Přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/2831 ze dne 23. října 2024 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy (dále jen „směrnice“) mělo představovat milník unijního pracovního práva a významný posun v regulaci tzv. platformové ekonomiky. Zákonodárci směrnici nepřijímali pouze ve prospěch unijních pracovníků, ale též s cílem zvýšit výběr daní, pojistného a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Také Česká republika je povinna uvedenou směrnici transponovat, a to nejpozději do 2. 12. 2026. Vláda již v této souvislosti předložila návrh právní úpravy o platformové práci. Článek má dva záměry. Prvním je vymezit cíle unijní směrnicové úpravy v její konečné podobě a porovnat je s výrazně ambicióznějším původním návrhem Komise z prosince 2021. Druhým cílem je zapojit se do odborné diskuse a zaujmout vlastní stanovisko k tomu, jak český zákonodárce k implementaci směrnice přistoupil a zda navrhovaná právní úprava obstojí v „testu eurokonformity“ ve vztahu k zamýšleným cílům směrnice.
Počátky pracovněprávní revoluce
Digitální ekonomika proměňuje svět práce v míře, kterou jsme si snad nikdo z nás, a to včetně zákonodárců, ještě před několika lety neuměli představit. V Evropské unii dnes více či méně pravidelně pracuje prostřednictvím digitálních pracovních platforem více než desítky milionů osob a očekává se, že toto číslo během pár let dosáhne vysokých desítek milionů pracujících. Evropský parlament proto přijal směrnici o práci prostřednictvím platforem a dne 24. 4. 2024 vydal též tiskovou zprávu. Za touto statistikou však stojí velmi pestrá realita. Musíme situaci popsat detailněji, neboť neexistuje nějaká jednotná (homogenní) skupina pracujících pro platformy. Nejde jen o kurýry rozvážející jídlo, kteří čekají u stojanu s elektrokoly před restaurací na signál algoritmu, a řidiče-taxikáře, kteří své pracovní hodiny plánují podle poptávky ve městě. Vidět v této množině bychom měli hlavně i tzv. online crowdworkery, kteří vykonávají díky zprostředkování skrze platformy pro jiného krátké úkoly (moderněji: micro-jobs), díky čemuž je možné vykonávat práci na dálku takřka přes polovinu zeměkoule.
A zde se již přibližujeme k jádru problému, na který právě chtěla EU reagovat nejprve prostřednictvím směrnice a následně přijetím právních úprav do národních řádů členských států EU. Mnoho z těchto osob právně vystupuje jako osoby samostatně výdělečně činné, přestože materiálně naplňují celou řadu znaků, které jsou pro základní pracovněprávní vztahy – srov. § 3 a související § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, (dále jen „ZPr“) tradičně charakteristické.
Právě s cílem reagovat na tento jev – chybné kvalifikování pracovního statusu – přijal unijní zákonodárce směrnici (EU) 2024/2831 o zlepšení pracovních podmínek při práci prostřednictvím platformy. Směrnice ukládá povinnost transponovat její obsah do vnitrostátního práva nejpozději do 2. 12. 2026. Vydání této směrnice ovšem nebylo samozřejmostí. Původní návrh Komise z 9. 12. 2021 prošel během příprav tak významnými kompromisy, že finální znění ve srovnání s původním záměrem Komise lze označit za výsledek kompromisu kompromisů, když státy takřka opustily myšlenku jednotného právního rámce s jasně definovanými kritérii. Již samotné znění směrnice se tak značně odklání od jejích původních záměrů. A právě i tato okolnost je pro posouzení české implementace klíčová.
Česká republika zahájila proces implementace směrnice zveřejněním návrhu právní úpravy, kterou úřady již zařadily do meziresortního připomínkového řízení. Návrh zákona o platformové práci a o změně souvisejících zákonů (zákon o platformové práci), (dále též jen „návrh zákona“), předkládá Ministerstvo práce a sociálních věcí jako samostatný zvláštní zákon. Ten doplňují novely zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, či inspekci práce, ale také změny v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nebo zákoně č. 171/2023 Sb., o ochraně oznamovatelů. Předloženou podobu návrhu nelze toliko vítat. Je totiž možné věcně formulovat několik konkrétních námitek (s obavou o příjem na daních a pojistném a o práva zaměstnanců), podle mého oprávněných a opodstatněných. V článku je čtenáři srozumitelně vysvětlím.
V článku si stanovuji dva cíle. První míří na vymezení skutečných cílů unijní směrnicové úpravy v její konečné podobě. Kladu si otázku, co – přes výrazné ústupky v průběhu legislativního procesu – v textu směrnice zůstalo a jakou míru sbližování regulace členských států nakonec přináší. Za druhé odpovídám na otázku, jak se předkladateli daří (nebo ne) směrnici do českého právního řádu implementovat v souladu s jejími cíli, a to v kontextu existující zkušenosti z české praxe, jež byla základem rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2025, č. j. 22 Ads 168/2025-51 (případ Rohlík), který v kontextu digitální pracovní platformy autoritativně potvrdil dosavadní přístup k materiálnímu posuzování znaků závislé práce. Mimo jiné právě i NSS ustáleně judikuje, že posuzování znaků závislé práce by nemělo sklouznout k pouhému formálnímu škatulkování, viz zejm. bod 36 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2025, sp. zn. 22 Ads 168/2025.
Článek se opírá o práci se zahraniční odbornou literaturou, která v posledních pár letech směrnici a její obsah zevrubně analyzovala, a klíčovou relevantní judikaturou napříč státy EU.