Určení základní sazby zahraničního stravného

Ve sféře, kde jsou zaměstnanci odměňováni platem, to nepřichází v úvahu, ale v tzv. podnikatelské sféře je v ustanovení § 170 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, připuštěno, aby zaměstnavatel za určitých podmínek poskytoval zaměstnanci zahraniční stravné i v nižší částce, než kterou stanoví zmíněný právní předpis. Souvislostmi právě s takovou možností zaměstnavatele se nedávno zabýval Nejvyšší soud, a to ve svém rozsudku ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2453/2019.

Popis případu

Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako řidič mezinárodní kamionové dopravy. V rámci pracovního poměru byl svým zaměstnavatelem vysílán na pracovní cesty výhradně do Německa a Rakouska. Za tyto zahraniční pracovní cesty mu zaměstnavatel poskytoval zahraniční stravné ve výši o 20 % nižší, než činí základní sazba podle právního předpisu (vyhlášky Ministerstva financí). Svůj postup opíral zaměstnavatel o ustanovení své vnitropodnikové směrnice (vnitřního předpisu) nazvané „Poskytování zahraničního stravného“, ve které si uvedenou otázku takto upravil a podle níž také zaměstnanci zahraniční stravné vyplácel.

Zaměstnanec popíral, že by byl kdy s takovým dokumentem seznámen, nikdo mu prý žádnou vnitropodnikovou směrnici tohoto druhu neukázal a o její údajné existenci se dozvěděl až po skončení pracovního poměru. Dožadoval se proto po zaměstnavateli soudní žalobou doplatku na zahraničním stravném do výše základní sazby podle zmíněné vyhlášky. Soud 1. stupně ani odvolací soud mu však nevyhověly. Odvolací soud to komentoval mj. závěrem, že bylo-li prokázáno, že zaměstnavatel takovou vnitropodnikovou směrnici vydal, je nerozhodné, zdali s ní zaměstnanec byl, či nebyl před zahájením pracovních cest seznámen, a postup zaměstnavatele obsahující určení nižší základní sazby zahraničního stravného je tedy v pořádku. Proti tomuto rozhodnutí se zaměstnanec bránil dovoláním k Nejvyššímu soudu.

Z rozhodnutí soudu

Zahraniční stravné je (stejně jako tuzemské stravné) poskytováno jako paušální částka, bez ohledu na zaměstnancem skutečně vynaložené náklady. Základní sazby zahraničního stravného jsou stanoveny prováděcím právním předpisem (vyhláškou), který na základě zmocnění obsaženého v ustanovení § 189 zákoníku práce vydává v pravidelném termínu od 1. ledna Ministerstvo financí, případně v mimořádném termínu, jakmile se ceny jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních a kurz stanovené cizí měny od poslední úpravy zvýší nebo sníží alespoň o 20 %.

Na rozdíl od tuzemského stravného, jehož základní sazby stanovené v § 163 zákoníku práce nelze snížit (zaměstnavatel může aplikovat pouze vyšší sazbu), v případě zahraničního stravného zákoník práce za určitých podmínek snížení jeho základní sazby připouští. Zaměstnavatel může snížit základní sazbu zahraničního stravného dvěma způsoby, a to buď na základě dohody se zaměstnancem, nebo jednostranným určením ve vnitřním předpisu či individuálně při určování podmínek konkrétní pracovní cesty. V prvním případě je snížení základní sazby založeno na souhlasném projevu vůle zaměstnavatele a zaměstnance, zatímco v druhém případě je zaměstnavatel oprávněn na základě svého uvážení snížit základní sazbu i proti vůli zaměstnance (tedy bez jeho souhlasu).

