Dodatková dovolená v příkladech

JUDr. Dominik Brůha Ph.D.

Vydáno: 21. 05. 2021 22 minut čtení

V souvislosti s novelou zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP“), provedenou zákonem č. 285/2020 Sb., byla významným způsobem změněna pravidla pro poskytování dodatkové dovolené. Také tento zvláštní druh dovolené se sice s účinností od 1. 1. 2021 vypočítává v hodinách, ve většině ostatních parametrů se však podmínky pro vznik nároku i jeho výši liší od základního druhu dovolené za kalendářní rok (její poměrné části) natolik podstatně, že jde o zcela svébytné právo zaměstnance, které se posuzuje se vším všudy samostatně. Protože právo na dovolenou za kalendářní rok a právo na dodatkovou dovolenou představují dva samostatné nároky zaměstnance, je třeba – s ohledem na zvláštní zákonnou ochranu postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) ZP] – dospět k závěru, že pravidlo o zaokrouhlování dovolené na celé hodiny nahoru [§ 216 odst. 5 ZP] by mělo být uplatňováno zvlášť (samostatně) ve vztahu k dovolené za kalendářní rok a ve vztahu k dodatkové dovolené. S tímto výkladovým přístupem počítají i dále uvedené příklady.

Dodatková versus tzv. benefitní dovolená

Úvodem je třeba připomenout, že dodatkovou dovolenou je třeba striktně odlišovat od tzv. benefitní dovolené. Pokud zaměstnavatel na základě vnitřního předpisu přizná, případně z kolektivní či jiné smlouvy vyplývá právo zaměstnance na dovolenou nad rámec základní výměry dovolené [§ 212 odst. 1 až 3 ZP], jedná se o tzv. benefitní, nikoli o dodatkovou dovolenou (typickým příkladem benefitní dovolené je situace, kdy zaměstnancům v tzv. podnikatelské sféře je nad rámec základní výměry 4 týdny v kalendářním roce přiznán 5. týden „benefitní“ dovolené).

Komu dodatková dovolená přísluší

Na rozdíl od benefitní dovolené však dodatková dovolená přísluší zaměstnancům přímo ze zákona, a to zaměstnancům, kteří:

pracují pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, a dále
konají práce zvlášť obtížné. Úplný výčet těchto zaměstnanců je uveden v § 215 odst. 4 ZP. Jedná se například o zaměstnance, kteří
- jsou při práci na pracovištích s infekčními materiály vystaveni přímému nebezpečí nákazy,
- pracují při přímém ošetřování nebo obsluze duševně chorých nebo mentálně postižených,
- pracují v přímém styku s obviněnými ve výkonu vazby nebo odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody,
- vykonávají jako zdravotničtí pracovníci činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby,
- a dále nově od 1. 1. 2021 také zaměstnanci, kteří při čištění stok, kalových prostor, kanálových odpadů, žump, vpustí, kanalizačního potrubí a přípojek, hubení škodlivých živočichů ve stokách a při obsluhování čistíren odpadních vod přicházejí do přímého styku s biologickými odpadními vodami a odpady,

pokud zmíněné kategorie zaměstnanců tuto práci vykonávají v rozsahu alespoň poloviny stanovené týdenní pracovní doby (dále jen „TPD“). Na dodatkovou dovolenou, a to bez nutnosti splňovat podmínku výkonu práce zvlášť obtížné alespoň v rozsahu poloviny stanovené TPD mají dále i jiné kategorie zaměstnanců, a to zaměstnanci, kteří jsou při práci vystaveni nepříznivým účinkům ionizujícího záření, zaměstnanci pracující nepřetržitě alespoň 1 rok v tropických nebo jinak zdravotně obtížných oblastech a konečně zaměstnanci pracující jako potápěči za zvýšeného tlaku ve skafandrech nebo jako zaměstnanci (kesonáři) provádějící kesonovací práce ve stlačeném vzduchu v pracovních komorách.

