Jestliže bychom sestavili žebříček nejčastěji zjišťovaných porušení zákoníku práce, které zjišťuje inspekce práce u zaměstnavatelů, na jednom z čelních míst bychom nalezli porušení povinnosti vést evidenci pracovní doby. Z okruhu povinností v oblasti pracovní doby je to kontrolní zjištění dokonce vůbec nejčastější. Proč tomu tak je?
Důvodů je samozřejmě několik. Na prvním místě je to prostý fakt, že pokud je kontrola zaměřená na pracovní dobu či odměňování, je předložení evidence pracovní doby požadováno inspektory prakticky vždy. Slouží jim jako jeden z prvních a zároveň podstatných informačních materiálů, který posléze porovnávají s dalšími listinami či výpověďmi zaměstnanců. Dalším důvodem je skutečnost, že řada zaměstnavatelů vede evidenci pracovní doby velmi nedbale. Zákon sice nijak nepředepisuje formu, jak mají evidenci vést, ale rozhodně z ní musí vyplynout všechny položky, které zákon požaduje. Zrekapitulujme, že jimi jsou dle § 96 odst. 1 zákoníku práce odpracované:
- směny [§ 78 odst. 1 písm. c)],
- práce přesčas [§ 78 odst. 1 písm. l) a § 93],
- další dohodnutá práce přesčas (§ 93),
- noční práce (§ 94),
- doby v době pracovní pohotovosti (§ 95 odst. 2).
Vedle toho musí zaměstnavatel evidovat i pracovní pohotovost, kterou zaměstnanec držel. U všech těchto položek musí zaměstnavatel vyznačit začátek a konec.
Valná většina zaměstnavatelů evidenci pracovní doby vede, ale namnoze ne tak, jak zákon požaduje. Poměrně rozšířeným nešvarem je takové vedení evidence, ze které pouze vyplývá, zda byl zaměstnanec v práci, či nikoli. Tedy jakási čárka či jiný znak v jinak nic neříkající tabulce. Začátek a konec směny ani další povinné náležitosti nelze dohledat. Vedle toho řada zaměstnavatelů (ale dlužno dodat i zaměstnanců) zaměňuje evidenci pracovní doby s docházkou. Sám příchod do práce ještě neznamená nutně začátek směny a podobně je to i s odchodem. Tyto rozpory leckdy vedou ke konfliktům mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, což řada zaměstnanců řeší nezřídka podáním podnětu ke kontrole na inspektorát. A to je třetí důvod zájmu inspekce práce o evidenci pracovní doby. Pokud zaměstnavatel vede evidenci pracovní doby řádně a poctivě, může se kontrolnímu zájmu inspekce práce vyhnout.
Chybějící evidence pracovní doby
Problémy s evidencí pracovní doby můžeme dobře dokumentovat na konkrétním případu, který se dostal až před Nevyšší správní soud.
Konkrétně se jedná o případ, který lze dohledat pod spisovým číslem 4 Ads 244/2016. Inspektorát práce v této věci pokutoval zaměstnavatele za spáchání tří deliktů. Jednak za nevyplacení mzdy v její nejnižší zaručené výši, pak za nesplnění oznamovací povinnosti vůči Úřadu práce ČR při zaměstnávání občanů EU, a konečně právě za nevedení evidence pracovní doby zaměstnanců.
Jádrem problému bylo, že zaměstnavatel v kontrolovaném období evidoval přítomnost zaměstnanců na pracovišti zapsáním písmene „P“ v příslušném dni, tj. bez uvedení začátku a konce odpracované směny či vyznačení jiných skutečností. Jiné podklady, z nichž by vyplývalo evidování skutečností uvedených v § 96 odst. 1 zákoníku práce, stěžovatel nepředložil. Podle inspektorátu práce pak nebylo možné vůbec zjistit, kdy byl začátek a konec směny a zda nastaly další skutečnosti podle § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (přesčasy, pohotovost, noční práce), a tudíž shledal stěžovatele vinným ze spáchání správního deliktu podle § 28 odst. 1 písm. l) zákona o inspekci práce. Celkově pak uložil zaměstnavateli pokutu ve výši 600 000 Kč.
Zaměstnavatel se proti rozhodnutí odvolal a brojil proti všem vytýkaným bodům. Nás však bude zajímat především ta část, která se týká evidence pracovní doby. Vzhledem k tomu, že odvolací orgán rozhodnutí oblastního inspektorátu práce potvrdil, nezbylo zaměstnavateli než se obrátit s žalobou ke správnímu soudu. V té ve vztahu ke správnímu deliktu na úseku pracovní doby žalobce namítal, že evidenci pracovní doby dle svých možností vedl. Dále dodal, že ačkoliv by bylo možné uvažovat o porušení povinnosti podle § 96 odst. 1 písm. a) bod 1 zákoníku práce (tj. povinnosti vyznačit začátek a konec odpracovaných směn), není možné, aby žalobce porušil i ostatní vytýkaná ustanovení, přičemž takové porušení nebylo v rámci správního řízení ani prokázáno.