Zaměstnavatel však nesmí zahraniční stravné snížit pod zákonné limity, a musí je poskytovat alespoň ve výši 75 % obecně nebo alespoň ve výši 50 % základní sazby stanovené právním předpisem u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby. Kromě toho tak musí učinit výhradně před vysláním zaměstnance na pracovní cestu. Snížit základní sazbu nelze v době trvání pracovní cesty ani následně při jejím vyúčtování. Nejvyšší soud proto již dříve dospěl k závěru, že zaměstnavatel je podle ustanovení § 170 odst. 2 zákoníku práce oprávněn snížit základní sazbu zahraničního stravného také jednostranně, bez souhlasu zaměstnance; tato sazba však musí být stanovena (určena) ještě před vysláním zaměstnance na pracovní cestu a musí činit nejméně 75 % (u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby 50 %) základní sazby stanovené právním předpisem.

Ochrana práv zaměstnance (viz ustanovení § 1a zákoníku práce) je nezpochybnitelnou zásadou pracovního práva, kterou je ovládáno již od jeho vzniku a promítá se v celé řadě ustanovení. Na základní zásady pracovněprávních vztahů navazuje pak ustanovení § 31 zákoníku práce, podle něhož před uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit fyzickou osobu s právy a povinnostmi, které by pro ni z pracovní smlouvy, popřípadě ze jmenování na pracovní místo vyplynuly, a s pracovními podmínkami a podmínkami odměňování, za nichž má práci konat, a povinnostmi, které vyplývají ze zvláštních právních předpisů vztahujících se k práci, která má být předmětem pracovního poměru (aby si byl zaměstnanec již před uzavřením pracovního poměru vědom, jaká práva a povinnosti na sebe bere), a zejména ustanovení § 37 zákoníku práce o povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách pracovní smlouvy nebo pracovního poměru.

Kromě jiného je v něm zakotvena povinnost zaměstnavatele informovat zaměstnance o způsobu odměňování [srovnej § 37 odst. 1 písm. f) zákoníku práce], která se pak promítá i do ustanovení o mzdě, jež musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (srovnej § 113 odst. 3 zákoníku práce), jakož i do ustanovení o náhradách poskytovaných zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce, které musí být zásadně sjednány či určeny před vysláním zaměstnance na pracovní cestu (srovnej § 158 odst. 1 a § 163 odst. 3 zákoníku práce). Umožňuje-li potom ustanovení § 170 odst. 2 zákoníku práce, aby zaměstnavatel se zaměstnancem sjednal základní sazbu zahraničního stravného, anebo aby tuto sazbu jednostranně určil, rozumí se tím, že k tomuto sjednání či určení dojde s vědomím zaměstnance předtím, než zahraniční pracovní cestu nastoupí. Tak jako není rozumného důvodu vycházet z toho, že účastníci budou jednat o základní sazbě zahraničního stravného až poté, co cesta proběhne, bylo by stejně v rozporu s informační povinností zaměstnavatele, aby zaměstnanec byl v průběhu cesty v nejistotě, za jakých podmínek pracovní cestu koná.

To platí nejen v případě, určí-li zaměstnavatel základní sazbu zahraničního stravného individuálně pro jednotlivého zaměstnance, ale i v případě, je-li tato sazba určena obecně vnitřním předpisem. Jde-li o takový případ, je třeba, aby zaměstnavatel s vydáním vnitřního předpisu zaměstnance nejpozději do 15 dnů seznámil (§ 305 odst. 3 zákoníku práce); způsob vyhlášení a formu seznámení zákoník práce nestanoví, mělo by to však být způsobem u zaměstnavatele obvyklým. Pro zaměstnance se však vnitřní předpis stává závazným nejdříve ode dne, kdy s ním byl řádně seznámen [srovnej § 301 písm. c) zákoníku práce].

Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že vnitropodniková směrnice zaměstnavatele nazvaná „Poskytování zahraničního stravného“ se vztahovala na žalujícího zaměstnance bez ohledu na to, jestli s ní byl seznámen, či nikoli, není správný. Veden uvedeným nesprávným právním závěrem nezabýval se odvolací soud zjišťováním (prokazováním), zda zaměstnanec byl s vnitřním předpisem upravujícím zahraniční stravné řádně seznámen. Jeho závěr, že zahraniční stravné bylo zaměstnanci „kráceno“ oprávněně a že žaloba v této části není důvodná, tak nemůže být - pro svou předčasnost - správný.