Příklad č. 1:

Čistič kanalizačních zařízení při čištění průlezných kanalizačních stok v podzemí a při provádění údržby a oprav přichází celoročně do přímého styku s biologickými odpadními vodami a odpady s tím, že délka jeho stanové TPD činí 40 hodin a tento zaměstnanec je zařazen:

v nerovnoměrném rozvržení pracovní doby s délkou vyrovnávacího období kalendářní čtvrtletí, a uvedené práce zvlášť obtížné vykonává v rozsahu alespoň poloviny stanovené TPD jen v některých vyrovnávacích obdobích, např. v I. až III. kalendářním čtvrtletí r. 2021 koná práce zvlášť obtížné v rozsahu 25 hodin týdně, zatímco v posledním IV. kalendářním čtvrtletí je vykonává jen v rozsahu 8 hodin týdně,
v rovnoměrném rozvržení pracovní doby a uvedené práce zvlášť obtížné vykonává v kalendářním r. 2021 v rozsahu 25 hodin týdně pouze každý sudý kalendářní týden.

Jak v obou případech posoudit právo na dodatkovou dovolenou? Protože právo na dodatkovou dovolenou (její poměrnou část) se odvíjí od skutečného počtu hodin odpracovaných ve ztížených podmínkách [§ 215 odst. 1 a 2 ZP], je třeba z hlediska smyslu a účelu zákona poměřovat právo zaměstnance na dodatkovou dovolenou skutečným výkonem práce zvlášť obtížné v průměru za celé „referenční“ období, kdy zaměstnanec vykonává práci, která mu zakládá (může založit) právo na dodatkovou dovolenou. V obou variantách a) i b) je výkon práce celoroční, a tedy sledovaným „referenčním“ obdobím pro účely dodatkové dovolené bude období 52 týdnů (365 dnů) v příslušném kalendářním roce.

V případě ad a) představují

první tři kalendářní čtvrtletí r. 2021 celkem 273 kalendářních dnů, součin 273 x 25 = 6 825 vyjadřuje vztah délky období a skutečný počet hodin práce zvlášť obtížné v tomto období,
obdobně, zbývající IV. kalendářní čtvrtletí představuje celkem 92 kalendářních dnů, tedy vzorec 92 x 8 = 736 vyjadřuje vztah délky období a skutečný počet hodin práce zvlášť obtížné v této zbývající části „referenčního“ období,
součtem obou průběžně zjištěných hodnot (6 825 + 736) získáváme celkovou hodnotu 7 561 za celý kalendářní rok, kterou následně vydělíme celkovou délkou „referenčního“ období pro účely posouzení splnění podmínek pro vznik práva na dodatkovou dovolenou, v daném příkladě tedy číslem 365. Vzorec 7 561 : 365 a zjištěné číslo 20,715 tak vyjadřuje průměrný počet hodin, které zaměstnanec ve sledovaném „referenčním“ období v průměru konal práce zvlášť obtížné. Protože zjištěný údaj přesahuje alespoň polovinu stanovené TPD, jsou splněny podmínky pro vznik práva zaměstnance na dodatkovou dovolenou a zaměstnanci přísluší dodatková dovolená v délce jeho stanovené TPD, tedy 40 hodin.

Také v případě ad b) je „referenčním“ obdobím pro účely posouzení vzniku práva na dodatkovou dovolenou období 52 týdnů (365 dnů) v příslušném kalendářním roce. Jestliže však zaměstnanec vykonává práce zvlášť obtížné 25 hodin jen v každém sudém týdnu, znamená to (při použití výše uvedené metody), že zaměstnanci právo na dodatkovou dovolenou nepřísluší, neboť hodnota 25 hodin jen v každém sudém týdnu se „rozpustí“ do celého kalendářního roku a zaměstnanec tak koná práce zvlášť obtížné v průměru jen 12,534 hodin týdně (183 kalendářních dnů x 25 = 4 575, ve zbývajících lichých týdnech není podmínka splněna, tedy vzorec 4 575 : 183 = 12,534).

