Zákonem č. 285/2020 Sb. byla přijata poměrně rozsáhlá a dlouho očekávaná novela zákoníku práce. Tento zákon přináší i změny v některých dalších právních předpisech. V tomto článku se budu věnovat dvěma z nich, totiž novele zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), a zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „zákon o inspekci práce“).
Na úvod je třeba předeslat, že se nejedná o novely nějak rozsáhlé, ale některé z přijatých změn je vhodné zmínit.
Novela zákona o zaměstnanosti
Změny v zákoně o zaměstnanosti jsou spjaty s implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018, kterou se mění směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Vysílání zaměstnanců byl věnován obsáhlý článek v č. 7–8/2020 Práce a mzdy1), proto zde o dané problematice pojednám jen stručně.
Primárně se směrnice vztahuje k vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb. Kromě změn v zákoníku práce, jako je např. zavedení statusu dlouhodobě vyslaného zaměstnance, dochází i k dílčím změnám v zákoně o zaměstnanosti.
Jednou z nich je úprava znění § 14, který se celý týká zprostředkování zaměstnání. Dosud určoval, že zprostředkovávat zaměstnávání mohou jen úřady práce a agentury práce. Vedle toho uvádí, že není dotčeno dočasně a ojediněle fyzickým a právnickým osobám z jiných států EU poskytovat na území České republiky služby v oblasti zprostředkování zaměstnání. Mají však povinnost oznamovat úřadu práce údaje podle § 61 odst. 1 a 3, které uvádějí čeští žadatelé o zprostředkování zaměstnání, a také dobu, po kterou budou tyto služby poskytovat. Nově přibyly v tomto ustanovení dvě změny. První z nich je deklaratorní ustanovení, že shora uvedenou informací vůči úřadu práce se neplní zároveň informační povinnost podle § 87 odst. 1 a 2. Dodejme, že je to logické, protože se jedná o zcela odlišný druh informací. Zatímco údaje podle § 61 se vztahují k činnosti zprostředkovatele, údaje podle § 87, jak o tom bude ještě řeč, se vztahují ke konkrétním zaměstnancům, občanům EU a cizincům, kteří jsou na území ČR zaměstnáváni.
K tomu ještě přibyl úplně nový odstavec 5, podle kterého zaměstnanec, který byl dočasně přidělen svým zaměstnavatelem, jenž je oprávněn v souladu s právními předpisy jiného členského státu Evropské unie zprostředkovávat zaměstnání, k výkonu práce u uživatele usazeného v tomto nebo jiném členském státě Evropské unie, a který byl dále vyslán v rámci nadnárodního poskytování služebna území České republiky, se považuje za vyslaného na území České republiky svým zaměstnavatelem, s nímž uzavřel pracovněprávní vztah. Jinak řečeno, že se za zaměstnavatele považuje agentura práce, byť tím, kdo vyslal zaměstnance na území České republiky, byl uživatel.
Toto ustanovení je jistým doplňujícím veřejnoprávním protějškem k novému ustanovení § 309a zákoníku práce, podle kterého je uživatel povinen v dostatečném předstihu informovat agenturu práce, která k němu dočasně přidělila zaměstnance k výkonu práce, že tohoto zaměstnance vyšle k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území jiného členského státu Evropské unie (což je tzv. double posting). Zákoník práce pak dále uvádí, jaké informace musí uživatel agentuře sdělit.
Další s tím související změna je pak v ust. § 87, kam se vkládá nový odst. 2, který opět navazuje na úpravu v zákoníku práce, konkrétně § 319, tedy na nový statut dlouhodobě vyslaného zaměstnance. Tím je takový zaměstnanec, který je vyslán na dobu delší 12 měsíců2). Podle tohoto nového odstavce má zaměstnavatel nadnárodně vyslaného zaměstnance informovat příslušnou krajskou pobočku Úřadu práce, a to nejpozději v den nástupu k výkonu práce. Do uplynutí 12 měsíců od zahájení poskytování služby vyslaným zaměstnancem musí pak zaměstnavatel úřadu práce ještě oznámit důvody a identifikaci právnické či fyzické osoby, která uzavřela smlouvu se zahraničním zaměstnavatelem, na jejímž základě byl zaměstnanec vyslán na území České republiky svým zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státě Evropské unie v rámci nadnárodního poskytování služeb.
Vedle toho je povinen v tomto období informovat i o tom, že doba vyslání přesáhne 12 měsíců. V případě nahrazení zaměstnance jiným zaměstnancem, který bude plnit stejný pracovní úkol na stejném místě, se jednotlivé doby sčítají.
Je asi namístě se na chvíli u informační povinnosti zaměstnavatele podle § 87 pozastavit. Inspekce práce totiž opakovaně zjišťuje porušování této povinnosti. Řada zaměstnavatelů je nesprávně přesvědčena o tom, že při zaměstnávání zaměstnanců z Evropské unie žádné povinnosti ve vztahu k úřadu práce nemá. Podobně se domnívá, že její povinnost ve vztahu k cizincům z třetích zemí se vyčerpává zajištěním povolení k zaměstnání či ověřením si, že dotyčný cizinec disponuje patřičným povolením. Zcela opomíjí tuto administrativní povinnost, která slouží k získání přehledu o pohybu občanů EU a cizinců po území Evropské unie.
Nejedná se sice o žádné zásadní porušení a ani sankce za něj nejsou nijak ohromující. Horní hranice pokuty činí 100 000 Kč, což oproti jiným přestupkům není mnoho. Reálně se tedy pokuty pohybují v tisících, maximálně několika desítkách tisíc korun. I to může být pro zaměstnavatele velmi nevítané. Ale je nutné upozornit na souvislost s ust. § 38 zákona o zaměstnanosti. Podle něj úřad práce nezveřejní volné pracovní místo zaměstnavateli, kterému byla uložena pokuta za porušení povinnosti vyplývající z pracovněprávních předpisů nebo za porušení předpisů, které kontroluje Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce, a to na dobu 3 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o uložení pokuty.
Lze namítnout, že nové zaměstnance si lze obstarat i bez pomoci úřadu práce. Ale zveřejnění volného pracovního místa je podmínkou pro to, aby mohl volné místo obsadit cizincem, a je lhostejno, zda na základě zaměstnanecké karty, modré karty či povolení k zaměstnání (viz § 86 zákona o zaměstnanosti). Pokud tedy zaměstnavatel zanedbá tuto svou informační povinnost, může to mít pro něj velmi nepříjemné důsledky.
Změna zákona o inspekci práce
Podobně jako novela zákona o zaměstnanosti ani novela zákona o inspekci práce nepatří k těm zásadním. Spíše by se dala označit za legislativně technickou. Přesto je tu několik změn, které rozhodně stojí za to rozvést.
Předně novela uvádí do souladu zákon o inspekci práce s právním stavem jiných předpisů, především zákoníku práce. Dosud zákon o inspekci práce uváděl možnost Státního úřadu inspekce práce, oblastních inspektorátů práce a konečně i jednotlivých inspektorů vydávat rozhodnutí o zákazu práce přesčas podle ust. §93a zákoníku práce. Jednalo se o další dohodnutou práci přesčas ve zdravotnictví. Tu však bylo možné legálně využívat pouze do 31. 12. 2013. Tudíž bylo toto oprávnění zcela nadbytečné a bylo tedy zrušeno. K tomu snad dodejme, že využívání zákazu práce přesčas nepatří k oprávněním, které by inspekce práce využívala často. Frekventovanější jsou zákazy užívání objektů pracovišť nebo výrobních prostředků či zařízení, které bezprostředně ohrožují bezpečnost zaměstnanců nebo dalších fyzických osob.
Další drobnou změnou je rozšíření informačních povinností, které má inspekce práce ve vztahu k Úřadu práce ČR. Má povinnost informovat jednak o uložení pokuty zaměstnavateli za nedodržení povinností vyplývajících z předpisů, které inspekce práce kontroluje. Speciálně pak o pokutách agenturám práce za nedodržení povinností podle ust. § 308 a § 309 zákoníku práce. Právě zde dochází k dílčí úpravě, kde se rozšiřuje tato informační povinnost rovněž o ust. § 307b zákoníku práce. Tedy povinnost „agentury práce a uživatele zajistit, aby zaměstnanec agentury práce nebyl dočasně přidělen k výkonu práce u uživatele, u něhož je současně zaměstnán v základním pracovněprávním vztahu, nebo konal anebo koná v témže kalendářním měsíci práci na základě dočasného přidělení jinou agenturou práce.“ Vzhledem k tomu, že se nejedná o ustanovení, které by bylo častým kontrolním zjištěním, lze předpokládat, že bude využíván spíše ojediněle.
Další změna souvisí s implementací shora uvedené směrnice o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Podle ust. § 4 odst. 2 písm. 1 zákona o inspekci práce má Státní úřad inspekce práce povinnost poskytovat na svých internetových stránkách v českém jazyce a v dalších jazycích nejčastěji používaných dočasně vysílanými zaměstnanci aktuální informace o pracovních podmínkách zaměstnanců vyslaných k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb. Tyto informace úřad zpřístupní i jinými vhodnými způsoby a na žádost osoby se zdravotním postižením také v podobě, v níž se s nimi tato osoba může seznámit. Nově se upřesňuje, že se jedná o podmínky podle § 319 odst. 1 až 3 a § 319a zákoníku práce. Tedy se specifikují právě ta ustanovení, která se váží k nadnárodnímu poskytování služeb.
