Vybrané situace ve zdravotním pojištění v kontextu působnosti nařízení Evropské unie

Protože bylo koncem roku 2020 dosaženo dohody mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií o obchodu a spolupráci, nedošlo od roku 2021 ve zdravotním pojištění z pohledu pojištěnce k zásadním změnám. Dohoda obsahuje i protokol o sociálním zabezpečení, který zahrnuje i pravidla pro zdravotní pojištění a poskytování zdravotních služeb, která prakticky nemění nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, aplikovaná ještě po přechodné období roku 2020. Lze tak konstatovat, že veškeré běžné situace jsou i nadále upraveny stejným způsobem, jako by Spojené království z EU nevystoupilo.

Pro všechny výše uvedené státy, na které se vztahuje režim dále uvedených koordinačních nařízení EU č. 883/2004 a 987/2009, budeme používat pojem „členský stát“. Našim občanům se tak s nezbytným minimem administrativních překážek otevírá prostor pro získání zkušeností včetně možnosti pracovního uplatnění v těchto státech.

Sociální zabezpečení migrujících osob upravují na evropské úrovni dva základní právní předpisy:

1. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a
2. nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004,

obě ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 465/2012 ze dne 22. května 2012 (pro všechny tyto předpisy budeme v dalším textu také uvádět „Nařízení“).

Smyslem těchto pravidel je především určit, který stát je odpovědný za výběr pojistného a navazujícího poskytování dávek. Není cílem jednotlivé evropské systémy sociálního zabezpečení sjednocovat, což by ostatně vzhledem k jejich různorodosti bylo velmi problematické, nýbrž je koordinovat.

Český zaměstnavatel, ať už právnická, nebo fyzická osoba, může zaměstnávat osoby ze zemí podléhajících režimu Nařízení. Naopak, čeští občané, kteří disponují patřičnými odbornými a jazykovými znalostmi, se snaží získat zaměstnání v některém z uvedených států třeba jen z toho důvodu, že za svoji práci mohou reálně očekávat (třeba i výrazně) vyšší mzdu než v České republice.

Podívejme se nyní blíže na některé speciální situace, při jejichž řešení se uplatňuje tzv. „mezinárodní prvek“.

Zaměstnanci českého zaměstnavatele – účast v systému

Pro vznik účasti v českém systému veřejného zdravotního pojištění u osob z členských států je důležité, zda zaměstnání zakládá povinnost českého zaměstnavatele platit pojistné a plnit vůči příslušné zdravotní pojišťovně související zákonné povinnosti.

Za účastníky českého systému veřejného zdravotního pojištění se považují:

1. osoby s trvalým pobytem na území České republiky,
2. osoby bez trvalého pobytu na území ČR, které jsou zaměstnány u zaměstnavatele se sídlem nebo trvalým pobytem na území ČR;

Zakládá-li pracovněprávní vztah osoby bez trvalého pobytu na území ČR účast na zdravotním pojištění, považuje se tato osoba za zaměstnance. Za této situace se zaměstnanec stává pojištěncem veřejného zdravotního pojištění v ČR a na jeho zaměstnavatele se vztahují stanovené zákonné povinnosti, zejména pak oznamování veškerých změn a povinnost odvádět za tohoto zaměstnance pojistné. Pokud si zaměstnanec sám nezvolil zdravotní pojišťovnu (což je jeho právem, protože se stal z titulu zaměstnání u českého zaměstnavatele účastníkem našeho systému), plní zaměstnavatel oznamovací povinnost u místně příslušných úřadoven VZP ČR. Každý zahraniční zaměstnanec obdrží bezplatně od zvolené zdravotní pojišťovny průkaz pojištěnce, a to prostřednictvím zaměstnavatele, který odpovídá za správnost údajů na tomto průkazu.

Podmínky započitatelnosti jednotlivých příjmů do vyměřovacího základu se posuzují zejména ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 592/1992 Sb. a § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., oba ve znění pozdějších předpisů. Je-li zaměstnanci vyplácen příjem v cizí měně, přepočte se na českou měnu způsobem stanoveným zákonem upravujícím daně z příjmů. Zaměstnavatel je povinen vést ve svých záznamech pro stanovení a odvod pojistného kurz, který použil. I v případě pracovněprávního vztahu, uzavřeného podle cizích právních předpisů, musí být z hlediska dosaženého příjmu respektován u zaměstnance (pojištěného v České republice) například minimální vyměřovací základ.

