Ustanovení § 3 odst. 3 zákona o inspekci práce s účinností od 1. 4. 2017 ukotvuje, že orgány inspekce práce kontrolují dodržování právních předpisů upravujících právní postavení zaměstnanců vyslaných k výkonu práce v rámci poskytování služeb. Jedná se o transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/67/EU ze dne 15. května 2014 o prosazování směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 o správní spolupráci prostřednictvím systému pro výměnu informací o vnitřním trhu („nařízení o systému IMI“) [dále jen „prosazovací směrnice“]. Právě prosazování pravidel vysílání pracovníků orgány inspekce práce na území České republiky je věnován tento článek.
Posouzení skutečného vyslání zaměstnance v rámci poskytování služeb
Prosazovací směrnice byla přijata zejména za účelem důslednější a efektivnější kontroly členskými státy. Tomu ostatně odpovídá její transpozice do českého národního práva, která se promítla převážně do zákona o inspekci práce.
Hlavním smyslem příslušných opatření je odlišit skutečné vyslání zaměstnance v rámci nadnárodního poskytování služeb a zastřené vyslání zaměstnance, jehož smyslem je zejména porušování minimálních mzdových povinností zaměstnavatele, případně porušování právních předpisů omezujících vstup a výkon práce cizích státních příslušníků ze třetích zemí na trh práce jiných členských států EU1). Toto jednání vysílajících zaměstnavatelů je mnohdy zcela záměrné, přičemž je motivováno výrazným ekonomickým profitem.
Při kontrole, zda se jedná o skutečné vyslání zaměstnance v rámci poskytování služeb (nikoliv pouze formálně deklarované), se podle shora uvedeného ustanovení vychází jednak z posouzení skutečného místa výkonu činnosti zaměstnavatele, a také z posouzení obvyklého místa výkonu práce vyslaného zaměstnance. Kritéria posouzení skutečného místa výkonu činnosti zaměstnavatele jsou uvedena demonstrativně. Jedná se o místo, kde má zaměstnavatel své sídlo, popřípadě kde má administrativní zázemí; místo, kde zaměstnavatel platí daně a příspěvky sociálního pojištění; členský stát, který vydal zaměstnavateli povolení k výkonu příslušné činnosti, případně kde je zaregistrován u obchodní komory nebo jiných profesních subjektů v souladu s právem daného členského státu; místo, kde zaměstnavatel vykonává hlavní předmět podnikání a kde zaměstnává zaměstnance vykonávající administrativní práce; místo, kde zaměstnavatel přijímá zaměstnance do pracovněprávního vztahu a odkud jsou zaměstnanci vysíláni; rozhodné právo, kterým se řídí pracovněprávní vztahy uzavřené mezi zaměstnavatelem a vysílanými zaměstnanci a objem nadnárodních služeb realizovaných zaměstnavatelem nebo výše obratu uskutečněného v jiném členském státě EU s přihlédnutím ke specifické situaci zejména nově založených podniků a malých a středních podniků.
Česká republika pouze přejala čl. 4 odst. 2 prosazovací směrnice, ostatně jako většina jiných členských států EU2). Identifikace skutečného místa výkonu činnosti zaměstnavatele je zásadní z toho hlediska, zda sídla některých subjektů, které v rámci EU vysílají své zaměstnance, nejsou fiktivní a zda vůbec dotčené subjekty v těchto členských státech vykonávají svou hlavní hospodářskou činnost (zda se tedy nejedná o tzv. letter box companies).
Posouzení obvyklého místa výkonu práce vyslaného