Právo na poměrnou část dodatkové dovolené a tzv. covidová oddělení

Pokud zaměstnanec pracuje pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol nebo koná práce zvlášť obtížné jen po část kalendářního roku, přísluší mu pouze poměrná část dodatkové dovolené, a to za každou odpracovanou stanovenou TPD nebo kratší TPD v příslušném kalendářním roce dodatková dovolená v délce 1/52 stanovené TPD nebo kratší TPD (s výjimkou práva na dodatkovou dovolenou za výkon práce v tropických nebo jinak zdravotně obtížných oblastech, kdy zaměstnanci přísluší za každých 21 odpracovaných dnů v těchto oblastech 1/12 dodatkové dovolené).

Zkušenosti z pandemie covid-19 ukazují, že právo na poměrnou část dodatkové dovolené se aktuálně týká také zaměstnanců pracujících ve zdravotnictví či sociálních službách dočasně na tzv. covidových odděleních. Zaměstnavatelé mohou v rámci dispozičního oprávnění uložit zaměstnanci v rámci pracovní smlouvy práci na jiném pracovišti. Druh práce se v takovém případě nemění, pouze je vykonávána na jiném pracovišti, např. sestra z ortopedie je převedena na tzv. covidové oddělení. V souvislosti s novou právní úpravou se objevily pochybnosti, zda i v případě dočasného výkonu práce na tzv. covidovém oddělení vzniká zaměstnanci právo na dodatkovou dovolenou.

Příklad č. 2:

Sestra vykonává v r. 2021 práci na tzv. covidovém oddělení dočasně v různých vlnách epidemie celkem po dobu 15 týdnů v rozsahu stanovené TPD 37,5 hodiny. Sledovaným „referenčním“ obdobím pro účely posouzení vzniku práva na dodatkovou dovolenou tak není (na rozdíl od předchozího příkladu č. 1) období celých 52 týdnů (365 dnů) v příslušném kalendářním roce, ale pouze ta část kalendářního roku, kdy zaměstnankyně vykonává práci na covidovém oddělení, která jí zakládá (může založit) právo na dodatkovou dovolenou (poměrnou část).

Protože za zaměstnance, kteří konají práce zvlášť obtížné, se pro účely dodatkové dovolené považují také zaměstnanci, kteří jsou při práci na pracovištích s infekčními materiály vystaveni přímému nebezpečí nákazy, pokud tuto práci vykonávají alespoň v rozsahu poloviny stanovené TPD [§ 215 odst. 4 písm. b) ZP], je třeba dovodit, že tzv. covidová oddělení uvedené podmínky splňují, neboť při práci na těchto odděleních je zaměstnanec (i když je očkován a vybaven ochrannými osobními pracovními prostředky) vystaven přímému nebezpečí nákazy onemocněním covid-19. Pokud tedy zdravotnický pracovník, byť i jen dočasně, vykonává práci na covidovém oddělení, tak mu vedle dovolené za kalendářní rok bude dále příslušet i poměrná část dodatkové dovolené. Při týdenní délce pracovní doby např. 37,5 hod. týdně tak bude mít v daném příkladě sestra právo na dodatkovou dovolenou v rozsahu 15/52 x 37,5 = 11 hodin dodatkové dovolené (po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru).

Jedna versus dvě dodatkové dovolené

ZP je postaven na principu, že právo zaměstnance na dodatkovou dovolenou z titulu práce pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol a z titulu výkonu práce zvlášť obtížné se posuzuje samostatně [§ 215 odst. 3 ZP]. I když zaměstnanec vykonává práce, které lze současně podřadit pod vícero různých prací, které spadají pod výkon prací zvlášť obtížných uvedených v různých písmenech § 215 odst. 4 písm. a) až j) ZP, přísluší zaměstnanci stále jedna dodatková dovolená. Naproti tomu, výjimku představuje právo na dodatkovou dovolenou z důvodu výkonu prací pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol, neboť uvedené práce jsou samy o sobě považovány za natolik obtížné, že další (druhá) dodatková dovolená může být těmto zaměstnancům přiznána i z důvodu výkonu prací zvlášť obtížných.

