Pracovní dobu je možné považovat za jednu ze základních pracovních podmínek, za nichž zaměstnanec koná pro zaměstnavatele práci v pracovním poměru, neboť dle ust. § 74 zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákoník práce") platí, že pro zaměstnance, kteří konají práci na základě některé z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, zaměstnavatel není povinen pracovní dobu rozvrhnout.
Jedná-li se o jednu z pracovních podmínek, pro zaměstnavatele to znamená, že je ohledně pracovní doby povinen dodržovat zákonnou zásadu rovného zacházení se všemi zaměstnanci.
Definice vztahující se k pracovní době a době odpočinku
Zákoník práce v ust. § 78 zakotvuje několik definic vztahujících se k pracovní době a době odpočinku, především se jedná o to, co je třeba pracovní dobou rozumět. Za pracovní dobu je považována jednak doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, jednak doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Jak je patrné, druhá část této definice představuje dřívější pracovní pohotovost na pracovišti, pro kterou platíval limit 400 hodin ročně. Dle účinné právní úpravy je pracovní pohotovost definována jako doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Zároveň platí, že pracovní pohotovost musí být na jiném místě dohodnutém se zaměstnancem, než je pracoviště zaměstnavatele. Uvedený limit 400 hodin ročně, který platil do 31. 12. 2006, zmiňujeme z důvodu, že řada zaměstnavatelů i za stávajícího právního stavu požaduje informaci, v kterém ustanovení zákoníku práce je zakotveno, že pro pracovní pohotovost žádný limit neplatí.
Významné jsou i definice týkající se vícesměnného pracovního režimu, a to z důvodu, že vícesměnný pracovní režim má dopad do délky pracovního týdne. Předně je definován dvousměnný pracovní režim, a to jako režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 2 směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Ohledně třísměnného pracovního režimu je uzákoněna definice obdobná - o třísměnný pracovní režim se jedná, pokud se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 3 směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Významné je upřesnění ve vztahu k posouzení, kdy se jedná o dvousměnný či třísměnný pracovní režim (na straně jedné), nebo o pracovní režim jednosměnný (na straně druhé). Toto upřesnění spočívá v požadavku, aby při pravidelném střídání zaměstnanců ve směnách došlo k souběžnému výkonu práce zaměstnanců navazujících směn nejvýše jen po dobu 1 hodiny. Toto upřesnění je nanejvýš účelné, neboť do jeho uzákonění panovaly pochybnosti o tom, zda tzv. postupné nástupy představují stále ještě jednosměnný pracovní režim, či zda se již jedná o režim dvousměnný. Pro ilustraci tzv. postupných nástupů uvádíme následující příklad.