Český zákoník práce (zákon č. 262/2006 Sb.) zná dva způsoby flexibilního plánování pracovní doby na delší období. Jedná se o nerovnoměrné rozvržení pracovní doby a konto pracovní doby. I když je na první pohled konto pracovní doby velice lákavý a flexibilní institut, kvůli jeho značné administrativní náročnosti, spočívající zejména ve zcela jiném a složitém účtování odměňování, ho využívá naprosté minimum zaměstnavatelů. Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby je naopak velice častý a používaný způsob rozvržení pracovní doby, protože mnohé provozy vlastně ani nelze plánovat jinak (nepřetržité provozy nebo 12hodinové směny). Přestože jsou pravidla nerovnoměrného rozvržení v zákoníku práce nastavena poměrně jasně, zaměstnavatelé je často neznají nebo možná raději nechtějí znát. V praxi se pak lze velice často setkat buď s nepochopením fungování jednotlivých druhů rozvržení, anebo s různými variacemi na tato dvě rozvržení pracovní doby, které však zákoník práce neumožňuje.
[ Pozn. red: článek byl převzat se svolením KDP ČR, zdroj: PEŠKAR, Michal a Ditta HLAVÁČKOVÁ. Spořicí konto pracovní doby – nová možnost sladění osobního a pracovního života. E-Bulletin Komory daňových poradců České republiky. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, (10), s. 4–7.]
Vysvětlení pojmu – ani konto pracovní doby, ani nerovnoměrné rozvržení pracovní doby
Obě tato rozvržení pracovní doby umožňují její plánování maximálně na 26 týdnů, nebo pokud je tak dojednáno v kolektivní smlouvě, až na 52 týdnů. Když u zaměstnavatele odborová organizace nepůsobí, nelze překročit maximum 26 týdnů. Jedinou výjimkou potvrzující toto pravidlo je tzv. dlouhé konto pracovní doby, které za poměrně náročných podmínek umožňuje převedení určitého množství práce přesčas do bezprostředně následujícího vyrovnávacího období. To znamená, že s pracovní dobou lze „nakládat“ až v horizontu 104 týdnů (cca dvou let). Autoři se s touto výjimkou v praxi nikdy nesetkali a domnívají se, že ji v České republice pravděpodobně ani nikdo nevyužívá.
Lidský a pracovní život je však běh na dlouhou trať a omezení nakládání s pracovní dobou na 26 či 52 týdnů, tedy cca na půl roku či cca na rok, je značně limitující. Tento limit vychází z evropské legislativy1), ovšem v některých jiných členských státech EU lze nalézt důmyslné možnosti, jak s pracovní dobou zaměstnanců nakládat ve výrazně delším horizontu. Autoři tyto možnosti souhrnně nazývají spořicí konta pracovní doby. S pracovní dobou se ve spořicích kontech nenakládá v řádu měsíců, ale v řádu let. To umožňuje řešit celou řadu životních i ekonomických situací, které jsou při nakládání s pracovní dobou maximálně na měsíce téměř neřešitelné.
Spořicí konta pracovní doby většinou fungují tak, že si