Pokud zaměstnaná osoba ukončí zaměstnání, resp. pokud jí zanikne účast na zdravotním pojištění, odejme jí zaměstnavatel průkaz pojištěnce (kromě prokazatelných případů, kdy u takové osoby nadále trvá jiné zaměstnání) a odevzdá jej příslušné zdravotní pojišťovně, případně může průkaz odevzdat i sama osoba. Pokud zaměstnavatel nemá možnost průkaz odebrat, jelikož osoba průkaz ztratila nebo se k zaměstnavateli vůbec nedostavila, sdělí zaměstnavatel tuto skutečnost zdravotní pojišťovně. Odebráním průkazu se zajišťuje ochrana poskytovatelů zdravotních služeb (lékařů) před jeho zneužitím, kdy zdravotní pojišťovna neuhradí služby za osobu, která není jejím pojištěncem.

Zaměstnání současně ve státě bydliště

Zcela jiná situace nastane pro zaměstnavatele tehdy, když zaměstnanec posléze začne (při současném zaměstnání v ČR) pracovat u zaměstnavatele v jiném členském státě, většinou ve státě bydliště. I když je osoba z členského státu zaměstnaná ve dvou členských státech, může být pojištěna pouze v jednom státě. V takovém případě je příslušnost k pojištění určena na žádost osoby pověřenou institucí státu bydliště, kdy v České republice je touto institucí Česká správa sociálního zabezpečení.

Za výdělečnou činnost se považuje ta činnost, která je za zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost považována předpisy o sociálním zabezpečení státu pojištění, resp. státu, ve kterém je tato činnost vykonávána. V případě výkonu výdělečné činnosti ve dvou členských státech se na osobu vztahují právní předpisy státu bydliště za předpokladu, že vykonává v tomto státě tzv. podstatnou část své činnosti. Podmínka podstatné části činnosti se považuje za splněnou tehdy, jedná-li se alespoň o 25 % z hlediska:

• pracovní doby nebo mzdy zaměstnance,
• obratu, pracovní doby, množství poskytovaných služeb a příjmu u OSVČ,

přičemž je brán v úvahu i očekávaný vývoj v příštích 12 měsících. Pro daný účel postačí u zaměstnance nebo OSVČ splnění alespoň jednoho ze stanovených kritérií.

V těchto situacích lze stroze konstatovat, že český zaměstnavatel bude čekat, zda mu bude, nebo nebude doručen z členského státu formulář A1. Tento formulář dokladuje pojištění neboli účast ve všech systémech sociálního zabezpečení státu, který jej vystavil. Do doby, než je tento formulář doručen (anebo není doručen vůbec), plní zaměstnavatelé veškeré povinnosti vůči české zdravotní pojišťovně. Avšak doručení tohoto formuláře celou situaci zcela zásadním způsobem změní.

Zjednodušeně řečeno, zaměstnává-li český zaměstnavatel občana Rakouska s trvalým pobytem na území Rakouska a tento zaměstnanec předloží českému zaměstnavateli formulář A1 vystavený rakouskou stranou, podléhá rakouský zaměstnanec na základě této skutečnosti zdravotnímu pojištění v Rakousku. Český zaměstnavatel tak postupuje podle právní úpravy platné v tamním systému zdravotního pojištění.

Souběh zaměstnání a podnikání

Pokud je osoba z členského státu zaměstnána v jednom z těchto států a podniká v jiném z těchto států, je pojištěna ve státě, ve kterém vykonává zaměstnání. Do tohoto státu je tedy placeno i pojistné ze samostatné výdělečné činnosti a zároveň vzniká ve státě pojištění nárok na dávky, jejichž konkrétní obsah a rozsah určují právní předpisy, podle nichž jsou dávky poskytovány a hrazeny.

Nezaopatření rodinní příslušníci

Osoby považované za rodinné příslušníky určují předpisy státu bydliště. Pokud tyto předpisy neobsahují definici rodinného příslušníka, vychází se z definice uvedené v článku 1 nařízení č. 883/2004. V České republice se za rodinného příslušníka považuje manžel či manželka, nezletilé dítě, zletilé nezaopatřené dítě a registrovaný partner.

Základním předpokladem pro uplatnění odvozeného nároku je nezaopatřenost. Nezaopatřeným rodinným příslušníkem je osoba stanovená nebo uznaná za rodinného příslušníka nebo člena domácnosti právními předpisy členského státu bydliště. Osoba je považována za nezaopatřenou v případě, kdy:

• sama nevykonává výdělečnou činnost,
• nepobírá důchod,
• nepobírá peněžité dávky vyplývající z předcházející činnosti (nemocenské, podpora v nezaměstnanosti).

