Institut vyslání a zdravotní pojištění

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení včetně prováděcího nařízení č. 987/2009 představují základní a závazné normy, které jsou svojí vahou postaveny nad národní právní předpisy jednotlivých států. Tyto směrnice upravují mj. situace, kdy dochází k pohybu osob za účelem výkonu výdělečné činnosti v zemích dále uvedených.

Obecně platí, že na základě výše uvedených koordinačních pravidel Evropské unie je občan České republiky pojištěn (účasten všech systémů sociálního zabezpečení) ve státě, ve kterém vykonává výdělečnou činnost, tedy ve kterém je zaměstnán nebo podniká. Naproti tomu vyslání jako jedna z několika výjimek představuje poměrně často využívanou možnost výkonu výdělečné činnosti v rámci "evropského" prostoru, kdy nespornou výhodou tohoto institutu je skutečnost, že taková osoba (zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná) zůstává po dobu vyslání příslušna ke všem systémům sociálního zabezpečení státu, ze kterého je vyslána. Na tuto osobu se tedy nevztahuje jeden z principů koordinačních nařízení, a to princip "lex loci laboris" (pojištění podle místa výkonu práce), třebaže osoba v zemi, do které je vyslána, fakticky vykonává výdělečnou činnost.

Na základě členství České republiky v Evropské unii můžeme z hlediska praktické aplikace institutu vyslání uplatňovat dvě varianty, a to buď vyslání pracovníka z ČR, nebo do ČR. V tomto příspěvku se soustředím na analýzu situace z pohledu občana České republiky pracovně vyslaného na území jiného státu. Dále popisované podmínky platí v případě, kdy je občan České republiky vyslán do některého státu Evropské unie, případně do Norska, na Island, do Lichtenštejnska nebo do Švýcarska, neboť i tyto státy postupují podle výše uvedených koordinačních pravidel Evropské unie.

Vyslání

Za vyslání se považuje ve smyslu článků 12 (1) a 12 (2) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 (dále jen Nařízení) situace, kdy jsou zaměstnanec nebo OSVČ, normálně vykonávající výdělečnou činnost na území vysílajícího státu, dočasně vysláni na území jiného státu, aby tam zaměstnanec vykonával činnost pro vysílajícího zaměstnavatele nebo OSVČ pracovala na vlastní účet. Základní podmínka stanoví, že předpokládaná délka vyslání nepřesáhne 24 měsíců. To znamená, že taková osoba nepodléhá právním předpisům o sociálním zabezpečení státu, ve kterém pracuje, resp. kde je výdělečně činná, ale i nadále podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení toho státu, ze kterého byla vyslána, tedy v našem případě České republiky.

Podle Nařízení lze vyslat jednoho konkrétního pracovníka maximálně na 24 měsíců. Je-li však přepokládaná doba vyslání delší než 24 měsíců, nelze automaticky setrvat v původním (českém) systému sociálního zabezpečení. Pokud chce zaměstnavatel zachovat svému zaměstnanci příslušnost k právním předpisům vysílajícího státu, může se souhlasem zaměstnance požádat o výjimku podle čl. 16 Nařízení. Zaměstnanec, který má být vyslán, musí podléhat právním předpisům státu, v němž sídlí jeho zaměstnavatel, alespoň po dobu jednoho měsíce. Minimální doba mezi opětovným vysláním téhož zaměstnance do stejného podniku a stejného státu vyslání činí nejméně 2 měsíce od skončení předchozího období vyslání.

Vystavení formuláře A1

Skutečnost, že je osoba vyslaným pracovníkem (to znamená, že se na ni vztahují právní předpisy vysílajícího státu), prokazuje vystaveným formulářem A1 - "Potvrzení o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení", které se vztahuje na jeho držitele. O vystavení formuláře A1 (dříve E 101) žádají společně zaměstnavatel a zaměstnanec nebo OSVČ prostřednictvím písemné žádosti, kdy tiskopis této žádosti je k dispozici na OSSZ nebo na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení. Při splnění podmínek nutných pro vyslání vystaví Česká správa sociálního zabezpečení formulář A1 a zašle jej žadateli. Pokud žadatel splňuje podmínky pro vyslání, má na vystavení formuláře A1 právní nárok. Tiskopis A1 je v případě vyslání vystavován OSSZ příslušnou zpravidla podle sídla zaměstnavatele, resp. podle místa bydliště u OSVČ. V souvislosti s vystavováním tohoto formuláře chci zdůraznit nutnost podat žádost s patřičným časovým předstihem tak, aby byl k dispozici dostatečný prostor pro vyřízení všech náležitostí.

Osoba vyslaná z ČR

Pro účely Nařízení se za osobu vyslanou z České republiky považuje zaměstnanec, který

  • zůstává v zaměstnaneckém vztahu u původní mateřské organizace (tzv. přímý vztah dle závěrů Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení);
  • dočasně vykonává pro svého českého zaměstnavatele práci v jiném státě EU, Evropského hospodářského prostoru (což je Norsko, Island, Lichtenštejnsko) nebo ve Švýcarsku. Zaměstnavatel práci vyslaného zaměstnance řídí a taktéž zaměstnance odměňuje;
  • je vyslán na dobu nepřevyšující 24 měsíců;
  • nesmí mít současně uzavřen pracovní poměr s podnikem, do kterého je zaměstnanec vyslán;
  • nebyl vyslán za tím účelem, aby nahradil jinou osobu, která dovršila dobu svého vyslání.

Pravomoc ukončit pracovněprávní vztah se zaměstnancem má pouze zaměstnavatel, který ho vyslal. Důležitou podmínkou pro vyslání zaměstnance je prokazatelná ekonomická aktivita vysílajícího zaměstnavatele na území vysílajícího státu.

Za vyslání se rovněž považují situace, kdy je zaměstnanec vyslán k více přijímajícím podnikům v tomtéž státě za předpokladu, že jsou nadále splněny veškeré náležitosti přímého vztahu. Naopak vysláním nemůže být třeba situace, kdy zaměstnanec uzavře pracovní poměr s přijímajícím zaměstnavatelem, který jej i odměňuje.

Po dobu vyslání je pojistné za zaměstnance odváděno v České republice. Za vyslání v duchu výše uvedeného se nepovažuje případ, kdy zaměstnanec čerpá u svého zaměstnavatele v České republice pracovní volno bez náhrady příjmu (neplacené volno) a ve druhém státě Evropské unie pracuje v pracovněprávním vztahu, uzavřeném s jiným zaměstnavatelem.

Dále se za vyslanou považuje osoba samostatně výdělečně činná, která dočasně vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území jiného státu, přičemž musí být splněny tyto podmínky:

  • OSVČ vykonává samostatnou výdělečnou činnost v České republice, kde nadále udržuje prostředky pro výkon samostatné výdělečné činnosti, s podmínkou alespoň dvou měsíců relevantní a prokazatelné ekonomické aktivity na území vysílajícího státu, tedy ČR,
  • činnost na území přijímajícího státu musí mít podobný charakter s činností na území České republiky,
  • OSVČ vykonává přechodně činnost v jiném členském státě po dobu maximálně 24 měsíců.

Kontroly v zemích EU

Je pravdou, že formulář A1 výrazně usnadňuje volný pohyb osob. Za účelem ochrany svého pracovního trhu provádějí příslušné orgány kontroly osob vykonávajících práci na jejich území, kdy vyžadují doložení příslušnosti k právním předpisům jiného státu. Skutečnost, že pro pracovníka jsou příslušné právní předpisy sociálního zabezpečení státu, ze kterého byl vyslán (v našem případě tedy České republiky), se v případě potřeby prokazuje právě originálem formuláře A1. Tento formulář by měla být vyslaná osoba schopna předložit příslušným orgánům kdykoli během svého pobytu v zahraničí.

