Zákonem č. 285/2020 Sb. byla přijata poměrně rozsáhlá a dlouho očekávaná novela zákoníku práce. Tento zákon přináší i změny v některých dalších právních předpisech. V tomto článku se budu věnovat dvěma z nich, totiž novele zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“).
Na úvod je třeba předeslat, že se nejedná o novely nějak rozsáhlé, ale některé z přijatých změn je vhodné zmínit.
Novela zákona o zaměstnanosti
Změny v zákoně o zaměstnanosti jsou spjaty s implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018, kterou se mění směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Vysílání zaměstnanců byl věnován obsáhlý článek v č. 7–8/2020 Práce a mzdy1), proto zde o dané problematice pojednám jen stručně.
Primárně se směrnice vztahuje k vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb. Kromě změn v zákoníku práce, jako je např. zavedení statusu dlouhodobě vyslaného zaměstnance, dochází i k dílčím změnám v zákoně o zaměstnanosti.
Jednou z nich je úprava znění § 14, který se celý týká zprostředkování zaměstnání. Dosud určoval, že zprostředkovávat zaměstnávání mohou jen úřady práce a agentury práce. Vedle toho uvádí, že není dotčeno dočasně a ojediněle fyzickým a právnickým osobám z jiných států EU poskytovat na území České republiky služby v oblasti zprostředkování zaměstnání. Mají však povinnost oznamovat úřadu práce údaje podle § 61 odst. 1 a 3, které uvádějí čeští žadatelé o zprostředkování zaměstnání, a také dobu, po kterou budou tyto služby poskytovat. Nově přibyly v tomto ustanovení dv