Sociální pojištění zaměstnanců v Evropské unii a některých dalších zemích Evropy II.

Seznámili jsme se dosud jen s obecnými pravidly pro určování příslušnosti k právním předpisům v oblasti sociálního zabezpečení a v tomto čísle se budeme více věnovat problematice tzv. vyslání, tj. situaci, kdy zaměstnavatel vyšle některé své zaměstnance pracovat do jiného členského státu, a tzv. souběhu, tj. postupům při souběžném výkonu činností ve dvou nebo více členských státech. Pro tyto situace musí být z hlediska sociálního zabezpečení splněny určité podmínky, se kterými se seznámíme a rovněž i se všemi dalšími okolnostmi, které jsou s těmito instituty spojeny.

Vyslání pracovníka - podmínky pro uplatnění institutu vyslání

Podle nařízení je možné ustanovení o vyslání u jednoho konkrétního pracovníka využít při vyslání maximálně na dobu 24 měsíců. Pokud je předpokládaná doba vyslání u pracovníka delší než 24 měsíců, nelze automaticky setrvat v původním systému sociálního zabezpečení. Zaměstnavatel může, pokud chce zachovat svému zaměstnanci příslušnost k právním předpisům vysílajícího státu, požádat se souhlasem zaměstnance o výjimku dle čl. 16 nařízení č. 883/2004. Uvedená doba 24 měsíců je tedy maximální. V případě přerušení vyslání v intervalu, který je přiměřený celkové délce vyslání a je odůvodněno např. čerpáním dovolené, nemocí či školením, se nejedná o nové vyslání.

Postavení zaměstnance

Osoba zaměstnaná může být považována za vyslaného zaměstnance pouze, pokud spadá do osobního rozsahu nařízení č. 883/2004. Za zaměstnance se v ČR považují nejen zaměstnanci v pracovním poměru, ale také další skupiny osob, které za zaměstnance označuje § 5 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Státní příslušnost nemá na určení příslušných právních předpisů žádný vliv, ovšem jen za předpokladu, že osoba spadá do osobního rozsahu nařízení. Zaměstnavatel se sídlem v ČR tedy může vyslat svého zaměstnance - slovenského státního příslušníka, který má trvalé místo výkonu práce na území České republiky, do Rakouska, aby tam pro něj dočasně vykonával práci.

Příslušnost k právním předpisům vysílaného zaměstnance

Zaměstnanec, který má být vyslán, musí podléhat právním předpisům členského státu, v němž sídlí jeho zaměstnavatel, po dobu alespoň jednoho měsíce. Kratší období by vyžadovalo individuální posouzení, jež by přihlédlo ke všem relevantním faktorům.

Přímý vztah mezi vyslaným zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem

Po celou dobu vyslání musí zůstat mezi vyslaným zaměstnancem a podnikem, který ho vysílá, zachován přímý vztah. To znamená, že pracovní poměr mezi vyslaným zaměstnancem a vysílajícím zaměstnavatelem musí trvat po celou dobu vyslání se všemi právy a povinnostmi z tohoto vztahu vyplývajícími, vyslaný zaměstnanec vykonává po celou dobu vyslání činnost pro vysílajícího zaměstnavatele, zaměstnanec je po celou dobu vyslání odměňován pouze vysílajícím zaměstnavatelem (tato podmínka je splněna i v případě, kdy zaměstnance odměňuje přijímající zaměstnavatel a vysílající zaměstnavatel mzdu refunduje). Pravomoc ukončit s vyslaným zaměstnancem pracovní poměr má pouze zaměstnavatel, který ho vyslal, odpovědnost za práci vyslaného zaměstnance nese vysílající zaměstnavatel, nesmí být současně uzavřen pracovní poměr s přijímajícím podnikem, ke kterému je zaměstnanec vyslán.

Za vyslání se rovněž považují situace, kdy je zaměstnanec vyslán nejen k jednomu, ale i více přijímajícím podnikům v tomtéž členském státě za předpokladu, že jsou nadále splněny veškeré náležitosti přímého vztahu. K těmto situacím může docházet především v případech, kdy zaměstnavatel vyšle zaměstnance do přijímajícího státu, aby zde vykonával práci postupně nebo současně ve dvou nebo několika podnicích. Zásadním a rozhodujícím prvkem je skutečnost, že je práce nadále vykonávána jménem vysílajícího podniku.

Za vyslání se nikdy nepovažují následující situace:

• podnik, do kterého byl pracovník vyslán, poskytne tohoto pracovníka k dispozici jinému podniku v členském státě, v němž má sídlo;
• pracovník je přijat do zaměstnání v jednom členském státě za účelem jeho vyslání podnikem se sídlem v druhém členském státě do podniku ve třetím členském státě;
• pracovník je vyslaný do jednoho členského státu a je poskytnut k dispozici podniku se sídlem v jiném členském státě;
• pracovník uzavřel pracovní poměr s přijímajícím zaměstnavatelem, kterým je rovněž odměňován.