Příklad č. 3:

Pracovník v sociálních službách vykonává v domově pro osoby se zdravotním postižením práci při přímém ošetřování nebo obsluze duševně chorých nebo mentálně postižených v rozsahu stanovené TPD 37,5 hodiny. Protože oddělení, na kterém je zaměstnanec zařazen, bylo v důsledku epidemie covid-19 současně převedeno na tzv. covidové oddělení, je zaměstnanec navíc při práci na tomto pracovišti s infekčními materiály vystaven i přímému nebezpečí nákazy, pokud i tuto práci vykonává alespoň v rozsahu poloviny stanovené TPD. I když zaměstnanec současně splňuje právo na dodatkovou dovolenou (její poměrnou část) ze dvou různých prací zvlášť obtížných, přísluší mu v daném případě pouze jedna dodatková dovolená, a to v rozsahu nejvýše jeho stanovené TPD, tedy 37,5 hodiny dodatkové dovolené za kalendářní rok.

Příklad č. 4:

Horník vykonává celý rok práce v dole při těžbě nerostů a při této činnosti je zároveň vystaven nepříznivým účinkům ionizujícího záření. Protože se jedná o zaměstnance, který vykonává jak práce pod zemí, tak současně i práce zvlášť obtížné, přísluší mu dodatková dovolená vedle sebe samostatně z obou uvedených titulů. Základní délka dodatkové dovolené při práci za těchto podmínek tak v souběhu za celý kalendářní rok činí 2x stanovenou TPD zaměstnance, příp. kratší TPD.

Pro právo na dodatkovou dovolenou z titulu práce pod zemí ani vystavení nepříznivým účinkům ionizujícího záření není podstatné, zda horník koná práce pod zemí a/nebo práce zvlášť obtížné nepravidelně (např. jen v některých dnech v týdnu) nebo jen po část své směny, neboť v § 215 odst. 1 a odst. 4 písm. c) ZP není stanovena žádná minimální podmínka hodinového rozsahu práce pod zemí a/nebo vystavení nepříznivým účinkům ionizujícího záření (na rozdíl od jiných prací považovaných dle ZP jako práce zvlášť obtížné, které jsou podmíněny výkonem práce v rozsahu alespoň poloviny stanovené TPD (např. práce při poskytování zdravotnické záchranné služby).

Případný nepravidelný výkon prací v rámci kalendářního roku tak v uvedených případech nemá vliv na délku dodatkové dovolené. Skutečný rozsah práce pod zemí nebo práce zvlášť obtížné v rámci jedné směny není podstatný, když po zaměstnavateli (ani po zaměstnanci) nelze spravedlivě požadovat, aby vedli tak detailní evidenci pracovní doby (se zaokrouhlením na minuty), v níž byl zaměstnanec v rámci jedné směny pod zemí nebo byl vystaven nepříznivým účinkům ionizujícího záření a tyto (resp. jen tyto) úseky hodin byly vykazovány a následně sčítány pro účely dodatkové dovolené. Pokud zaměstnanec v souběhu v rámci směny vykonává práce pod zemí a je přitom současně vystaven nepříznivým účinkům ionizujícího záření, pak taková práce se započítá pro účely stanovení výše nároku na dodatkovou dovolenou 2x a dodatková dovolená přísluší z obou právních titulů současně.

