Význam soustavné přípravy na budoucí povolání v určitých oblastech zákona o zaměstnanosti

Pro posouzení dané problematiky jsou relevantní tato ustanovení zákona o zaměstnanosti:

§ 5

Vymezení některých pojmů

Pro účely tohoto zákona se rozumí

c) vážnými důvody důvody spočívající v
    7. jiných vážných osobních důvodech, například etických, mravních či náboženských, nebo důvodech hodných zvláštního zřetele,

d) soustavnou přípravou na budoucí povolání doba denního studia na střední škole, konzervatoři, vyšší odborné škole a jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky a doba prezenčního studia na vysoké škole, a to včetně prázdnin, které jsou součástí školního nebo akademického roku,

§ 25

(1) Uchazečem o zaměstnání může být, pokud tento zákon dále nestanoví jinak, pouze fyzická osoba, která má na území České republiky bydliště a která není

r) fyzickou osobou soustavně se připravující na budoucí povolání, s výjimkou uvedenou v odstavci 4,

(4) Zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání nebrání, pokud fyzická osoba soustavně se připravující na budoucí povolání získala v rozhodném období (§ 41) zaměstnáním nebo jinou výdělečnou činností dobu důchodového pojištění podle jiného právního předpisu v délce alespoň 12 měsíců. Skutečnost, že se soustavně připravuje na budoucí povolání, je fyzická osoba povinna krajské pobočce Úřadu práce oznámit při podání žádosti o zprostředkování zaměstnání, nebo osobně anebo písemně do 8 dnů ode dne zahájení soustavné přípravy na budoucí povolání.

§ 98

Povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince

j) který se na území České republiky soustavně připravuje na budoucí povolání (§ 5),

o) který získal střední nebo vyšší odborné vzdělání nebo vyšší odborné vzdělání v konzervatoři podle školského zákona nebo vysokoškolské vzdělání podle zákona o vysokých školách.

„Studium“ a nelegální práce

Z pohledu soustavné přípravy na budoucí povolání se tento případ od druhého zmiňovaného liší tím, že se jednalo o posuzování stavu, kdy fyzické osoby (cizinci) studovaly na vysoké škole, a dále zejména tím, že soustavná příprava na budoucí povolání byla posuzována v kontextu toho, zda došlo k umožnění výkonu nelegální práce cizince a zda se tedy kontrolovaná osoba dopustila správního deliktu. V daném případě bylo zjištěno, že kontrolovaná osoba umožnila výkon závislé práce ve smyslu ust. § 2 odst. 1 zákoníku práce dvěma cizincům bez příslušného povolení k zaměstnání ve smyslu ust. § 98 písm. j) zákona o zaměstnanosti. Kontrolovaná osoba disponovala u obou cizinců rozhodnutími děkana fakulty o přijetí ke studiu a předpokládala, že jsou studenty prezenčního studia, u nichž se povolení k zaměstnání nevyžaduje.

První cizinec však prezenční studium ukončil předčasně (přede dnem zjištění výkonu závislé práce) a druhý cizinec do prezenčního studia nenastoupil, když ještě před nástupem k dennímu studiu při zápisu požádal o změnu formy studia na kombinované studium. Příslušný oblastní inspektorát práce jako správní orgán I. stupně, který posuzoval jednání kontrolované osoby, následně řízení o správním deliktu u prvně zmíněného cizince usnesením zastavil, jak bude níže přiblíženo, a za umožnění výkonu nelegální práce podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti v případě druhého cizince uložil kontrolované osobě pokutu.

Z pohledu zastavení řízení v případě prvního cizince správní orgán vycházel ze skutečnosti, že ačkoliv kontrolovaná osoba neměla považovat rozhodnutí o přijetí ke studiu za doklad prokazující prezenční formu studia, v případě prvního cizince tato chyba nevyvolala porušení zákona, neboť zaměstnankyně do prezenční formy studia opravdu nastoupila. K porušení zákona došlo teprve, když později studium ukončila. Správní orgán prvního stupně dovodil, že žalobkyně za porušení zákona není odpovědná ve smyslu ust. § 141 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, neboť ji zaměstnankyně o ukončení studia neinformovala, a nelze po žalobkyni jako zaměstnavateli požadovat, aby v pravidelných intervalech zjišťovala, zda jsou její zaměstnanci stále studenty ve smyslu § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti.

