Jednou z cestovních náhrad, které zaměstnanci příslušejí při pracovní cestě, je stravné, v případě zahraniční pracovní cesty (mimo území České republiky) zahraniční stravné. Jak známo, koncem každého kalendářního roku se ve Sbírce zákonů objeví vyhláška Ministerstva financí, kterou se stanoví výše základních sazeb zahraničního stravného pro následující kalendářní rok a pro jednotlivé státy.
Ve sféře, kde jsou zaměstnanci odměňováni platem, to nepřichází v úvahu, ale v tzv. podnikatelské sféře je v ustanovení § 170 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, připuštěno, aby zaměstnavatel za určitých podmínek poskytoval zaměstnanci zahraniční stravné i v nižší částce, než kterou stanoví zmíněný právní předpis. Souvislostmi právě s takovou možností zaměstnavatele se nedávno zabýval Nejvyšší soud, a to ve svém rozsudku ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2453/2019.
Popis případu
Zaměstnanec pracoval u zaměstnavatele jako řidič mezinárodní kamionové dopravy. V rámci pracovního poměru byl svým zaměstnavatelem vys