Soud žalobu zamítl. Ve vztahu k námitce proti porušení povinností při evidování pracovní doby soud konstatoval, že žalovaný se touto námitkou výslovně nezabýval, nicméně vzhledem k tomu, že žalobce uznal, že nevedl řádně evidenci pracovní doby, je odůvodnění žalovaného v obecné rovině dostačující.
Zaměstnavatel podal proti rozsudku kasační stížnost. V ní stěžovatel připustil, že teoreticky by bylo možné uvažovat o porušení povinnosti podle § 96 odst. 1 písm. a) bod 1 zákoníku práce, rozhodně však není možné, aby porušil ve vztahu k vedení evidence pracovní doby i ostatní povinnosti vymezené v § 96 odst. 1 zákoníku práce, přičemž takové porušení nebylo v rámci správního řízení ani prokázáno. Soud zde měl shledat nezákonnost rozhodnutí žalovaného, avšak nevyvodil z ní žádné důsledky. V této souvislosti stěžovatel také namítal, že pokud jeho zaměstnanci, dle jeho tvrzení, nevykonávali práci z důvodu existence překážek na straně zaměstnavatele, nemohl vyznačovat počátek směny, její konec či přestávky v práci. Žádný ze zaměstnanců dále nepracoval přesčas ani nevykonával práci o sobotách, nedělích či svátcích.
Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) se ztotožnil se závěrem, že stěžovatel uvedeným jednáním porušil povinnost vést evidenci s vyznačením začátku a konce odpracovaných směn, práce přesčas a noční práce. Pokud stěžovatel pracovní dobu svých zaměstnanců evidoval v předmětném období pouze vyznačením písmene „P“ v evidenci zaměstnanců v den jejich přítomnosti na pracovišti, nelze z tohoto způsobu evidence určit počátek a konec odpracovaných směn, práce přesčas a noční práce, či zda k práci přesčas a noční práci v předmětném období docházelo, ačkoliv zaměstnanci v tomto období podle evidence pracovali. Nelze tak zjistit počet odpracovaných hodin v tomto období, který je podstatný pro posouzení nároků souvisejících s odpracovanou pracovní dobou.
K námitce stěžovatele, podle níž vedl evidenci pracovní doby dle svých možností, přičemž zaměstnanci údajně měli pracovat z domu či nepracovali z důvodu překážek na straně zaměstnavatele, soud konstatoval, že výkon práce z domu nezbavuje zaměstnavatele povinnosti vést evidenci pracovní doby. V takové situaci musí zaměstnavatel zvolit způsob evidence pracovní doby, který tuto skutečnost zohledňuje. Údajná existence překážek v práci na straně zaměstnavatele potom nebyla stěžovatelem ve správním řízení nijak doložena ani blíže specifikována. NSS označil tato tvrzení za účelová.
Opačný postoj však soud zaujal k povinnosti evidovat další dohodnutou práci přesčas a dobu v době pracovní pohotovosti, které měl stěžovatel podle výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně rovněž porušit. Konstatoval, že vznik povinnosti evidovat tyto skutečnosti nebyl v řízení prokázán. Poukázal, zjednodušeně řečeno, na to, že další dohodnutá práce přesčas podle § 93a zákoníku práce je práce vykonávaná v zákoně vyjmenovanými, druhově vymezenými odbornými zaměstnanci, např. lékaři. Jedná se o práce ryze zdravotnické, kdežto zaměstnanci zaměstnavatele měli vykonávat práce na úplně odlišných pozicích jako „Programátor operačních systémů“ nebo „Referent zahraničního obchodu“. Zaměstnavatel tudíž neměl povinnost takovou práci evidovat.
Obdobně v případě odpracované doby v době pracovní pohotovosti a pracovní pohotovosti, kterou zaměstnanec držel dle § 96 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, pak ve správním řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel měl povinnost tyto skutečnosti evidovat. Z žádného z provedených důkazů nebylo možné dovodit, že by existovala dohoda o pracovní pohotovosti.
Dodejme, že ve všech ostatních bodech dal soud správnímu orgánu za pravdu. Nicméně pro shora uvedený nedostatek NSS rozhodnutí soudů i správních orgánů zrušil a vrátil k novému projednání.
Podle mého názoru z tohoto rozsudku plyne obecný závěr, že zaměstnavatel nemůže vedení evidence pracovní doby podceňovat a spoléhat se na účelová tvrzení, která nemůže nijak prokázat. Na druhou stranu kontrolní orgány nemohou paušálně požadovat doložení všech „položek“ pracovní doby, aniž by vzaly v úvahu, zdali je to v konkrétním případě namístě.
Právní předpisy citované v článku (předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)
- zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce