V průběhu loňského roku bylo vysílání zaměstnanců v rámci nadnárodního poskytování služeb v Evropě široce diskutovaným tématem. Může za to směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/957 ze dne 28. června 2018 (dále jen „Směrnice“), která novelizovala původní „vysílací“ směrnici (96/71/ES) a která členským státům EU nařídila transponovat předmětná ustanovení nejpozději do 30. července 2020. Jak se to konkrétním zemím povedlo?
Unikátní pracovněprávní seriál „Vysílání zaměstnanců v rámci EU“ si klade za cíl být pomocnou rukou především pro české zaměstnavatele vysílající své pracovníky do jiných členských států Evropské unie – jsou to totiž právě vysílající zaměstnavatelé, kteří jsou povinni si vnitrostátní úpravu dané přijímající (hostitelské) země osvojit a řídit se jí ve všech aspektech výkonu práce zaměstnance vyslaného do zahraničí.
Realizace celého projektu je zaštítěna mezinárodní aliancí Ius Laboris, jejímž je advokátní kancelář Randl Partners exkluzivním členem za Českou republiku. Jednotlivé národní úpravy byly popsány členskými advokátními kancelářemi Ius Laboris v rámci mezinárodního projektu „Immigration and Global Mobility“. V každém dílu seriálu naleznete právní úpravu přeshraničního vysílání pracovníků ze dvou vybraných jurisdikcí členů EU, na následujících řádcích představujeme národní pravidla stanovená ve Francii a v Nizozemsku.
Francie
Autorkou anglického originálu je Anne-Laure Péries z advokátní kanceláře CAPSTAN Avocats.
Francie implementovala novou úpravu stanovenou Směrnicí včas, a to nařízením vlády č. 2019-116 ze dne 20. února 2019 s účinností od 30. července 2020 (dále jen „implementační nařízení“).
I. Tvrdé jádro
Na základě implementačního nařízení francouzský zákoník práce nově vysvětluje pojem „rovného zacházení“, a to zejména s důrazem kladeným na rozšíření povinností zahraničních zaměstnavatelů vysílajících své zaměstnance do Francie.
Zatímco předchozí právní úprava stanovila těmto vysílajícím zaměstnavatelům pouze povinnost „zajistit soulad“ s tzv. tvrdým jádrem francouzské právní úpravy (obsaženým jak v zákonech, tak v obecně závazných národních i sektorových kolektivních smlouvách), nyní jsou tito zaměstnavatelé povinni „zaručit rovné zacházení“ s vyslanými zaměstnanci v porovnání se zaměstnanc