Švarcsystém představuje dlouhodobě problematický institut na pomezí pracovního a obchodního práva. Přestože je jeho zákaz v českém právu zakotven již řadu let, hranice mezi legální spoluprací s osobami samostatně výdělečně činnými a nelegálním výkonem závislé práce zůstává v praxi často nejasná. Jak je vymezen švarcsystém z pohledu platné právní úpravy a judikatury správních soudů a jak se na tuto problematiku dívá Nejvyššího správní soud v kauze Rohlík.cz?
Švarcsystém a jeho vymezení v českém právním řádu
Pojem švarcsystém není v českém právním řádu výslovně definován, jde však o ustálené označení situace, kdy je výkon závislé práce fakticky realizován mimo pracovněprávní vztah, typicky prostřednictvím osob samostatně výdělečně činných. Právní kvalifikaace takového jednání vychází z kombinace úpravy zákoníku práce a zákona o zaměstnanosti, přičemž klíčový význam má vymezení závislé práce. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“) je závislou prací práce vykonávaná ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle jeho pokynů a osobně; současně musí být vykonávána za odměnu, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele a zpravidla v jeho pracovní době a na jeho pracovišti. Takto vymezená práce může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu (§ 3 zákoníku práce)
Zákon o zaměstnanosti na tuto koncepci navazuje tím, že za nelegální práci považuje výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah, pokud zvláštní právní předpis takový postup nepřipouští (§ 5 písm. e) bod 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, dále jen „zákon o zaměstnanosti“)
Právě tento rámec je základem pro správní postih tzv. švarcsystému, a to bez ohledu na to, jaký typ smlouvy si strany formálně zvolily.
Pro posouzení existence švarcsystému je rozhodující faktický stav, nikoli smluvní označení vztahu. Správní orgány i soudy dlouhodobě zdůrazňují, že nelze vycházet pouze z textu smlouvy o spolupráci či z existence živnostenského oprávnění, ale je nutné hodnotit skutečný způsob výkonu práce. Pokud je práce vykonávána způsobem odpovídajícím závislé práci, nelze ji „překvalifikovat“ na podnikání pouhou formální konstrukcí obchodního vztahu.
Kontrolní a sankční mechanismy jsou svěřeny zejména orgánům inspekce práce, které jsou oprávněny posuzovat naplnění znaků nelegální práce a ukládat za její umožnění pokuty v řádech milionů korun. Úprava v zákoně o inspekci práce tak tvoří procesní a sankční rámec, který dává materiálnímu zákazu švarcsystému reálný dopad do praxe zaměstnavatelů
Kritéria odlišení závislé práce od podnikání OSVČ
Rozlišení mezi závislou prací a samostatným podnikáním OSVČ patří k nejproblematičtějším otázkám pracovního práva v aplikační praxi. Český právní řád přitom nestaví na jediném rozhodném znaku, ale na souhrnném posouzení všech okolností konkrétního případu. Teprve jejich kumulace může vést k závěru, že formálně deklarovaná podnikatelská spolupráce ve skutečnosti zakrývá výkon závislé práce.
Za klíčová kritéria se dlouhodobě považují zejména osobní výkon práce, soustavnost a dlouhodobost vztahu, výkon práce jménem jiné osoby, a především existence vztahu nadřízenosti a podřízenosti, projevující se mírou řízení a kontroly. Právě posledně uvedený prvek bývá v judikatuře správních soudů označován za jeden z nejvýznamnějších indikátorů závislé práce. Pokud objednatel neurčuje pouze výsledek, ale současně stanovuje konkrétní postupy, organizuje práci v čase a prostoru, kontroluje její průběh a sankcionuje odchylky od interních pravidel, blíží se takové uspořádání spíše zaměstnaneckému vztahu než rovnocenné obchodní spolupráci.
Významnou roli hraje rovněž ekonomická závislost osoby vykonávající práci. Skutečnost, že OSVČ fakticky pracuje převážně nebo výlučně pro jednoho odběratele, sama o sobě švarcsystém nezakládá, může však ve spojení s dalšími znaky posilovat závěr o zastřeném zaměstnávání. Stejně tak není rozhodující, že smluvní dokumentace formálně umožňuje odmítání zakázek, zastoupení třetí osobou či práci pro jiné klienty, pokud tyto možnosti nejsou v praxi reálně využívány.
Správní orgány i soudy opakovaně zdůrazňují, že žádné jednotlivé kritérium není samo o sobě rozhodující. Posouzení švarcsystému je vždy otázkou celkového hodnocení skutečného fungování vztahu, nikoli mechanického „odškrtávání“ znaků podle smluvních ustanovení.
Judikatura ke švarcsystému a její aplikace v kauze Rohlík
Judikatura správních soudů ke švarcsystému je v posledních letech relativně ustálená a důsledně vychází z materiálního pojetí závislé práce. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že rozhodující je faktický výkon práce, nikoli právní kvalifikace zvolená smluvními stranami. Jinými slovy: i pečlivě připravená smluvní dokumentace nemůže obstát, pokud reálné fungování spolupráce naplňuje znaky závislé práce podle § 2 zákoníku práce. Tento přístup se promítá i do důrazu na komplexní hodnocení všech okolností, nikoli izolované posuzování jednotlivých znaků.
Tyto obecné judikaturní závěry Nejvyšší správní soud detailně rozvinul v rozsudku č.j. 22 Ads 168/2025-51 týkajícím se společnosti Velká Pecka (Rohlík.cz). V posuzované věci soud potvrdil závěry správních orgánů i Městského soudu v Praze, podle nichž část kurýrů formálně vystupujících jako OSVČ ve skutečnosti vykonávala závislou práci. Klíčovým nebyl samotný fakt využívání živnostenských oprávnění, ale způsob organizace práce. Kurýři rozváželi objednávky v režimu stanoveném společností, prostřednictvím jejích informačních systémů, podléhali průběžné kontrole a vystupovali navenek jménem společnosti a v její vizuální identitě.
Nejvyšší správní soud současně výslovně odmítl argumentaci, že by šlo o nepřípustný zásah do platformové ekonomiky nebo zákaz outsourcingu hlavní činnosti. Zdůraznil, že outsourcing core businessu jako takový není protiprávní, pokud však externí spolupráce fakticky přebírá znaky zaměstnaneckého vztahu, nelze ji považovat za legitimní podnikání OSVČ. V této souvislosti soud připomněl, že ani ekonomická výhodnost zvoleného modelu, ani subjektivní spokojenost obou stran nemohou převážit nad objektivním právním hodnocením vztahu.
Kauza Rohlík tak nepřináší nový výklad pojmu švarcsystém, ale představuje výrazně konkretizovanou aplikaci existujících principů na moderní, technologicky zprostředkovaný model spolupráce. Pro praxi zaměstnavatelů je především varováním, že digitální nástroje řízení práce samy o sobě nepředstavují problém – problémem se stávají tehdy, pokud svým rozsahem a intenzitou nahrazují klasické zaměstnavatelské řízení.