Nezapočítávání tzv. náhradních dob

Na rozdíl od dovolené za kalendářní rok (její poměrné části) je právo na dodatkovou dovolenou (její poměrnou část) výrazně více založeno na principu zásluhovosti, kdy výše nároku na dodatkovou dovolenou se odvíjí od skutečného počtu hodin prací zvlášť obtížných vykonaných zaměstnancem v příslušném kalendářním roce, za který se dodatková dovolená poskytuje. Zatímco ve vztahu k právu zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok (její poměrnou část) se zaměstnanci za podmínek stanovených ZP započítávají (případně částečně započítávají) jako odpracované doby i dny (doby), kdy zaměstnanec práci nevykonává (tzv. náhradní doby), u dodatkové dovolené tomu tak (až na výjimky) není. Klíčovou parametrickou změnu, že pro účely vzniku práva na dodatkovou dovolenou se od 1. 1. 2021 započítávají jako odpracované již pouze ty doby, kdy zaměstnanec skutečně za stanovených ztížených podmínek práci koná, a dále doba čerpání dovolené, avšak nezapočítávají se již (až na výjimky) tzv. náhradní doby, které se podle § 216 odst. 2 a § 348 odst. 1 ZP jako odpracované pouze považují, vysvětluje důvodová zpráva lakonicky tím, že „taková úprava je vzhledem k charakteru dodatkové dovolené jako dovolené nadstandardní nejen přípustná, ale i žádoucí.“

Příklad č. 5:

Zaměstnankyně vykonává práci záchranářky a v rozsahu své stanovené TPD 37,5 hod. vykonává činnosti při poskytování zdravotnické záchranné služby u příspěvkové organizace. Z tohoto titulu jí při splnění podmínky odpracování 52 týdnů u téhož zaměstnavatele přísluší v r. 2021 potenciálně právo na dovolenou za kalendářní rok v rozsahu 5 týdnů (188 hodin, po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru) a dále na základě § 215 odst. 4 písm. i) ZP též právo na dodatkovou dovolenou v rozsahu jedné TPD, tedy 37,5 hodiny.

Uvedená lékařka odpracuje od 1. 1. do 28. 2. celkem 308 hodin, poté od 1. 3. do 3. 10. zamešká v důsledku rizikového těhotenství (dočasná pracovní neschopnost) celkem 1 162,5 hodin (tj. 31násobek TPD), následně od 4. 10. do 31. 12. čerpá mateřskou dovolenou v rozsahu 487,5 hodin (13násobek TPD).

pro účely dovolené za kalendářní rok se jako doba odpracovaná započte jednak 308 hodin odpracovaných od 1. 1. do 28. 2., jednak jako plně započitatelná náhradní doba též 487,5 hodiny mateřské dovolené, celkem tedy 795,5 hodiny, což odpovídá 21 celým násobkům TPD. Protože zaměstnankyně prací v lednu a únoru při započtení hodin mateřské dovolené splnila podmínku odpracování alespoň 12násobku TPD, vznikne jí právo i na započtení doby trvání dočasné pracovní neschopnosti jako doby částečně započitatelné, a to v maximálním rozsahu 20násobku TPD. K 21 celým násobkům TPD tak započteme i 20násobek TPD z doby trvání dočasné pracovní neschopnosti (tj. 20 x 37,5 = 750). Právo na dovolenou za kalendářní rok tak bude činit 41/52 z ročního nároku 188 hodin, což (po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru) odpovídá 149 hodinám.
právo na dodatkovou dovolenou je však třeba posoudit samostatně a z tohoto důvodu také samostatně zaokrouhlit (na celé hodiny nahoru) vypočtený nárok. Pro účely dodatkové dovolené se jako doba odpracovaná započte pouze 308 hodin odpracovaných od 1. 1. do 28. 2. (odpovídá 8 celým násobkům TPD), nikoli ostatní náhradní doby. Právo na dodatkovou dovolenou za kalendářní rok 2021 tak bude činit 8/52 z ročního nároku 37,5 hodiny, což (po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru) odpovídá 6 hodinám.

Celkové právo zaměstnankyně na dovolenou za kalendářní rok a na dodatkovou dovolenou bude za r. 2021 činit 149 + 6 = 155 hodin.

