Když se řekne pružné rozvržení pracovní doby, řada lidí si ho zařadí mezi jeden z benefitů, jehož prostřednictvím poskytuje zaměstnavatel některým svým zaměstnancům určitou volnost při rozvrhování pracovní doby. Na co se v této souvislosti trochu zapomíná, jsou některá specifika, ba nástrahy, které obsahuje právní úprava a které mohou zaměstnavatele i zaměstnance potrápit. Týká se to rovněž správného posouzení překážek v práci na straně zaměstnance při tomto způsobu rozvržení pracovní doby.
Pružné rozvržení pracovní doby
Jak vyplývá z ustanovení § 81 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též „ZP“), pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel. Dvěma základními způsoby rozvržení pracovní doby je rozvržení rovnoměrné a rozvržení nerovnoměrné. Na tomto základě může zaměstnavatel rozvrhnout pracovní dobu též pružně. Pokud tohoto způsobu rozvržení pracovní doby využije, dává tím zaměstnanci možnost si za stanovených podmínek rozhodovat částečně o parametrech pracovní doby (směny). Konkrétní podmínky pro pružné rozvržení pracovní doby si stanoví zaměstnavatel zpravidla v pracovním řádu nebo jiném vnitřním předpisu.
Dle ustanovení § 85 odst. 1 ZP zahrnuje pružné rozvržení pracovní doby časové úseky základní pracovní doby a volitelné pracovní doby. Základní pracovní doba představuje časový úsek, v němž je zaměstnanec povinen být na pracovišti (pracovat). Její začátek a konec určuje zaměstnavatel. Volitelnou pracovní dobou se rozumí časový úsek, v němž si zaměstnanec sám volí většinou začátek nebo konec pracovní doby (směny) v jednotlivých dnech. Také tuto dobu určuje zaměstnavatel, nejčastěji před základní pracovní dobou a po ní. Celková délka směny nesmí však překročit 12 hodin.
Svoboda zaměstnance co do volby příslušných parametrů pracovní doby je při pružném rozvržení orámována tzv. vyrovnávacím obdobím. Dle ustanovení § 85 odst. 4 ZP totiž platí, že při pružném rozvržení pracovní doby musí být průměrná týdenní pracovní doba naplněna ve vyrovnávacím období určeném zaměstnavatelem, nejdéle však v období 26 týdnů, popř. 52 týdnů, pokud je to sjednáno v kolektivní smlouvě. Může jím být např. týden stejně jako