JUDr. Jan Vácha, Ph.D.

V ustanovení § 24 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZP“), počítá právní úprava pro účely kolektivního vyjednávání o uzavření kolektivní smlouvy s tím, že působí-li u zaměstnavatele více odborových organizací, hraje roli též skutečnost, jakým disponuje odborová organizace počtem členů, kteří jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru (její reprezentativnost). Jakým způsobem se reprezentativnost jednotlivých odborových organizací při jejich pluralitě u zaměstnavatele prokazuje a jaký den je v kontextu porovnávání reprezentativnosti odborových organizací rozhodující?

V praxi v letošním roce již existuje poptávka po aplikaci kolektivního vyjednávání na základě principu majority, popřípadě principu reprezentativnosti, tedy principů, které do § 24 zákoníku práce s účinností od 1. 8. 2024 zavedla novela č. 230/2024 Sb. Naráží se však na praktické problémy při snaze odpovědět na otázky, které zákonodárce v právní úpravě výslovně neřeší a jejichž výklad může být sporný. Cílem tohoto článku je většinu těchto otázek uvést a poskytnout na ně právní názor, který se v případě vícero možných výkladů vždy snaží zohlednit smysl a účel aktuálně účinného § 24 zákoníku práce , jehož záměrem je podpořit kolektivní vyjednávání a eliminovat patové situace, které za dřívější právní úpravy kolektivní vyjednávání zcela znemožnily.

Výkladová stanoviska AKV (XXXVI.) JUDr. Jan Vácha Ph.D. JUDr. Petr Bukovjan JUDr. Bc. Michal Peškar 2.PRODLOUŽENÍ ZKUŠEBNÍ DOBY a neplacené volno * Dle ustanovení § 35 odst. 4 druhá...

Působení odborové organizace u zaměstnavatele je dle ustanovení § 286 odst. 3 ZP a soudní judikatury podmíněno tím, že odborová organizace je k tomu oprávněna podle stanov, alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru a splnění těchto dvou skutečností zaměstnavateli oznámí a prokáže. Jestliže k prokázání ve výše uvedeném smyslu ze strany odborové organizace nedojde (zaměstnavatel ho často ani nevyžaduje a vychází z toho, že odborová organizace u něj působí), a mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem je uzavřena kolektivní smlouva, je tato smlouva vůbec platná? Nebo je absolutně neplatná, relativně neplatná, či jde o nicotné právní jednání, které nevyvolává žádné právní účinky?

Podle ustanovení § 34 odst. 3 ZP platí, že nenastoupí-li zaměstnanec ve sjednaný den do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo se zaměstnavatel do týdne nedozví o této překážce, může zaměstnavatel od pracovní smlouvy odstoupit. Od pracovní smlouvy je přitom dle následujícího odstavce téhož ustanovení možné odstoupit, jen dokud zaměstnanec nenastoupil do práce. Kolegiu byl k posouzení předložen následující případ: Zaměstnanec ve sjednaný den do práce bez omluvy nenastoupí, teprve od následujícího dne je uznán ošetřujícím lékařem za dočasně práce neschopného a zaměstnavatel je o tom zpraven. Má zaměstnavatel právo od pracovní smlouvy odstoupit? Pokud ano, může tak učinit po celou dobu překážky v práci na straně zaměstnance, nebo „nástupem do práce“ ve smyslu předmětného ustanovení je třeba rozumět i skutečnost, že na straně zaměstnance nastala překážka v práci, o které se zaměstnavatel dozvěděl?

Dánské království podporované Švédským královstvím se aktuálně před Soudním dvorem Evropské unie domáhá zrušení směrnice o přiměřených minimálních mzdách v Evropské unie. Má za to, že evropský zákonodárce výrazně překročil svou pravomoc a neměl tedy na základě článku 153 odst. 2 písm. b) ve spojení s článkem 153 odst. 1 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie příslušnou směrnici vůbec přijímat, neboť článek 153 odst. 5 Smlouvy o fungování Evropské unie vylučuje pravomoc evropského zákonodárce v souvislosti s normováním problematiky „odměny za práci“. Generální advokát dal žalobcům za pravdu a nyní tedy nezbývá než jen čekat na to, jak se k této kauze snad ještě v roce 2025 postaví Soudní dvůr Evropské unie.