Dosavadní zkušenosti

Lze konstatovat, že jsou-li splněny výše uvedené podmínky, považuje se prakticky každá zahraniční služební cesta za vyslání v souladu s čl. č. 12 Nařízení, i když trvá třeba jen jeden den, takže by mělo být vystavováno potvrzení o příslušnosti k právním předpisům (formulář A1). Z dosavadní praxe lze vysledovat, že v případě krátkodobých (jednodenních či několikadenních) zahraničních služebních cest není v podstatě nezbytné toto potvrzení vystavovat, když se jedná o akce typu obchodních jednání, účasti na seminářích, konferencích, sympoziích, veletrzích apod. Nicméně nikdy není na škodu, aby byl zaměstnanec i v těchto případech formulářem A1 vybaven. Avšak pokud jde o takové krátkodobé vyslání u osob manuálně pracujících (montáže, práce v průmyslu nebo v zemědělství, poskytování služeb apod.), mělo by být o potvrzení A1 zaměstnavatelem každopádně požádáno.

Nároky z titulu příslušnosti k pojištění v ČR

Pokud je vyslané osobě poskytnuta v přijímacím státě zdravotní péče, má tato osoba nárok na její poskytnutí v nezbytném rozsahu a za stejných podmínek jako místní pojištěnci, tedy i včetně případné spoluúčasti. Tato péče je poskytována na náklady české zdravotní pojišťovny. K prokázání příslušnosti k českému systému slouží Evropský průkaz zdravotního pojištění (European Health Insurance Card - EHIC), případně papírová podoba Potvrzení dočasně nahrazujícího EHIC, vystavované českou zdravotní pojišťovnou. Protože je pojistné jak zaměstnancem (prostřednictvím zaměstnavatele), tak osobou samostatně výdělečně činnou odváděno do českého systému, jsou tyto osoby oprávněny čerpat v případě splnění podmínek příslušné dávky.

Pokud vyslaný zaměstnanec onemocní, musí navštívit tamního lékaře, který vystaví doklad potvrzující vznik dočasné pracovní neschopnosti. Tento doklad zašle zaměstnanec svému zaměstnavateli v České republice. Potvrzení o pracovní neschopnosti, vystavená ošetřujícími lékaři v jiných členských státech, mají stejnou právní hodnotu jako doklady vystavené českým lékařem. Na základě této skutečnosti jsou pro zaměstnavatele dostatečným dokladem pro výplatu náhrady mzdy za pracovní dny do 14. kalendářního dne pracovní neschopnosti. Trvá-li pracovní neschopnost déle než 14 kalendářních dnů, zasílá zaměstnanec zaměstnavateli společně s originály dokladů potvrzujících vznik pracovní neschopnosti a délku jejího trvání i žádost o nemocenské.

Závěr

V případě, kdy je osoba opakovaně vysílána do jiného státu, by možná stálo za úvahu posoudit, zda nejde o současný výkon výdělečné činnosti na území dvou států, a zda by tedy nebylo vhodnější aplikovat na danou situaci ustanovení čl. 13 Nařízení, tj. určení příslušnosti při souběhu zaměstnání ve více zemích. Pokud je osoba zaměstnána na území dvou států, pak platí, že je-li jednou ze zemí, kde tato osoba pracuje, stát, v němž má bydliště, je pojištěna v zemi bydliště za podmínky, že zde vykonává z celkového objemu činností alespoň 25 % své činnosti (dle pracovní doby nebo odměny, přičemž pro daný účel postačí splnění alespoň jednoho z těchto dvou kritérií). Takové rozhodnutí je v kompetenci instituce provádějící so-ciální zabezpečení ve státě trvalého pobytu této osoby, kdy touto institucí je v České republice Česká správa sociálního zabezpečení, resp. její organizační jednotky.

Související články

Obálka časopisu Personální a sociálně právní kartotéka č. 12/2019

Personální a sociálně právní kartotéka 12/2019

Téma měsíce

Ochranná lhůta po skončení pracovního poměru Otevřít číslo Archiv časopisu