Ustanovení § 38 odst. 1 písm. a) ZP obsahuje zásadu pracovněprávních vztahů, a to že ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky, stanovené právními předpisy nebo kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem nebo pracovní smlouvou. Na druhé straně však i zaměstnanec je tímto okamžikem v souladu s písm. b) citovaného § 38 odst. 1 ZP vázán a je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat práci osobně podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.
Tato dvě ustanovení mají zajistit řádný, plynulý a nepřerušovaný výkon práce. Život však s sebou přináší různé situace, které plynulost výkonu práce mohou dočasně narušit. Příčiny, které toto způsobují, označuje zákoník práce obecně pojmem „překážka v práci“. Přesnou definici tohoto pojmu zákoník práce ani jiný pracovněprávní předpis však neobsahuje. Překážkou v práci se však rozumí pouze případy, kdy zákoník práce nebo jiný právní předpis nepřítomnost zaměstnance v práci omluví nebo dočasné nevykonávání práce připouští a předvídá a kdy tedy jsou upravena vzájemná práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele. Překážkou v práci však není v žádném případě bezdůvodná absence zaměstnance v práci.
Právní úprava překážek v práci je dnes obsažena v části osmé zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též „zákoník práce či ZP“), a v prováděcím nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých osobních překážek v práci (dále jen „prováděcí nařízení vlády“). V následujícím výkladu se zaměříme na