Autoři jsou i přes výše uvedené toho názoru, že se ze strany správního orgánu jednalo o velice vstřícné posouzení stavu, neboť není dle jejich názoru takto jednoduše možné, aby se kontrolovaná osoba spokojila pouze s prvotním předložením dokladu prokazujícího soustavnou přípravu na povolání (což ostatně rozhodnutí o přijetí ke studiu ani není, když to prokazuje pouze informaci o splnění podmínek přijímacího řízení, nikoli skutečnost, že fyzická osoba skutečně studovat začala) a následně presumovala, že student studium ukončí až po řádném a úspěšném zakončení studia. Tím de facto rezignovala na svoji zásadní povinnost zajistit, aby výkon závislé práce byl v souladu mimo jiné i s podmínkami stanovenými zákonem o zaměstnanosti.

Z tohoto úhlu pohledu je dle názoru autorů nutné, aby zaměstnavatel kontinuálně měl povědomí o tom, zda cizinec je stále studentem v denním programu, resp. minimálně si v určitých periodách vyžadoval od cizince potvrzení, že je stále studentem, což nemůže pro cizince znamenat žádný problém, neboť takové potvrzení běžně každá vysoká škola vydává v průběhu studijního roku. Dle názoru autorů, ačkoliv předpokládají, že správní orgán vycházel při svém posouzení i z dalších podkladů v rozhodnutí soudu neuvedených, se tedy nelze bez dalšího ztotožnit s tím, že by v popisovaném případě došlo k naplnění liberačního důvodu ve smyslu ust. § 141 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, neboť po stěžovatelce bylo možné spravedlivě požadovat, aby v pravidelných intervalech kontrolovala, zda její zaměstnanci předčasně neukončili studium, resp. zda jsou stále studenty. Daným jednáním tak zřejmě nebyla bez pochybností splněna podmínka pro uplatnění liberačního důvodu, jak ho má na mysli uvedené ustanovení zákona o zaměstnanosti, které říká: „Odpovědnosti za správní delikt se právnická osoba podle § 141 odst. 1 zákona o zaměstnanosti zprostí tím, že prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.“ V daném případě kontrolovaná osoba nevynaložila úsilí žádné, resp. takovému jednání nesvědčí žádná skutečnost v rozsudku uvedená.

K obdobné aplikaci liberačních důvodů lze doplnit např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 123/2014, ze dne 19.9.2014, dle něhož „pokud provozovatel čerpací stanice chce využít liberační důvod dle § 10 odst. 1 zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích stanicích pohonných hmot, musí prokázat, že provedl technicky možná opatření způsobilá účinně zabránit porušování zákona (zde prodej pohonných hmot nevyhovujících požadavkům uvedeným v § 3 odst. 1 citovaného zákona). Nepostačí poukaz provozovatele na to, že tato technicky možná opatření po něm nebylo možno spravedlivě požadovat, protože by jejich provádění nebylo ekonomické.“ Jak již bylo zmíněno v předchozím odstavci, v případě „studenta“ – cizince kontrolovaná osoba neudělala vůbec žádné opatření k tomu, aby porušení zákona zabránila, tedy tato aplikace může vyvolávat bez dalších podkladů, které však může obsahovat správní spis, jisté pochybnosti.

V případě druhého cizince je možné se ztotožnit s názorem správního orgánu (jak již bylo zmíněno), že se uchazeč o studium stává studentem až okamžikem zápisu a že rozhodnutí děkana o přijetí ke studiu není potvrzením o studiu. K uvedenému je nutné uvést, že rozhodnutím o přijetí ke studiu vzniká uchazeči podle ust. § 51 odst. 1 zákona o vysokých školách pouze právo na zápis do studia, přičemž studentem se podle ust. § 67 odst. 1 téhož zákona uchazeč stává ode dne zápisu do studia.

