V současné době je naprosto běžným jevem migrace zaměstnanců za prací do různých světových destinací. Někteří zaměstnanci vykonávají práci v cizině pro svého stálého zaměstnavatele v ČR, jiní nacházejí uplatnění u svých nových zaměstnavatelů v cizině. Volný pohyb osob na pracovním trhu však přináší i některé praktické otázky, a to zejména: kde osoba pracující v jiném členském státě platí pojistné na sociální zabezpečení, kde jí vznikají nároky na dávky, jaké má taková osoba či její zaměstnavatel povinnosti ve vztahu k cizozemským či tuzemským institucím aj. Specifické postavení mají zaměstnanci, kteří našli své pracovní uplatnění v zemích Evropské unie, ve státech Evropského hospodářského prostoru (tj. Norsko, Island, Lichtenštejnsko) či ve Švýcarsku, tzv. členských států). Následující texty přiblíží odpovědi na tyto a další otázky. Sociální ochrana těchto zaměstnanců se řídí tzv. koordinačními nařízeními.
Principy koordinačních nařízení
Volný pohyb osob představuje jeden ze čtyř základních principů uplatňovaných na vnitřním trhu EU. Jedná se v zásadě o odstraňování právních a praktických překážek, které by občanům EU mohly bránit v pohybu do jiného členského státu za prací, podnikáním, ale i studiem nebo turistikou. Zaměstnanci musí mít možnost odejít do jiného členského státu, aby tam přijali nabídnutou práci, nebo dokonce aby tam práci hledali. Migrující pracovník se nesmí nacházet v méně výhodném postavení z hlediska sociálního zabezpečení než pracovníci, kteří po celý svůj pracovní život zůstávají v jednom členském státě. Koordinace je způsob, jak zajistit sociální ochranu migrujících pracovníků v Evropě.
Základní principy koordinace systémů sociálního zabezpečení jsou definovány ve čtyřech rovinách:
- zákaz diskriminace a rovnost nakládání (odstranění nerovného zacházení a diskriminace),
- aplikace právního řádu jediného státu (zabránění konfliktu právních řádů),
- sčítání dob pojištění (náprava přerušení z důvodu migrace),
- zachování nabytých práv (odstranění teritoriálních požadavků na výplatu dávek).
Podle principu rovného zacházení podléhají migrující osoby na území členských států stejným povinnostem a užívají stejných výhod jako státní příslušníci dotyčného státu.
Princip aplikace právního řádu jediného státu má zajistit, aby migrující osoba nepodléhala právním předpisům více států nebo aby naopak nebyla pojištěna vůbec. Obecně platí, že se použije legislativa země, kde zaměstnaná osoba pracuje nebo osoba samostatně výdělečně činná vykonává výdělečnou činnost. Existují však i výjimky.
Princip s