Jednotlivé druhy cestovních náhrad, na které má zaměstnanec při pracovní cestě nárok, jsou vymezeny v ust. § 156 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též „ZP“ nebo „zákoník práce“). Mezi tato povinná plnění patří také náhrada zvýšených stravovacích výdajů (následně je v zákoníku práce používána legislativní zkratka „stravné“).
Již z označení této cestovní náhrady vyplývá, že neslouží k úhradě všech stravovacích výdajů zaměstnance vzniklých při pracovní cestě, ale pouze k náhradě „zvýšených stravovacích výdajů“. Stravné by tedy mělo pokrýt vyšší výdaje způsobené tím, že se zaměstnanec nemůže stravovat obvyklým způsobem.
Sazby stravného při tuzemských pracovních cestách
Sazby stravného pro podnikatelskou sféru jsou určeny pouze v minimální výši, přičemž horní hranice stravného není nijak omezena a záleží pouze na rozhodnutí zaměstnavatele, jak vysoké náhrady zaměstnanci poskytne. S nadlimitním plněním je však potřebné se daňově vypořádat. Nepodnikatelská sféra má zákoníkem práce stanoveny limity, v jejichž rámci se zaměstnavatelé musí pohybovat. Poskytnutí vyšších náhrad není v nepodnikatelské sféře povoleno.
Pro rok 2019 je výše stravného stanovena v závislosti na délce pracovní cesty v kalendářním dni vyhláškou Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) č. 333/2018 Sb.
| Podnikatelská sféra | Nepodnikatelská sféra | ||
|---|---|---|---|
| Doba trvání pracovní cesty | Minimální výše stravného | Doba trvání pracovní cesty | Rozmezí stravného, v rámci kterého je stravné poskytováno |
| 5 až 12 hod. | 82 Kč | 5 až 12 hod. | 82 až 97 Kč |
| Déle než 12, nejdéle však 18 hod. | 124 Kč | Déle než 12, nejdéle však 18 hod. | 124 až 150 Kč |
| Déle než 18 hod. | 195 Kč | Déle než 18 hod. | 195 až 233 Kč |
Více tuzemských pracovních cest uskutečněných v jednom dni
Pro správné posouzení nároku zaměstnance na tuzemské stravné platí zásada, že každý den pracovní cesty a také každá pracovní cesta musí být posouzena samostatně. To znamená, že pokud zaměstnanec vykoná v jednom dni více samostatných pracovních cest, je potřebné každou tuto cestu posoudit samostatně.
Řidič v průběhu jedné pracovní směny (jednoho dne) 3x vyjel z místa výkonu práce do určeného místa, kde naložil materiál a dovezl jej zpět do místa výkonu práce. První pracovní cesta trvala 2 hod., druhá 3 hod. a třetí 1,5 hod. Mezi jednotlivými cestami byly přestávky od 0,5 do 1,5 hod. Jednalo se o tři samostatné pracovní cesty, které nelze pro účely stravného sčítat. Vzhledem k tomu, že žádná ze tří uskutečněných pracovních cest netrvala alespoň 5 hodin, nemá zaměstnanec nárok na stravné.
Dobrovolné stravné při cestě kratší než 5 hodin
Zákoník práce v ustanovení § 176 odst. 2 umožňuje zaměstnavatelům poskytovat zaměstnancům stravné i v případech, kdy pracovní cesta trvá kratší dobu než 5 hodin. Podmínkou však je, aby zaměstnavatel vysláním na pracovní cestu zaměstnanci znemožnil stravování obvyklým způsobem. Stravné může být poskytnuto až do výše stravného v prvním časovém pásmu (při pracovní cestě 5 až 12 hodin). Někteří zaměstnavatelé se mylně domní