V daném případě byla hlavní námitkou stěžovatelky, že dva obdobné případy byly posouzeny odlišně, avšak k takovému závěru Nejvyšší správní soud nedošel, když k danému uvedl toto. „T. N. se dne 1.11.2012 zapsala do prezenční formy bakalářského studia na Strojní fakultě Technické univerzity v Liberci. Stala se tak cizincem, který se na území České republiky soustavně připravuje na budoucí povolání ve smyslu § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti. V jejím případě tedy dle § 98 písm. j) zákona o zaměstnanosti nebylo třeba povolení k zaměstnání. Proto správní orgán dospěl k závěru, že k porušení zákona nedošlo, i přestože se stěžovatelka zmýlila v povaze dokumentu Rozhodnutí o přijetí ke studiu. K porušení zákona o zaměstnanosti došlo až 14.4.2013, kdy T. N. studium ukončila a dál pro stěžovatelku pracovala. Vzhledem ke skutečnosti, že ukončení studia stěžovatelce neoznámila, dovodil správní orgán prvního stupně, že došlo k naplnění liberačního důvodu ve smyslu § 141 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, neboť po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby každý den či v pravidelných intervalech kontrolovala, zda její zaměstnanci předčasně neukončili studium.

Případ I. P., jehož práce pro stěžovatelku vedla k uložení pokuty za správní delikt, který je nyní předmětem přezkumu správními soudy, je odlišný. Podle § 98 písm. j) zákona o zaměstnanosti se nevyžaduje povolení k zaměstnání v případě cizince, který se na území České republiky soustavně připravuje na budoucí povolání. Podle § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti se za soustavnou přípravu na budoucí povolání považuje doba prezenčního studia na vysoké škole. Toto ustanovení je třeba vykládat v souvislosti s § 44 odst. 4 zákona o vysokých školách, které uvádí, že forma studia vyjadřuje, zda jde o studium prezenční, distanční nebo o jejich kombinaci. I. P. se dne 1.10.2012 zapsal do kombinované formy bakalářského studia. Nestal se tak osobou, která se na území České republiky soustavně připravuje na budoucí povolání ve smyslu zákona o zaměstnanosti. Nenaplnil tedy podmínku dle § 98 písm. j) zákona o zaměstnanosti.“²⁾

Poslední námitka stěžovatelky spočívala v tom, že došlo k porušení zásady ochrany legitimního očekávání³⁾, protože došlo k jinému posouzení dvou odlišných případů, což však jednoznačně neodpovídá výše uvedenému, když v posuzovaném případě se jednalo jednak o dva odlišné případy, jednak o dvě odlišná rozhodnutí správního orgánu založená na posouzení rozdílných rozhodných okolností. Proto nebyl naplněn požadavek srovnatelnosti obou případů. „Z judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že zásadním předpokladem uplatnění zásady ochrany legitimního očekávání je srovnatelnost posuzovaných případů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.4.2006, č. j. 2 As 7/2005-86). Zároveň je třeba zdůraznit, že ani v případě dvou srovnatelných případů nelze automaticky dovodit právo dovolávat se obdobného zacházení. Pouze ‚ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů_ je správní praxí zakládající legitimní očekávání (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21.7.2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, publ. Pod č. 1915/2009 Sb. NSS).⁴⁾ “

„Studium“ a evidence uchazečů o zaměstnání

Druhý případ se od prvního liší tím, že se jednalo o posuzování stavu ve věci zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Na základě výše uvedených ustanovení bude také důležité, zda fyzická osoba soustavně se připravující na budoucí povolání získala v rozhodném období potřebnou dobu důchodového pojištění. Pokud by tomu tak nebylo, v evidenci uchazečů o zaměstnání by nemohla být, pokud by tomu tak bylo, její evidence by mohla vzniknout.