Činnost vysílajícího podniku

Skutečnost, že podnik vyšle pracovníka na území jiného členského státu, předpokládá, že tento podnik je ekonomicky aktivní ve vysílajícím státě. Musí zde tedy běžně vykonávat své činnosti a musí se jednat o takového zaměstnavatele, který obvykle vykonává podstatné činnosti jiné (např. výroba) než čistě vnitřní řídící činnosti na území členského státu, v němž je usazený.

O vyslání se nebude jednat v případech, kdy podnik bude pouze najímat pracovníky a posílat je za prací do jiného členského státu. Jedná se o podniky, které mají na území ČR pouze „virtuální“ sídlo a snaží se využít výhod vyslání.

Mezi kritéria, která slouží příslušným pracovníkům OSSZ pro ověření ekonomické aktivity a činností vysílajícího podniku patří např. obrat v jednotlivých členských státech, skutečné sídlo zaměstnavatele, počet administrativních pracovníků pracujících v ČR a v přijímajícím státě.

Nelze ani vyslat zaměstnance s úmyslem nahradit jiného vyslaného zaměstnance, který dovršil maximální dobu svého vyslání. O vyslání se tedy nebude jednat ani v případě, pokud stavební firma bude chtít nahradit po 24 měsících svého montéra jiným montérem pro zajištění stejné činnosti.

Minimální doba mezi opakovaným vysláním stejného zaměstnance do téhož podniku a stejného státu vyslání musí činit nejméně 2 měsíce od skončení předchozího období vyslání.

Možnosti při prodloužení doby vyslání

Pokud vyslání přesáhne původní délku, avšak celková doba vyslání nepřesáhne 24 měsíců, anebo může zaměstnavatel společně se zaměstnancem požádat o prodloužení vyslání. Je však nutné žádat o nové vydání potvrzení o příslušnosti obvyklým způsobem, tj. jako při prvním vyslání.

Po skončení maximální délky trvání vyslání, tj. 24 měsíců, již nebude povoleno žádné nové období vyslání pro téhož pracovníka, stejný podnik a tentýž členský stát po dobu nejméně dvou měsíců od skončení předchozího období vyslání.

Pokud však je osoba opakovaně vyslána do téhož podniku do stejného státu, je nutné, aby mezi jednotlivými vysláními vykonávala práci v ČR alespoň po dobu dvou měsíců. Pokud bude osoba vyslána do jiného státu, nevyžaduje se, aby mezi jednotlivými vysláními vykonávala práci v ČR.

V případě, kdy je osoba opakovaně vysílána do jiného členského státu, je nutné posoudit, zda nejde o současný výkon výdělečné činnosti na území dvou nebo více členských států a zda by nebylo vhodnější na danou situaci aplikovat ustanovení čl. 13 nařízení č. 883/2004, tj. určení příslušnosti při souběhu činnosti ve dvou a více členských státech.

Postup při podání žádosti o vydání potvrzení o příslušnosti k právním předpisům

Zaměstnavatel společně s oprávněným zaměstnancem předloží žádost o vystavení potvrzení o příslušnosti k právním předpisům u místně příslušné OSSZ. Nezbytnou součástí žádosti nazvané „Společná žádost zaměstnance a zaměstnavatele o vystavení potvrzení o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení“ dostupné na webových stránkách ČSSZ musejí být následující podklady:

1. ověřená kopie pracovní smlouvy zaměstnance, včetně všech jejich změn a dodatků,
2. ověřená kopie potvrzení o příslušnosti k právním předpisům (za předpokladu, že bylo vystaveno),
3. ověřená kopie smluvních dokumentů, na jejichž základě je zajištěna činnost v zahraničí.

Všechny podklady pro vydání potvrzení může dle originálu zdarma ověřit OSSZ. Zaměstnavatel společně se zaměstnancem vyplní tiskopis žádosti, který pak společně s potřebnými přílohami podají u místně příslušné správy sociálního zabezpečení a v případech, kdy není možné určit místní příslušnost, u jakékoli správy sociálního zabezpečení.

Souběžný výkon činnosti ve dvou a více členských státech

Je možné, že zaměstnanec své zaměstnání v ČR nepřeruší a současně začne pracovat jako zaměstnanec nebo jako OSVČ v jiném členském státě, anebo osoba zaměstnaná v jiném členském státě začne souběžně vykonávat práci pro zaměstnavatele v ČR. V takových případech bude zaměstnanec většinou podléhat právním předpisům státu, v němž bydlí. To znamená, že v něm bude odvádět pojistné a pobírat dávky. V těchto případech platí zásada, že je nutné určit stát, k němuž má migrující osoba nejsilnější vazby. Jedná se tedy o jiný institut než o vyslání.