Výjimky z pravidel o nezapočítávání náhradních dob

Právní úprava dodatkové dovolené vykazuje jistou záměrnou nesystematičnost, neboť nové pravidlo o nezapočítávání tzv. náhradních dob se dle § 215 odst. 8 ZP nevztahuje na tyto výjimky:

dodatkovou dovolenou příslušející zaměstnanci za výkon práce pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol [§ 215 odst. 1 ZP] a
dodatkovou dovolenou příslušející z titulu práce v tropických nebo jinak zdravotně obtížných oblastech nepřetržitě alespoň 1 rok [§ 215 odst. 4 písm. f) ZP]. Zaměstnanec, který dovršil 1 rok nepřetržité práce v tropických nebo jinak zdravotně obtížných oblastech, má právo na dodatkovou dovolenou již za tento rok; pracuje-li zaměstnanec v tropických nebo jinak zdravotně obtížných oblastech nepřetržitě více než 1 rok, přísluší mu za každých 21 odpracovaných dnů v těchto oblastech 1/12 dodatkové dovolené. Jinak řečeno, pouze v tomto případě zůstává pravidlo pro výpočet práva na dodatkovou dovolenou (překvapivě) založeno na shodném principu, jako tomu bylo přede dnem 1. 1. 2021, tedy na principu 1/12 roční výměry dodatkové dovolené za každých 21 odpracovaných dnů.

Pouze dodatková dovolená příslušející zaměstnancům za výkon práce pod zemí při těžbě nerostů nebo při ražení tunelů a štol se řídí – z hlediska započítávání náhradních dob – týmiž pravidly jako dovolená za kalendářní rok, tj. pro účely této dodatkové dovolené se plně započítávají i tzv. náhradní doby uvedené v § 348 odst. 1 a podmíněně v omezeném rozsahu doby uvedené v § 216 odst. 2 ZP. Je otázkou, zda je právní úprava v tomto případě formulována šťastně, neboť z hlediska započitatelnosti náhradních dob se stanoví pro aplikační praxi nepřehledně „dvojí metr.“ Na druhé straně, pokud budeme nahlížet na práci v podzemí jako na nejnáročnější práci mimo ostatní kategorie prací v zátěži, pak lze dospět k závěru, že se podle ZP záměrně uplatňuje mírnější režim započítávání náhradních dob jen pro tuto výjimku.

Příklad č. 6:

Zaměstnanec vykonává práci pod zemí při těžbě nerostů v rozsahu své stanovené (zkrácené) TPD 35 hod. týdně. Z tohoto titulu mu při splnění podmínky odpracování 52 týdnů k témuž zaměstnavateli bude příslušet v r. 2021 potenciálně právo na dovolenou za kalendářní rok v rozsahu 5 týdnů, resp. 175 hodin (35 x 5 = 175) a dále právo na dodatkovou dovolenou v rozsahu 1 týdne (resp. 35 hodin).

Zaměstnanec odpracuje od 1. 1. do 28. 2. celkem 287 hodin, poté od 1. 3. do 3. 10. zamešká v důsledku dočasné pracovní neschopnosti celkem 1 085 hodin (tj. 31násobek TPD), následně od 4. 10. do 31. 12. mu zaměstnavatel určí překážku v práci na straně zaměstnavatele v rozsahu 455 hodin (13násobek TPD).

pro účely dovolené za kalendářní rok se jako doba odpracovaná započte 287 hodin odpracovaných od 1.1. do 28.2. a dále jako plně započitatelná náhradní doba též 455 hodin překážek v práci na straně zaměstnavatele, celkem 742 hodin, což odpovídá 21 celým násobkům TPD. Protože zaměstnanec prací v lednu a únoru a započtením hodin překážek v práci na straně zaměstnavatele splnil podmínku odpracování alespoň 12násobku TPD, vznikne mu právo i na započtení doby trvání dočasné pracovní neschopnosti jako doby částečně započitatelné, a to v maximálním rozsahu 20násobku TPD. K 21 celým násobkům TPD tak započteme i 20násobek TPD z doby trvání dočasné pracovní neschopnosti (tj. 20 x 35 = 700). Právo na dovolenou za kalendářní rok tak bude činit 41/52 z ročního nároku 175 hodin, což (po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru) odpovídá 138 hodinám.
právo na dodatkovou dovolenou je třeba posoudit samostatně a z tohoto důvodu také samostatně zaokrouhlit (na celé hodiny nahoru) vypočtený nárok. Pro účely dodatkové dovolené se jako doba odpracovaná započte jak 287 hodin odpracovaných od 1. 1. do 28. 2., tak též náhradní doba 455 hodin překážek v práci na straně zaměstnavatele, tj. celkem 742 hodin, což odpovídá 21 celým násobkům TPD. Protože zaměstnanec prací v lednu, únoru a započtením hodin překážek v práci na straně zaměstnavatele splnil podmínku odpracování alespoň 12násobku TPD, vznikne mu právo i na započtení doby trvání dočasné pracovní neschopnosti jako doby částečně započitatelné, a to v maximálním rozsahu 20násobku TPD. K 21 celým násobkům TPD tak započteme i 20násobek TPD z doby trvání dočasné pracovní neschopnosti (tj. 20 x 35 = 700). Právo na dodatkovou dovolenou tak bude činit 41/52 z ročního nároku 35 hodin, což (po zaokrouhlení na celé hodiny nahoru) odpovídá 28 hodinám.

