Jak jsme se již dozvěděli v minulém čísle, na migrující výdělečně činné osoby se vždy vztahují právní předpisy pouze jednoho členského státu, a to proto, že se u migrujících pracovníků uplatňují koordinační nařízení EU. Tato zásada platí pro všechny osoby, na něž se vztahují nebo vztahovaly právní předpisy jednoho členského státu či více členských států, bez ohledu na počet takových států. I osoby, které jsou zaměstnány ve třech nebo i pěti členských státech, podléhají v určitém okamžiku v oblasti sociálního zabezpečení právním předpisům pouze jednoho členského státu.
Seznámili jsme se dosud jen s obecnými pravidly pro určování příslušnosti k právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení a v tomto čísle se budeme více věnovat problematice tzv. vyslání, tj. situaci, kdy zaměstnavatel vyšle některé své zaměstnance pracovat do jiného členského státu, a tzv. souběhu, tj. postupům při souběžném výkonu činností ve dvou nebo více členských státech. Pro tyto situace musí být z hlediska sociálního zabezpečení splněny určité podmínky, se kterými se seznámíme a rovněž i se všemi dalšími okolnostmi, které jsou s těmito instituty spojeny.
Vyslání pracovníka - podmínky pro uplatnění institutu vyslání
Podle nařízení je možné ustanovení o vyslání u jednoho konkrétního pracovníka využít při vyslání maximálně na dobu 24 měsíců. Pokud je předpokládaná doba vyslání u pracovníka delší než 24 měsíců, nelze automaticky setrvat v původním systému sociálního zabezpečení. Zaměstnavatel může, pokud chce zachovat svému zaměstnanci příslušnost k právním předpisům vysílajícího státu, požádat se souhlasem zaměstnance o výjimku dle čl. 16 nařízení č. 883/2004. Uvedená doba 24 měsíců je tedy maximální. V případě přerušení vyslání v intervalu, který je přiměřený celkové délce vyslání a je odůvodněno např. čerpáním dovolené, nemocí či školením, se nejedná o nové vyslání.
Postavení zaměstnance
Osoba zaměstnaná může být považována za vyslaného zaměstnance pouze, pokud spadá do osobního rozsahu nařízení č. 883/2004. Za zaměstnance se v ČR považují nejen zaměstnanci v pracovním poměru, ale také další skupiny osob, které za zaměstnance označuje § 5 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Státní příslušnost nemá na určení příslušných právních předpisů žádný vliv, ovšem jen za předpokladu, že osoba spadá do osobního rozsahu nařízení. Zamě