Základní rozdíl mezi „vysláním“ a „souběhem“ spočívá v tom, že o vyslání se jedná při jednorázovém přidělení pracovníka k výkonu činnosti v cizině, kdežto při souběhu činnosti se jedná o situace, kdy osoba v rámci výkonu činnosti opakovaně vyjíždí do dvou nebo více členských států. Pro rozlišení je rozhodující i doba trvání činnosti, bez ohledu na to, zda jde o činnosti trvalé, příležitostné nebo jen dočasné povahy. Přesný rozsah činností Správní komise však přesně nedefinují a ponechávají posouzení daných situací na působnosti členských států.

Souběžný výkon činností ve dvou a více členských státech upravuje článek 13 nařízení č. 83/2004. O souběžný výkon činností se jedná zejména, když zaměstnanec souběžně nebo střídavě vykonává pro stejný podnik nebo pro stejného zaměstnavatele anebo pro různé podniky nebo zaměstnavatele jednu nebo více oddělených činností ve dvou nebo více členských státech podle čl. 13(1) nařízení č. 883/2004. Například zaměstnanec pracuje v ČR a jezdí pravidelně několikrát v týdnu pracovat do jiného členského státu, anebo pracuje v ČR a jezdí jako stavební dozor jednou za měsíc do jiného členského státu na několik dnů.

Mezi činnosti, které jsou vykonávány souběžně, se zahrnují případy, kdy jsou souběžně v různých členských státech vykonávány další činnosti buď na základě stejné pracovní smlouvy, nebo různých pracovních smluv. Druhá nebo další činnost může být rovněž vykonávána během placeného volna, o víkendu apod. Například na zedníka v jednom členském státě by se vztahovalo toto ustanovení, pokud by o víkendech pracoval v jiném členském státě jako zaměstnaný řidič taxi.

Příkladem osob, které pracují „souběžně“ ve dvou nebo více členských státech, jsou rovněž řidiči v mezinárodní silniční dopravě, kteří postupně projíždějí různými členskými státy za účelem doručení zboží. Obecně lze říci, že časově se shodující činnosti jsou běžným aspektem rozvržení práce a že mezi činnostmi v jednom nebo ve druhém členském státě neexistuje žádná mezera.

Mezi činnosti, které jsou vykonávány střídavě, se zahrnují případy, kdy činnosti nejsou vykonávány souběžně na území několika členských států, nýbrž spočívají v postupném plnění pracovních úkolů v různých členských státech. Za účelem určení, zda jsou činnosti vykonávány v průběhu po sobě jdoucích období, je třeba uvážit nejen předpokládanou dobu vykonávání činnosti, ale také povahu dotyčného zaměstnání. Není důležité, jak často dochází ke střídání, vyžaduje se však určitá pravidelnost při vykonávání činnosti.

V případě žádosti o určení příslušných právních předpisů musí členský stát bydliště náležitě posoudit dané skutečnosti a zaručit, že informace, na jejichž základě je vydáno osvědčení A1, jsou správné. Při tomto posouzení je především důležité zjistit, zda budou v okamžiku určení příslušných právních předpisů doby zaměstnání v několika členských státech během příštích dvanácti kalendářních měsíců následovat po sobě s jistou pravidelností. K tomuto účelu slouží popis povahy vykonávané práce, jak ji dokládají pracovní smlouvy.

Nastane-li některá z uvedených situací, je nutné určit členský stát, jehož právním předpisům sociálního zabezpečení migrující pracovník podléhá, a tuto skutečnost potvrdit na formuláři A1. Danou situaci v ČR posuzuje pověřený pracovník místně příslušné OSSZ (případně ČSSZ), který na základě poskytnutých informací situaci vyhodnotí a sdělí žadateli návrh optimálního řešení.

Oznamovací povinnosti pracovníka

Osoba, která vykonává činnosti ve dvou nebo více členských státech, má povinnost oznámit tuto skutečnost instituci určené příslušným orgánem členského státu, na jehož území bydlí (čl. 16 prováděcího nařízení č. 987/2009).

