Odstupné jako forma kompenzace za rozvázání pracovního poměru přísluší ze zákona zaměstnanci pouze v případech rozvázání pracovního poměru dohodou nebo výpovědí z organizačních důvodů [§ 52 písm. a) až c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] nebo ze zdravotních důvodů [§ 52 písm. d) zákoníku práce]. Odstupné má pomoci zaměstnanci překlenout období od skončení pracovního poměru do doby, než si bude moci zajistit další zdroj příjmů. Důsledkem vyplacení odstupného je také odsunutí (nikoli zkrácení) podpůrčí doby, po kterou je zaměstnanci poskytována podpora v nezaměstnanosti.
Odstupné je poskytováno podle § 67 zákoníku práce a toto plnění není od daně osvobozeno. V ustanovení § 3 odst. 2 písm. b) zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, je deklarováno, že vyměřovací základ zaměstnance podle odstavce 1 se snižuje mj. o odstupné a další odstupné, odchodné a odbytné, na která vznikl nárok podle zvláštních právních předpisů, kdy u odstupného je tímto předpisem zákoník práce.
Protože je odstupné taxativně vyjmenováno mezi příjmy, které se do vyměřovacího základu zaměstnance nezahrnují, pojistné se neodvádí, třebaže se toto plnění zdaňuje. Podotýkáme, že pojistné se z odstupného neplatí pouze tehdy, vznikne-li tento nárok za podmínek stanovených zákoníkem práce.
Pokud by však zaměstnavatel poskytnul zaměstnanci plnění, které by nazval odstupným, avšak nejednalo by se o odstupné, na které vznikl nárok podle zákoníku práce, pojistné na zdravotní pojištění by se v tomto případě platilo. Do vyměřovacího základu zaměstnance by se tak zahrnulo například plnění zúčtované zaměstnanci při rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. e) zákoníku práce (zaměstnanec dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost), byť by toto zaměstnavatel nazval „odstupným“. V tomto případě se totiž nejedná o odstupné, na které vznikl nárok podle