Pro zaměstnavatele vyplývá ze zákoníku práce povinnost odměňovat za stejnou práci či za práci stejné hodnoty stejně. Pokud zvažuje možnost poskytnout zaměstnanci odměnu vyšší, musí pro jeho hodnocení použít taková kritéria, která souvisejí s povahou dané pracovní pozice, pracovními podmínkami, případně s výkonem zaměstnance. Kritérium ovládání jazyka na úrovni rodilého mluvčího se v tomto směru může jevit jako značně problematické, neboť jazyk zaměstnance úzce souvisí s jeho národností a při jeho použití se tak zaměstnavatel může snadno dopustit diskriminace.
Příspěvek vyjadřuje osobní stanovisko autorky, nikoliv názor Kanceláře nebo veřejného ochránce práv.
Pro všechny veřejné i soukromé zaměstnavatele platí zákaz nerovného odměňování zaměstnanců a zaměstnankyň1), jinými slovy zákaz platové diskriminace. Tato právní pravidla upravuje zákoník práce v ustanovení § 16 odst. 1 a odst. 2,2) přičemž odstavec 2 zakazuje diskriminaci založenou mj. na národnosti nebo státní příslušnosti zaměstnanců či zaměstnankyň. Navazuje tak na evropské právo a doplňuje se se zákazem diskriminace v odměňování vyjádřeným v antidiskriminačním zákoně – viz ustanovení § 1 odst. 1 písm. c) a § 5 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ten navíc zdůrazňuje, že princip nediskriminace platí jak pro všechna peněžitá, tak i nepeněžitá plnění poskytovaná zaměstnavatelem3), proto například ani nenárokové odměny nesmí zaměstnavatel přidělovat svévolně.
Rozhodující kritéria pro rozdílné odměňování
V praxi vzniká právě při posouzení, koho, na základě jakých kritérií, lze rozdílně odměňovat, řada problémů. Zaměstnavatelé sice mohou nabýt mínění, že je skutečně zcela