Osoby s bydlištěm v ČR tuto svoji oznamovací povinnost plní u místně příslušné správy sociálního zabezpečení; v případech, kdy není možné určit místní příslušnost správy sociálního zabezpečení, u jakékoli správy sociálního zabezpečení. Oznamovací povinnost je splněna podáním žádosti o vystavení potvrzení o příslušnosti k právním předpisům. Jestliže osoba nesplní oznamovací povinnost, a tudíž nebude moci být určen jeden stát, jehož právní předpisy by byly příslušné, může dojít k situaci, kdy osoba bude pojistné odvádět z jednoho příjmu dvakrát nebo i vícekrát do systému sociálního zabezpečení více členských států. Následně však při dodatečném určení příslušnosti k právním předpisům bude nutné veškeré úkony související s odvodem příspěvků na sociální zabezpečení zúřadovat dodatečně včetně doplacení pojistného v příslušném členském státě.

Pokud okresní správa sociálního zabezpečení určí jako stát pojištění jiný členský stát, bude ze všech zaměstnání v různých státech zaměstnanec i jeho zaměstnavatel v ČR odvádět pojistné tomuto státu. Instituce odpovědná za výběr pojistného v tomto státě poskytne potřebné informace ohledně sociálních odvodů.

Výkon podstatné části činnosti ve státě bydliště

Kritérium výkonu podstatné části činnosti ve státě bydliště je rozhodující pro určení příslušnosti podle čl. 13(1) nařízení č. 883/2004. „Podstatná část činnosti“ vykonávaná v členském státě znamená, že je zde vykonávána kvantitativně podstatná část všech činností zaměstnance, bez toho, aniž by se nutně jednalo o hlavní část těchto činností. Pro účely určení toho, zda je podstatná část činností zaměstnané osoby vykonávána v členském státě, budou zohledněna jako orientační kritéria, pracovní doba a odměna zaměstnavatelů.

Ačkoli je povinností zohlednit pracovní dobu a/nebo odměnu, nejedná se o konečný výčet, a je možné zohlednit i další kritéria. Před rozhodnutím o použitelných (příslušných) právních předpisech mají pověřené instituce povinnost zohlednit všechna relevantní kritéria a provést celkové hodnocení situace osoby. Kromě výše uvedených kritérií musí být při určení členského státu, jehož právní předpisy se mají použít, zohledněna také předpokládaná budoucí situace v následujících dvanácti kalendářních měsících. Výkon činnosti v minulosti je však také spolehlivým měřítkem budoucího chování, a není-li tedy možné opřít rozhodnutí o plánované rozvržení práce nebo rozpisy služeb, bylo by rozumné podívat se na situaci v uplynulých dvanácti měsících a použít ji pro posouzení podstatné činnosti.

Výjimky podle čl. 16 nařízení č. 883/2004

Článek 16 nařízení č. 883/2004 umožňuje, aby se dva nebo i více členských států, příslušné instituce těchto členských států nebo subjekty určené těmito institucemi dohodly na udělení výjimky z aplikace článků 11 až 15 uvedeného nařízení, a to vždy v zájmu určitých osob nebo skupin osob. Dohody podle článku 16 vyžadují souhlas institucí obou dotčených členských států a lze je použít pouze v zájmu osoby nebo skupiny osob. Přestože v souladu s tím může být důsledkem těchto dohod mezi členskými státy výhodný správní postup, jeho dosažení nemůže být jediným motivačním faktorem u takových dohod, hlavním cílem musí být ve všech ohledech zájmy dotčené osoby nebo osob. Je-li například známo, že očekávané trvání vyslání pracovníka překročí 24 měsíců, a má-li pracovník i nadále podléhat právním předpisům vysílajícího státu, je třeba, aby vysílající stát a stát(y) zaměstnání dosáhly dohody podle článku 16.

Pokud je výjimka z příslušnosti k právním předpisům udělena, platí jednotně pro všechny oblasti sociálního zabezpečení, které tvoří věcný rozsah nařízení. To znamená, že není možné, aby byla osoba na základě výjimky důchodově pojištěna podle právních předpisů jednoho členského státu a nemocensky, popř. zdravotně, pojištěna podle právních předpisů jiného členského státu. Na udělení výjimky není právní nárok.

Udělení výjimky je možné za splnění následujících podmínek:

• na základě společné žádosti zaměstnance a zaměstnavatele nebo žádosti OSVČ;
• členské státy, příslušné orgány obou členských států nebo subjekty těmito orgány určené vysloví s udělením výjimky souhlas;
• výjimka musí být v zájmu dotyčné osoby nebo skupiny osob.

V ČR agendu vyřizování výjimek provádí Česká správa sociálního zabezpečení, která posuzuje žádosti a vystavuje potvrzení A1 osvědčující udělení výjimky z příslušnosti k právním předpisům. Žádosti o udělení výjimky z příslušnosti k právním předpisům jsou místně příslušnými správami sociálního zabezpečení předávány k vyřízení ústředí ČSSZ.