V poslední době se v médiích již objevují informace, že nová směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 ze dne 20. 6. 2019 o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii (dále jen „směrnice 2019/1152“), kterou mají členské státy povinnost transponovat do 1. 8. 2022, bude mít podstatný dopad na současné znění zákoníku práce. Změny, které lze v této souvislosti očekávat, se autoři pokoušejí shrnout v následujícím článku.
Z hlediska socioekonomického zabezpečení pracovníků má zásadní význam standardní pracovní poměr, tj. pracovní poměr na dobu neurčitou, na plný úvazek a s pravidelným rovnoměrným rozvržením pracovní doby. V rámci EU lze však v posledních letech pozorovat odklon od tohoto standardního modelu, kdy se neustále objevují nové nestandardní (atypické) formy zaměstnání.
Tyto nestandardní formy zaměstnání mohou mít významné negativní dopady na jednotlivce i na společnost, přičemž:
- se často vyznačují nižší ochranou pracovníků, větší nejistotou, nepředvídatelnými pracovními podmínkami, nedostatečným pracovním vytížením pracovníka či nepravidelnou pracovní dobou a nepravidelnou mzdou;
- často znevýhodňují pracovníky zcela bez zaručeného rozsahu pracovní doby (smlouvy na zavolanou, a to zejména smlouvy na nulový počet hodin);
- dotýkají se zejména mladých lidí, žen, nekvalifikovaných pracovníků a osob přistěhovaleckého původu;
- v souvislosti s nimi dochází též k rozostřování hranice mezi závislou a samostatnou výdělečnou činností, kdy nárůst falešné samostatné výdělečné činnosti taktéž vede ke zhoršení postavení a pracovních podmínek pracovníků.
Na výše uvedený vývoj na unijním trhu práce reaguje právě zmíněná směrnice 2019/1152. Tato nahrazuje téměř 30 let starou směrnici 91/533/EHS o povinnosti zaměstnavatele informovat zaměstnance o podmínkách pracovní smlouvy nebo pracovního poměru (dále jen „směrnice 91/533/EHS“), která v nových podmínkách na trhu práce již neposkytuje unijním pracovníkům dostatečnou ochranu. Směrnice 2019/1152 má též realizovat některé ze zásad deklarovaných v tzv. Evropském sociálním pilíři.1)
Hlavním cílem směrnice 2019/1152 je zvýšení úrovně transparentnosti a předvídatelnosti pracovních podmínek unijních pracovníků, přičemž za tímto účelem na unijní úrovni (oproti původní směrnici 91/533/EHS) zakotvuje nejen minimální požadavky na informace o podstatných aspektech pracovněprávního vztahu, ale i další hmotná práva na minimální pracovní podmínky.
Osobní působnost směrnice 2019/1152 a unijní status „pracovníka“
Aby ochrana v podobě stanovení minimálních práv pracovníků byla účinná, musí být v prvé řadě vhodně vymezena osobní působnost této ochrany, tj. okruh osob, na které se bude předmětná ochrana vztahovat.
Směrnice 2019/1152 stanoví, že se uplatní „na všechny pracovníky v Unii, kteří uzavřeli pracovní smlouvu nebo jsou v pracovněprávním vztahu vymezeném právními předpisy, kolektivními smlouvami nebo zvyklostmi platnými v každém členském státě s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora“.
Pokud jde o pojmy „pracovní smlouva“ a „pracovněprávní vztah“, tyto nejsou ve směrnici 2019/1152 zvlášť vymezeny, kdy je členským státům ponechána volnost vymezit je v souladu s vnitrostátními právními předpisy, kolektivními smlouvami a zvyklostmi. Vymezení osobní působnosti směrnice 2019/1152 je tak z velké části ponecháno na členských státech. Vnitrostátní vymezení uvedených pojmů nicméně musí odpovídat obsahu a účelu ochrany, kdy musí být dodržen užitečný účinek směrnice 2019/1152 a obecné zásady unijního práva.2) Členské státy nesmí vnitrostátní právní úpravou ohrozit dosažení cílů sledovaných směrnicí.3)
Legislativní zakotvení statusu pracovníka na unijní úrovni se nakonec nepodařilo prosadit, ačkoliv takové řešení by bylo z hlediska zaručení ochrany pracovníků bezpochyby žádoucí. Ostatně i Evropský parlament ve svém dřívějším usnesení vyjádřil stanovisko, že pokud by členské státy používaly spíše termín pracovník namísto (užšího) termínu zaměstnanec, přispělo by to k lepšímu dodržování principů a práv v práci.4)
Dopady tohoto nedostatku má alespoň částečně zmírnit požadavek, že členské státy musí při vymezování osobní působnosti směrnice 2019/1152 přihlížet k definici pracovníka, jak ji dovodila judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). Pojem pracovníka „musí být vymezen podle objektivních kritérií, jež charakterizují prac