První z naznačených alternativ dopadá na situaci, kdy nebyla splněna základní podmínka z pohledu soustavné přípravy na budoucí povolání, tedy splnění požadované doby důchodového pojištění, a v takovém případě by fyzická osoba soustavně se připravující na budoucí povolání v evidenci uchazečů o zaměstnání být nemohla. Nejvyšší správní soud v této souvislosti řešil situaci, ve které byla skutečnost přípravy na budoucí povolání posuzována jako skutečnost bránící zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, a protože nebyla také řádně oznámena dle ust. § 27 odst. 2 zákona o zaměstnanosti⁵⁾, byla fyzická osoba z evidence uchazečů o zaměstnání vyřazena podle ust. § 30 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti z důvodu nesplnění podmínky pro zařazení a vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání stanovené v ust. § 25 odst. 1 písm. r) tohoto zákona.

V daném případě se jednalo o situaci, kdy fyzická osoba (dále též „stěžovatelka“) dnem podání žádosti o zprostředkování zaměstnání vlastnoručním podpisem stvrdila, že se nepřipravuje soustavně na budoucí povolání, tedy že není studentkou denního studia na střední škole, konzervatoři, vyšší odborné škole, jazykové škole s právem státní jazykové zkoušky a prezenčního studia na vysoké škole. Poté dne 9.9.2010 sdělila úřadu práce, že je studentkou Integrované střední školy hotelového provozu, obchodu a služeb a doložila potvrzení, ze kterého vyplývalo, že je od 1.9.2009 studentkou denního studia na uvedené střední škole, nicméně jí bylo umožněno studium na základě individuálního studijního plánu, díky němuž dochází pouze na zkoušky. Jádrem sporu tedy byla otázka, zda je možné denní formu studia probíhající na základě individuálního studijního plánu považovat za soustavnou přípravu na budoucí povolání ve smyslu ust. § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti, či nikoli.

Následně byla rozhodnutím úřadu práce vyřazena z evidence z důvodů výše uvedených, když odvolací orgán toto rozhodnutí potvrdil a krajský soud žalobu proti rozhodnutí odvolacího orgánu zamítl. Věc se tedy na základě kasační stížnosti dostala k posouzení Nejvyššímu správnímu soudu, když zásadní námitky stěžovatelky směřovaly dle jejího názoru do formalisticky aplikovaných dotčených ustanovení zákona o zaměstnanosti. Podle jejího názoru nebyla správně posouzena právní otázka charakteru jejího studia ve smyslu a účelu zákona o zaměstnanosti, neboť skutečná podoba tohoto studia je taková, že školu v rámci povoleného individuálního studijního plánu nenavštěvuje téměř vůbec a dochází pouze skládat zkoušky ze studijních předmětů. Na předmětné střední škole není možné studovat v jiné formě než denní, avšak stěžovatelce bylo již 29 let, a proto nemohla být zařazena do běžné výuky. Z tohoto důvodu jí byl povolen individuální studijní plán (školský zákon však neupravuje žádné věkové hranice pro možnost být studentem denní formy studia, a proto toto nemohla být překážka, která by bránila stěžovatelce v účasti na denním studiu na střední škole, a tato námitka tak není relevantní).

Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost není důvodná, když v úvodu svého hodnocení popsal skutkový stav, o němž mezi oběma stranami nebylo sporu, a měl za prokázané, že stěžovatelka skutečnost, že je studentkou denního studia na střední škole, nedoložila již v den podání výše uvedené žádosti, tedy 14.4.2010, když v této naopak čestně prohlásila, že tomu tak není. Ze správního spisu je naopak zřejmé, že stěžovatelka potvrzení o studiu doložila až dne 9.9.2010 a v tomto potvrzení bylo jako forma vzdělávání uvedeno denní studium. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatelka oznámila úřadu práce skutečnost, že je studentkou denní formy studia na střední škole, poprvé dne 9.9.2010, a dále že forma, v níž je její studium uskutečňováno, je denní s povoleným individuálním studijním plánem (Nejvyšší správní soud poznamenal, že školský zákon zná pouze pojem „individuální vzdělávací plán“).