Soudní dvůr EU judikoval již ve druhém případě v souvislosti s otázkou, zda z evropské směrnice o pracovní době plyne povinnost vést evidenci pracovní doby. Opět se jedná o případ možného nesouladu španělské právní úpravy s požadavky evropského práva, tentokrát v souvislosti s poměrně specifickou kategorií tzv. zaměstnanců vykonávajících práci v cizí domácnosti. Z hlediska povinnosti vést u těchto zaměstnanců evidenci odpracované doby snad není rozsudek Soudního dvora EU v tomto případě až zas tak překvapivý. V kontextu české právní úpravy však může vyvolat zásadní otázky nad statusem osob činných v cizí domácnosti a nad jejich správnou právní kvalifikací.

Aktualizováno 30. 10. 2024 - Novela zákoníku práce č. 230/2024 Sb. zavádí s účinností od 1. 1. 2025 jasno do problematiky možnosti tzv. samorozvrhování si pracovní doby zaměstnancem. Jedná se o zásadní novinku v právní úpravě rozvrhování pracovní doby, která se nově zrcadlí v § 87a zákoníku práce .

Po dalším rozsudku z dílny Soudního dvora EU si budou muset čeští zákonodárci i soudy znovu položit otázku, zda je možno za práci přesčas u kratších úvazků považovat až práci vykonanou nad plný úvazek. Bude nutno dosavadní vnitrostátní náhled na věc přehodnotit a za práci přesčas u kratších úvazků nově považovat jakoukoliv práci vykonanou nad sjednaný kratší úvazek? Tlak „z Evropy" na legitimitu dosavadního posuzování této problematiky v ČR, a tedy i na možnou změnu současné právní úpravy v zákoníku práce , zdá se totiž sílí.

Skutečně již 24hodinové směny, nikoliv „pouze 24hodinová kombinace směny a práce přesčas. Dále zákonné zakotvení možnosti odkladu čerpání nepřetržitého odpočinku v týdnu až o 3 týdny, a to nikoliv jen dočasně, ale na dobu neurčitou. A konečně úplně nově zvláštní zákonný příplatek za výkon práce v dlouhé směně a nová práva v souvislosti se zvyšováním a prohlubováním kvalifikace. To vše tzv. zdravotnický balíček do oblasti zdravotnictví s účinností od 1. 8. 2024 přináší.

Mnozí si jistě položí v souvislosti s názvem směrnice o přiměřených minimálních mzdách v EU zcela legitimní otázku, proč by měla mít její transpozice do českého právního řádu co dočinění s podporou sociálního dialogu a se zvyšováním míry pokrytí kolektivními smlouvami. Ti, kteří ji znají detailněji, v souvislosti s jejím článkem 4 dozajista tuší. Tušit musel i český zákonodárce. Avšak pojal požadavky předmětné směrnice skutečně správně?

Bude muset být u zaměstnance, se kterým byla dohodnuta kratší pracovní doba podle § 80 zákoníku práce , považována za hodinu práce přesčas již první hodina vykonaná navíc nad rámec sjednaného kratšího úvazku? Nebo to stávající právní úprava takzvaně ustojí a bude stále legitimní za práci přesčas u kratších úvazků považovat až práci vykonanou nad rámec stanovené týdenní pracovní doby, tedy nad rámec tzv. plného úvazku?

Vzniká zaměstnanci, který vyhrál spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru a opětovně nastoupil k výkonu práce podle pracovní smlouvy, za dobu tohoto sporu právo na dovolenou za kalendářní rok? Nebo je nutno toto období posoudit jako dobu, která se pro účely práva na dovolenou nepovažuje za výkon práce, protože zaměstnanec pro zaměstnavatele nepracoval?

Porušuje tzv. další dohodnutá práce přesčas ve zdravotnictví zavedená novelou do zákoníku práce s účinností od 1. října 2023 skutečně evropské právo, tak jak se snaží určité zainteresované skupiny ve zdravotnictví tvrdit? A je uvažovaná 24hodinová „směna“ souladná s požadavky evropské směrnice o pracovní době a dalších mezinárodních standardů, kterými je Česká republika vázána, anebo by jejím zavedením do českého právního řádu již byly mnohdy tenké ledy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vyplývající z evropských a mezinárodních standardů prolomeny?

Je v situaci, kdy má zaměstnanec se stejným zaměstnavatelem najednou uzavřeno více pracovněprávních vztahů, skutečně nutno dodržet pouze podmínku odlišného druhového vymezení práce a ničeho dalšího v kontextu kombinace více pracovněprávních vztahů nedbat?

Je nepřetržitý denní odpočinek nedílnou součástí nepřetržitého týdenního odpočinku, nebo se jedná o dva samostatné typy odpočinků s odlišným účelem, které je třeba vždy posuzovat odděleně?