Pojištěnec účastný v českém systému veřejného zdravotního pojištění musí být u své (zvolené) zdravotní pojišťovny registrován v některé z těchto kategorií:

• zaměstnanec ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb.,
• OSVČ,
• osoba, za kterou je plátcem pojistného stát,
• osoba bez zdanitelných příjmů,

přičemž je přípustný i souběh vybraných kategorií. Pokud není pojištěnec zařazen u zdravotní pojišťovny v některé z prvních tří skupin, stává se – víceméně automaticky – tzv. osobou bez zdanitelných příjmů.

Pokud mají nezaopatření rodinní příslušníci osoby výdělečně činné v České republice s bydlištěm v členských státech u české zdravotní pojišťovny nárok na zařazení do kategorie osob, za které platí pojistné stát, nebudou v ČR platit pojistné. Nárok na zařazení do „státní kategorie“ je zapotřebí české zdravotní pojišťovně řádně doložit. Jestliže by však tyto osoby podle české legislativy platné ve zdravotním pojištění spadaly mezi takzvané osoby bez zdanitelných příjmů, musely by platit pojistné do českého systému veřejného zdravotního pojištění, a to buď samy, nebo prostřednictvím živitele.

Institut vyslání

Obecně platí, že na základě výše uvedených koordinačních pravidel Evropské unie je občan České republiky pojištěn (účasten všech systémů sociálního zabezpečení) ve státě, ve kterém vykonává výdělečnou činnost, tedy ve kterém je zaměstnán nebo podniká.

Naproti tomu vyslání, jako jedna z několika výjimek, představuje poměrně často využívanou možnost výkonu výdělečné činnosti v rámci „evropského“ prostoru, kdy nespornou výhodou tohoto institutu je skutečnost, že taková osoba (zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná) zůstává po dobu vyslání příslušna ke všem systémům sociálního zabezpečení státu, ze kterého je vyslána. Na tuto osobu se tedy nevztahuje jeden z principů Nařízení, a to princip „lex loci laboris“ (podle místa výkonu práce), třebaže osoba v zemi, do které je vyslána, vykonává výdělečnou činnost.

Na základě členství České republiky v Evropské unii můžeme z hlediska praktické aplikace institutu vyslání uplatňovat dvě varianty, a to buď vyslání pracovníka z ČR nebo do ČR. Zde se soustředíme na analýzu situace z pohledu občana České republiky pracovně vyslaného na území jiného členského státu. Dále popisované podmínky platí v případě, kdy je občan České republiky vyslán do některého státu Evropské unie, případně do Norska, na Island, do Lichtenštejnska, do Švýcarska nebo do Spojeného království.

Za vyslání se považuje ve smyslu článků 12 (1) a 12 (2) Nařízení č. 883/2004 situace, kdy je zaměstnanec nebo OSVČ – podnikatel, který normálně vykonává výdělečnou činnost na území vysílajícího státu, dočasně vyslán na území jiného státu, aby tam jako zaměstnanec vykonával činnost pro vysílajícího zaměstnavatele nebo jako OSVČ na vlastní účet. Základní podmínka stanoví, že předpokládaná délka vyslání nepřesáhne 24 měsíců. To znamená, že taková osoba nepodléhá právním předpisů o sociálním zabezpečení státu, ve kterém pracuje, ale i nadále podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení toho státu, ze kterého byla vyslána, tedy v našem případě České republiky.

Skutečnost, že je osoba vyslaným pracovníkem (to znamená, že se na ni vztahují právní předpisy vysílajícího státu), prokazuje vystaveným formulářem A1 – „Potvrzení o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení“, které se vztahuje na jeho držitele. O vystavení potvrzení A1 (dříve E 101) žádají společně zaměstnavatel a zaměstnanec nebo OSVČ prostřednictvím písemné žádosti, kdy tiskopis této žádosti je k dispozici na OSSZ nebo na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení. Při splnění podmínek nutných pro vyslání vystaví Česká (příslušná okresní) správa sociálního zabezpečení formulář A1 a zašle jej žadateli. Pokud žadatel splňuje podmínky pro vyslání, má na vystavení formuláře A1 právní nárok. Formulář A1 je v případě vyslání vystavován OSSZ příslušnou zpravidla podle sídla zaměstnavatele, resp. podle místa bydliště u OSVČ. V souvislosti s vystavováním těchto formulářů chci zdůraznit potřebu podání žádosti s patřičným časovým předstihem tak, aby byl k dispozici dostatečný prostor pro vyřízení všech náležitostí.

