Aktualizováno 30. 10. 2024 - Novela zákoníku práce č. 230/2024 Sb. zavádí s účinností od 1. 1. 2025 jasno do problematiky možnosti tzv. samorozvrhování si pracovní doby zaměstnancem. Jedná se o zásadní novinku v právní úpravě rozvrhování pracovní doby, která se nově zrcadlí v § 87a zákoníku práce .
K institutu tzv. samorozvrhování pracovní doby zaměstnancem
JUDr.
Jan
Vácha
Ph.D.
K původním nejasnostem ohledně možnosti rozvrhování pracovní doby samotným zaměstnancem na pracovišti
Odborné diskuze na téma, zda si může zaměstnanec sám rozvrhovat pracovní dobu i na pracovišti zaměstnavatele, výrazně zintenzivnily poté, co nabyl účinnosti zákon č. 281/2023 Sb.
1)
To bylo spojeno zejména se skutečností, že do zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), konkrétně pak do jeho § 74 odst. 2, zavedl zmíněný zákon povinnost zaměstnavatele rozvrhovat zaměstnanci v minimálním časovém předstihu pracovní dobu i v případě tzv. dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.
V souvislosti s dřívější právní úpravou v zákoníku práce, kterou novela zákoníku práce
2)
s účinností od 1. 1. 2025 mění, existovaly dva hlavní, vzájemně antagonistické právní názory na problematiku možnosti samorozvrhování pracovní doby zaměstnancem na pracovišti zaměstnavatele.
Zastánci prvního z nich
měli za to, že možnost samorozvrhovat si pracovní dobu zaměstnancem zákoník práce výslovně umožňuje pouze v případě práce na dálku upravené v § 317 zákoníku práce. Argumentovali v dané souvislosti pak zejména tím, že
pokud by chtěl zákonodárce umožnit samorozvrhování pracovní doby zaměstnancem i na pracovišti zaměstnavatele, tuto možnost by do zákona výslovně stanovil.
Druhý právní názor, který možnost sjednat si mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem samorozvrhování na pracovišti i za dřívější právní úpravy, stál na argumentu spojení dikce § 4a odst. 3 zákoníku práce s ustanovením § 363 zákoníku práce, a tedy výhodnosti takové dohody pro zaměstnance.
Jeho slabinou však byly jednak spornost tzv. výhodnosti pro zaměstnance v souvislosti s možností si samorozvrhovat pracovní dobu na pracovišti zaměstnavatele, jednak diskutabilnost závěru, že se lze odchýlit od něčeho, co zákon v rámci rozvrhování na pracovišti jako právo zaměstnance vůbec neupravuje.Ministerstvo práce a sociálních věcí se také klonilo spíše k názoru, že i dřívější právní úprava umožňovala sjednat samorozvrhování pracovní doby na pracovišti, avšak používalo zcela odlišnou argumentaci. Mělo za to, že účelem tehdejší změny, provedené zákonem č. 281/2003 Sb. v § 74 odst. 2 zákoníku práce, bylo zajistit pro zaměstnance alespoň určitou předvídatelnost toho, kdy bude pracovat. V případě dohody o samorozvrhování na pracovišti, kterou evropské právo ani český zákoník práce výslovně nevylučují, pak v dané souvislosti mělo za to, že je účelu předvídatelnosti dosaženo tím, že si zaměstnanec pracovní dobu rozvrhuje sám a sám si tedy určuje na základě jeho uvážení, kdy bude pracovat. Ustanovení § 74 odst. 2 zákoníku práce, potažmo § 84 zákoníku práce, tak bylo podle názoru ministerstva možné považovat za
kogentní
pouze v případech,