Celkové právo zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok a dodatkovou dovolenou bude za r. 2021 činit 138 + 28 = 166 hodin.

Přísnost zákona a její překlenutí výkladem

Jak je již vysvětleno shora, právní úprava zásluhovosti dodatkové dovolené byla zpřísněna tím, že podle nového § 215 odst. 8 ZP se pro účely dodatkové dovolené (s výjimkami vysvětlenými výše) již nepovažují za odpracované dny doby uvedené v § 216 odst. 2 ZP (tzv. částečně započitatelné náhradní doby) ani doby uvedené v § 348 odst. 1 ZP (tzv. plně započitatelné náhradní doby). V té souvislosti se jeví až nepřiměřeně přísná právní úprava v té části, kdy zákonodárce vyloučil pro účely dodatkové dovolené i náhradní doby uvedené v § 348 odst. 1 písm. c) a d) ZP, tedy

náhradní volno za práci přesčas nebo za práci ve svátek a dále
dobu, kdy zaměstnanec nepracuje proto, že je svátek, za který mu přísluší náhrada mzdy, popřípadě za který se mu jeho mzda nebo plat nekrátí,

ač pro takto přísnou právní úpravu není rozumný důvod. Vzhledem k tomu, že náhradní volno za práci přesčas nebo za práci ve svátek představuje kompenzaci za práci, kterou zaměstnanec předtím již odpracoval, bylo by nelogické a odporující smyslu a účelu ZP, aby se zaměstnanci nezapočítávala doba čerpání náhradního volna jako náhradní doba plně započitatelná pro účely dodatkové dovolené. Zaměstnance totiž nelze zákonem trestat za to, že namísto příplatku je výkon jeho přesčasové práce, případně práce ve svátek, kompenzován náhradním volnem. Obdobně též vyloučení doby, kdy zaměstnanec nepracuje proto, že je svátek, za který mu přísluší náhrada mzdy, popřípadě za který se mu jeho mzda nebo plat nekrátí, není ve vztahu k dodatkové dovolené odůvodněné, neboť by tím byl zaměstnanec ze zákona připravován o pracovněprávní důsledky státního svátku, což je nepřijatelné.

Do doby schválení případné novelizace § 215 odst. 8 ZP a výslovného zakotvení obou uvedených náhradních dob v § 348 odst. 1 písm. c) a d) ZP jako dob plně započitatelných i pro účely dodatkové dovolené nezbývá než tuto nepřiměřenou přísnost zákona řešit výkladem. Jestliže podle § 1a odst. 1 písm. a) ZP platí základní výkladová zásada, že smysl a účel ustanovení ZP vyjadřují základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou zejména zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, pak nelze než dospět k závěru, že pro účely dodatkové dovolené je třeba jako dobu odpracovanou plně započítat jak náhradní volno za práci přesčas nebo za práci ve svátek, tak i dobu, kdy zaměstnanec nepracuje proto, že je svátek, za který mu přísluší náhrada mzdy, popřípadě za který se mu jeho mzda nebo plat nekrátí.