Soudní dvůr EU judikoval již ve druhém případě v souvislosti s otázkou, zda z evropské směrnice o pracovní době plyne povinnost vést evidenci pracovní doby. Opět se jedná o případ možného nesouladu španělské právní úpravy s požadavky evropského práva, tentokrát v souvislosti s poměrně specifickou kategorií tzv. zaměstnanců vykonávajících práci v cizí domácnosti. Z hlediska povinnosti vést u těchto zaměstnanců evidenci odpracované doby snad není rozsudek Soudního dvora EU v tomto případě až zas tak překvapivý. V kontextu české právní úpravy však může vyvolat zásadní otázky nad statusem osob činných v cizí domácnosti a nad jejich správnou právní kvalifikací.
K povinnosti evidence odpracované doby zaměstnanců v domácnosti
JUDr.
Jan
Vácha
Ph.D.
K obecné povinnosti evidovat pracovní dobu a ke specifikům řešeného případu
Soudní dvůr Evropské unie se již jednou problematice povinnosti evidence pracovní doby podle požadavků směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „směrnice o pracovní době“), v obecné rovině věnoval. Došlo k tomu v květnu roku 2019 a shodou okolností se případ týkal také Španělska (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. května 2019 ve věci C-55/18 CCOO). Nyní se problematika povinnosti evidence pracovní doby podle směrnice o pracovní době před Soudní dvůr Evropské unie vrátila. Tentokrát o povinnosti evidence pracovní doby musel rozhodovat v poměrně specifické souvislosti se zvláštní kategorií zaměstnanců v podobě tzv. zaměstnanců v cizích domácnostech. Tato otázka prvotně vyvstala taktéž v poměrně specifickém regionu Španělska, a sice v Baskicku (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. prosince 2024 ve věci C-513/23 Loredas). Byť se závěr Soudního dvora Evropské unie v kontextu otázky týkající se evidence pracovní doby nemusí zdát v mnohých aspektech až zas tak překvapivý, řešený případ rozhodně může vyvolat další pro Českou republiku
relevantní
otázky. Například ohledně nikoliv zcela jednoznačně vyřešeného statusu osob činných v cizích domácnostech z hlediska jejich vnímání v rámci pracovního práva. O skutkové podstatě sporu
Zaměstnankyně byla zaměstnána jako zaměstnankyně v domácnosti. Po svém propuštění ze zaměstnání podala žalobu k pracovnímu soudu v Bilbau, kterou se domáhala určení, že její propuštění bylo neoprávněné, a také toho, aby jejím zaměstnavatelům byla uložena povinnost proplatit jí odpracované přesčasy, jakož i dny nevyčerpané dovolené. V rámci žaloby mimo jiné uvedla, že byla zaměstnána na plný úvazek s hrubou měsíční mzdou ve výši 2 363,04 eura a že pracovala po určitou část trvání pracovního poměru v průměru 46 hodin týdně a po zbylou část trvání pracovního poměru dokonce v průměru 79 hodin týdně.
Soud žalobě částečně vyhověl, když prohlásil uvedené propuštění za neoprávněné a dále uložil žalované straně zaplatit částku 934,89 eura z titulu nevyčerpané do