Před několika lety jsem byl na semináři významného soudce Nejvyššího soudu. Padl dotaz, který se týkal dovolené, a pan soudce odpověděl: „Na dovolenou se mě neptejte, kvůli té se nikdo nesoudí.“ Zajisté, jednalo se do určité míry o nadsázku. Nicméně vzhledem k tomu, že pracovněprávních sporů v České republice není obecně vzato nijak velké množství, tak je nanejvýš pravděpodobné, že soudů, kde se předmět sporu týká dovolené, je ještě mnohem méně.
Nabízí se otázka, zda se tedy zaměstnanci často obracejí s podněty na inspekci práce, které se vztahují k dovolené. Ani zde však nejsou podněty směřující výhradně k dovolené něčím zcela obvyklým. Spíš jsou součástí podnětu, který směřuje k širšímu okruhu problémů.
Pokusím se popsat některé vybrané problémy v souvislosti s dovolenou, se kterými se inspekce práce potkává.
Čerpání dovolené
Právní úprava v zákoníku práce ukotvuje několik základních pravidel pro určení čerpání dovolené. Především je to fakt, že dovolenou určuje (s některými omezeními) zaměstnavatel. Má tak činit podle písemného rozvrhu schváleného odborovou organizací, pokud tato u zaměstnavatele působí. Při určení rozvrhu čerpání dovolené je nutno přihlížet k provozním důvodům zaměstnavatele a k oprávněným zájmům zaměstnance. Poskytuje-li se zaměstnanci dovolená v několika částech, musí alespoň jedna část činit nejméně dva týdny v celku, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné délce čerpané dovolené. Určenou dobu čerpání dovolené je zaměstnavatel povinen písemně oznámit zaměstnanci alespoň 14 dnů předem, pokud se nedohodne se zaměstnancem na kratší době.