Nejviditelnější změnou, kterou novela přináší, je vypuštění pojmu „správní delikt“ z textu zákona a jeho nahrazení pojmem „přestupek“. Nabytím účinnosti zákona č. 250/2015 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), k 1. 7. 2017 došlo k odstranění letitého rozlišování správních deliktů na přestupky a tzv. jiné správní delikty, kdy se přestupky vztahovaly k deliktnímu jednání fyzických osob, zatímco správní delikty k prohřeškům podnikajících fyzických osob a podnikatelů.
Jestliže přestupky měly procesní oporu v zákoně č. 200/1990 Sb., o přestupcích, u správních deliktů tomu tak nebylo. Postupovalo se v zásadě podle správního řádu a judikatura dovozovala užití některých principů z trestního práva. Přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky byl tento rozpor odstraněn. U většiny předpisů, které obsahovaly správní delikty, došlo k úpravě společně s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky. U zákona o inspekci práce se tak však nestalo. Novela zákona o inspekci práce3) byla připojena k novele zákoníku práce, ta však parlamentem schválena nebyla. Nicméně vzhledem ke znění ust. § 112 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, že „na přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona hledí jako na přestupky podle tohoto zákona“, neznamenalo nepřijetí novely v principu zásadní problém. Každopádně je nanejvýš vhodné, že shora uvedenou změnu novela zákona o inspekci práce provedla.
Samotných skutkových podstat přestupků se novela nedotkla až na dvě drobné výjimky. V ust. § 16 odst. 1 a v § 29 odst. 1, tedy u skutkových podstat vztahujících se k dovolené, se za slova „kalendářní rok“ vkládají slova „nebo její poměrné části“ a slova „k dovolené za odpracované dny,“ zatímco slova „nebo další dovolené“ se zrušují. Jinak řečeno se skutkové podstaty upravují tak, aby odpovídaly současné dikci zákoníku práce. Druhou změnou je úprava odkazu v přestupcích vztahujících se k agenturnímu zaměstnání, když se v § 20a odst. 1 písm. c) a v § 33a odst. 1 písm. c) za číslo „309“ vkládají slova „nebo 309a“. Jinak řečeno se umožňuje postihnout uživatele za neposkytnutí patřičných informací při nadnárodním poskytování služeb.
K další úpravě dochází v § 35, kde se vypouští pasáže, které jsou již obsaženy v zákoně o odpovědnosti za přestupky.
Podstatnou změnou je zrušení § 36 zákona o inspekci práce. Ten se vztahoval k posuzování odpovědnosti právnických osob, a především obsahoval vlastní lhůty pro projednání správních deliktů, kdy objektivní lhůta byla stanovena na 3 roky od spáchání deliktu a subjektivní jeden rok od okamžiku, kdy se o něm správní orgán dozvěděl. Nicméně zákon o odpovědnosti za přestupky obsahoval § 112 odst. 2, podle kterého „odpovědnost za přestupek a dosavadní jiný správní delikt však nezanikne dříve, než by uplynula některá ze lhůt podle věty první, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.“. Tudíž inspekce práce podle § 36 nepostupovala a řídila se ust. § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky, podle kterého promlčecí doba činí jeden rok nebo tři roky, jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Leč shora uvedené ustanovení § 112 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky vzbuzovalo pochybnosti u odborné veřejnosti. A skutečně bylo nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/19 ze dne 4. 2. 2020 pro rozpor s čl. 40 odstavec 6 Listiny základních práv a svobod (trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán) zrušeno.4) Bylo tedy nutné znovu aplikovat ust. § 36 zákona o inspekci práce. Tato procesní situace bohužel vedla k promlčení některých přestupků. Je tedy nanejvýš významné, že bylo novelou zrušeno ust. § 36 zákona o inspekci práce a plně se do budoucna uplatní znění § 30 zákona o odpovědnosti za přestupky, což přispěje k právní jistotě inspekce práce i účastníků řízení.
Legislativní výhled
Jak bylo ze shora uvedeného textu zřejmé, nejedná se ani v jednom případě o novely zásadní. Není celkem pochyb, že by některé skutkové podstaty přestupků v zákoně o inspekci práce potřebovaly upravit. Je otázka, zda k tomu v dohledné době bude příležitost. Oproti tomu návrhů změn zákona o zaměstnanosti existuje hned několik. Dvě novely, poměrně rozsáhlé, má projednávat vláda. Další změna zákona o zaměstnanosti je již v poslanecké sněmovně, a to společně s návrhem změny zákona o azylu. Má v sobě zakomponovanou jednu důležitou a potřebnou novinku, totiž spoluodpovědnost uživatelů za nelegální zprostředkování.