušnosti vrátit. Jedná se zejména o následující situace:

pokud se výkon činnosti v členském státě neuskuteční,
pokud výkon činnosti skončí dříve než před uplynutím doby uvedené na potvrzení o příslušnosti k právním předpisům,
pokud zaměstnanec začne vykonávat jinou činnost v přijímajícím státě (uzavře pracovní poměr nebo začne vykonávat samostatnou výdělečnou činnost),
pokud zaměstnanec pracuje u jiného přijímajícího zaměstnavatele, než který je uveden v potvrzení o příslušnosti.

Zaměstnavatel, který má sídlo mimo území příslušného členského státu, je povinen splnit veškeré povinnosti stanovené právními předpisy, které se aplikují na jeho zaměstnance, tj. především povinnost platit odvody stanovené těmito právními předpisy, stejně tak jako kdyby měl sídlo v příslušném členském státě.

Příklad č. 5:

Zaměstnavatel v ČR zaměstnává zaměstnance s místem výkonu činnosti v Polsku. Pro tohoto zaměstnance jsou příslušné právní předpisy Polska, protože se nejedná o vyslání, souběh ani žádnou jinou výjimku. Proto má český zaměstnavatel povinnost hradit za zaměstnance pojistné polské instituci podle jejich právních předpisů.

Zaměstnavatel, který nemá žádné místo podnikání v členském státě, jehož právní předpisy se aplikují, může se zaměstnancem uzavřít dohodu o tom, že tento zaměstnanec bude plnit povinnosti zaměstnavatele, které se týkají placení odvodů pojistného, jeho jménem. Zaměstnavatel následně zašle oznámení o takové dohodě příslušné instituci tohoto členského státu. V ČR je pro oblast sociálního pojištění takovou institucí Územní pracoviště Pražské správy sociálního zabezpečení pro Prahu 8, oddělení registru pojištěnců a registru zaměstnavatelů.

Příklad č. 6:

Slovenský zaměstnavatel, jehož jeden zaměstnanec pro něj vykonává práci pouze v ČR, musí v ČR plnit povinnosti zaměstnavatele. Protože nemá v ČR žádnou pobočku, pověří tohoto svého zaměstnance, aby veškeré povinnosti zaměstnavatele plnil za něj. Veškerá odpovědnost je však přesto na zaměstnavateli, to znamená, že např. případná odpovědnost za nezaplacené pojistné jde za zaměstnavatelem.

Shrnutí

Výkon výdělečné činnosti migrujících pracovníků podléhá tzv. koordinačním nařízením. Jejich cílem je zajistit, aby se migrující pracovník nenacházel v méně výhodném postavení z hlediska sociálního zabezpečení než pracovníci, kteří po celý svůj pracovní život zůstávají v jednom členském státě.
Koordinační pravidla pro určování příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení slouží k zajištění principu aplikace právních předpisů jen jednoho státu.
Základní pravidlem pro určování příslušnosti k právním předpisům je pravidlo státu výkonu činnosti, tj. že osoba je pojištěna ve státě, kde pracuje. Tato zásada se nazývá lex loci laboris.
Ze základního pravidla existuje řada výjimek. Mezi nejčastější patří vyslání pracovníků zaměstnavatelem do jiného členského státu na přechodnou dobu, situace, kdy osoba pracuje ve dvou nebo více členských státech souběžně, a výjimky rovněž platí pro určité skupiny pracovníků. Této problematice bude věnován samostatný článek.
O posouzení příslušnosti k právním předpisům a vystavení potvrzení A1 žádá zaměstnavatel a zaměstnanec prostřednictvím vnitrostátního tiskopisu žádosti „Společná žádost zaměstnance a zaměstnavatele o vystavení potvrzení o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení“ dostupného na internetových stránkách ČSSZ.
Zaměstnavatel, případně zaměstnanec, jsou povinni informovat místně příslušnou OSSZ o důležitých změnách, které nastanou během výkonu výdělečné činnosti zaměstnance v zahraničí, a v takovém případě originál potvrzení A1 o příslušnosti vrátit.