Za účelem zajištění práva zaměstnanců na informování a projednání takzvaných nadnárodních informací, které se týkají zaměstnavatele nebo skupiny zaměstnavatelů nacházejících se na území více členských států Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, implementovala Česká republika do svého právního řádu prostřednictvím příslušných ustanovení zákoníku práce, s účinností ke dni vstupu do Evropské unie, Směrnici Rady Evropské Unie 94/45/ES o zřízení evropské rady zaměstnanců nebo vytvoření jiného postupu pro jejich informování.
Hlavní úlohou evropské rady zaměstnanců (dále též „ERZ, Rada“), jakožto orgánu složeného ze zástupců zaměstnanců zaměstnavatele působícího napříč Evropou, je zabezpečit jedno z elementárních práv zaměstnanců v pracovněprávním vztahu, a to právo na informace a projednání. Právo na přístup zaměstnanců k nadnárodním informacím se pak konkrétně vztahuje na rozhodnutí, která se týkají zaměstnanců zaměstnavatelů působících ve více členských státech Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru (tzn. včetně Norska, Islandu a Lichtenštejnska) a která jsou přijímána v jiném členském státě, než ve kterém dotčení zaměstnanci vykonávají svou práci. Stěžejním impulsem pro přijetí Směrnice 94/45/ES byl zejména fakt, že v rámci vnitřního trhu Evropské unie dochází ke vzniku nadnárodních podniků a jejich skupin provozujících činnost ve více členských státech, pro jejichž správné fungování je nezbytné, aby podniky a skupiny podniků informovaly zástupce zaměstnanců a projednávaly se zástupci zaměstnanců rozhodnutí, která se zaměstnanců dotýkají. Tato směrnice byla následně v roce 2009 novelizována a označena číslem 2009/38/ES (dále též „Směrnice“).
Zaměstnavatel s působností na území více členských států
Za zaměstnavatele s působností na území více členských států se za účelem této právní úpravy považuje zaměstnavatel, který má alespoň 1 000 zaměstnanců napříč členskými státy a alespoň ve dvou členských státech po 150 zaměstnancích. Skupinou zaměstnavatelů působících na území členských států se pak rozumí skupina více zaměstnavatelů, kteří společně zaměstnávají alespoň 1 000 zaměstnanců v členských státech. Zároveň se musí jednat o nejméně dva zaměstnavatele se sídlem přinejmenším ve dvou odlišných členských státech, přičemž alespoň jeden z nich zaměstnává nejméně 150 zaměstnanců v jednom členském státě a jiný zaměstnavatel alespoň 150 zaměstnanců v jiném členském státě.
Zaměstnavatel, který zaměstnává napříč členskými státy desítky tisíc zaměstnanců, přičemž většina z nich vykonává práci na území Německa a zároveň v ostatních členských st&