Pro účely Nařízení se za osobu vyslanou z České republiky považuje zaměstnanec, který:

• zůstává v zaměstnaneckém vztahu u původní mateřské organizace (tzv. přímý vztah dle závěrů Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení);
• dočasně vykonává pro svého českého zaměstnavatele práci v jiném členském státě. Zaměstnavatel práci vyslaného zaměstnance řídí a taktéž zaměstnance odměňuje.;
• je vyslán na dobu nepřevyšující 24 měsíců;
• nesmí mít současně uzavřen pracovní poměr s podnikem, do kterého je zaměstnanec vyslán;
• nebyl vyslán za tím účelem, aby nahradil jinou osobu, která dovršila dobu svého vyslání.

Pravomoc ukončit pracovněprávní vztah se zaměstnancem má pouze zaměstnavatel, který ho vyslal. Důležitou podmínkou pro vyslání zaměstnance je prokazatelná ekonomická aktivita vysílajícího zaměstnavatele na území vysílajícího státu.

Za vyslání se rovněž považují situace, kdy je zaměstnanec vyslán k více přijímajícím podnikům v tomtéž státě za předpokladu, že jsou nadále splněny veškeré náležitosti přímého vztahu. Naopak vysláním nemůže být třeba situace, kdy zaměstnanec uzavře pracovní poměr s přijímajícím zaměstnavatelem, který jej i odměňuje.

Po dobu vyslání je pojistné za zaměstnance odváděno v České republice. Za vyslání v duchu výše uvedeného se nepovažuje případ, kdy zaměstnanec čerpá u svého zaměstnavatele v České republice pracovní volno bez náhrady příjmu (neplacené volno) a v dalším členském státě je činný v pracovněprávním vztahu, uzavřeném s jiným zaměstnavatelem.

Příhraniční pracovníci – pendleři

V rámci neustále se prohlubující a rozšiřující ekonomické spolupráce mezi jednotlivými členskými státy se rovněž zvyšuje počet příhraničních pracovníků, tzv. pendlerů. Příhraničním pracovníkem je osoba, která v jednom státě bydlí a do druhého státu jezdí za prací a minimálně jednou týdně se vrací do státu bydliště. Pokud slovenský občan pracuje (podniká) například na území České republiky, bydlí na Slovensku a nejméně jednou týdně se vrací do svého bydliště, je za této situace Česká republika státem jeho pojištění, ve kterém jsou pojištění i nezaopatření rodinní příslušníci pendlera.

Čeští občané pracující ve „třetích“ zemích

Pokud občan s bydlištěm v České republice:

• není v ČR zaměstnán,
• v ČR nepodniká a ani zde není „státním pojištěncem“ a
• pracuje v tzv. třetí zemi, to znamená mimo členské státy anebo je výdělečně činný mimo stát s režimem dvoustranné mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení (tyto smlouvy jsou zavřeny například s Tureckem, se Severní Makedonií, Albánií nebo Tuniskem),

může být nadále účasten českého systému veřejného zdravotního pojištění tím způsobem, že se zaregistruje u své zdravotní pojišťovny jako osoba bez zdanitelných příjmů. Měsíční platba pojistného touto osobou činí v roce 2021 částku 2 052 Kč. Placením pojistného tímto způsobem má český občan nárok na poskytnutí hrazených služeb v České republice v plném rozsahu stejně jako ostatní občané.

V takovém případě může zdravotní pojišťovna na základě žádosti povolit placení pojistného za delší než měsíční období, avšak vždy jen dopředu. Z pohledu platné legislativy se jedná o vstřícné ustanovení, neboť pojištěnec dlouhodobě pracující v cizině by se mohl dostat do situace, že by si pojistné jako osoba bez zdanitelných příjmů neplatil, čímž by mu vznikl dluh na pojistném včetně penále. Jedná se však o alternativní variantu, která nevylučuje možnost placení pojistného i v tomto případě pravidelně standardním způsobem (kupříkladu formou trvalého příkazu v peněžním ústavu), tedy za příslušný kalendářní měsíc nejpozději do osmého dne následujícího kalendářního měsíce.

Jinou možností, jak si vyřešit zdravotní pojištění po dobu takového zaměstnání v zahraničí, je odhlásit se z českého systému s využitím institutu dlouhodobého pobytu pojištěnce v cizině, kdy se musí jednat o nepřetržitý pobyt delší šesti měsíců. Po návratu však musí pojištěnec doložit zdravotní pojišťovně, že byl po celou dobu pobytu v cizině zdravotně pojištěn.