„Podle § 25 odst. 2 písm. a) školského zákona je ‚denní formou vzdělávání’ výuka organizovaná pravidelně každý den v pětidenním vyučovacím týdnu v průběhu školního roku. Podle § 18 téhož zákona je možné, aby ředitel školy s písemným doporučením školského poradenského zařízení povolil nezletilému žákovi se speciálními vzdělávacími potřebami nebo s mimořádným nadáním na žádost jeho zákonného zástupce a zletilému žákovi nebo studentovi se speciálními vzdělávacími potřebami nebo s mimořádným nadáním na jeho žádost vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu. Ve středním vzdělávání nebo vyšším odborném vzdělávání může ředitel školy povolit vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu i z jiných závažných důvodů. Vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu je opatřením individuálním, jehož povolení nemá vliv na to, v jaké formě vzdělávání ve smyslu § 25 školského zákona se žák nebo student vzdělává; žák denní formy vzdělávání ve střední škole, kterému bylo povoleno vzdělávání podle individuálního vzdělávacího plánu z jiných závažných důvodů, je tedy nadále žákem denní formy vzdělávání (viz k tomu Katzová, P. § 18. Školský zákon. Individuální vzdělávací plán. ASPI – Školský zákon. Komentář. ASPI ID: LIT32688CZ.)... Institut individuálního vzdělávacího plánu tedy zjevně není další formou vzdělávání, které jsou taxativně vyjmenované v § 25 školského zákona, nýbrž pouze individuálním rozhodnutím ředitele školy o žádosti studenta. Možnost studovat v rámci individuálního vzdělávacího plánu navíc není nároková, a student tedy nemůže s jistotou počítat s tím, že bude jeho žádosti vyhověno. Na základě výše uvedeného je tedy možné ze zákonné úpravy dovodit, že individuální vzdělávací plán je vždy udělován pouze v rámci určité formy vzdělávání, která se jeho povolením nemění, a podmínky studia v rámci této formy vzdělávání se pouze upravují podle individuálních potřeb studenta.“⁶⁾

Jestliže zákon definuje v ust. § 5 písm. d) zákona o zaměstnanosti pojem soustavné přípravy na budoucí povolání s odkazem na školský zákon, je nutné vykládat tento pojem v souladu s dotčenými ustanoveními školského zákona. Na základě uvedeného lze uzavřít, že jazykový, logický i systematický výklad výše uvedeného ustanovení ve spojení s ust. § 25 a § 18 školského zákona jednoznačně svědčí závěru, že i student, jenž se vzdělává na základě individuálního vzdělávacího plánu, který mu byl povolen jakožto studentovi denní formy studia, nadále zůstává studentem denní formy studia. Na uvedeném nemění nic ani argument stěžovatelky ohledně teleologického výkladu, neboť je nutné smysl zákona o zaměstnanosti dovodit zejména z ust. § 1 zákona o zaměstnanosti, ze kterého vyplývá, že tento zákon upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrany proti nezaměstnanosti a vychází se z předpokladu, že pouze fyzická osoba, která chce a může pracovat, může realizovat právo na zaměstnání. Jedná se tedy o fyzické osoby, které v aktuální době zaměstnání nemají a neexistuje u nich ani žádná jiná překážka, která by bránila tomu, aby mohla být osoba zaměstnána. Jedině takovým osobám má totiž smysl zaměstnání zprostředkovat, což však v návaznosti na výše uvedené a v kontextu ust. § 25 odst. 1 písm. r) zákona o zaměstnanosti je pojmově vyloučeno, neboť soustavná příprava na budoucí povolání je v daném případě překážkou neslučitelnou s možností zaměstnat se.

Je nutné současně uvést, že smyslem individuálního vzdělávacího plánu není umožnit studentům denní formy studia ucházet se o zaměstnání prostřednictvím úřadu práce, ale vyhovět jejich specifickým studijním potřebám, které mohou mít samozřejmě různé důvody. Pokud tedy stěžovatelka chtěla být uchazečkou o zaměstnání zaevidovanou v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce, měla zvolit jinou formu vzdělávání než denní na některé ze škol, které takovou formu vzdělávání umožňují – formy vzdělávání podle školského zákona jsou pak večerní, dálková, distanční a kombinovaná forma studia [ust. § 25 odst. 2 písm. b), c), d) a e) školského zákona] – a nikoliv řešit situaci individuálním vzdělávacím plánem.

U druhé z naznačených alternativ je nutné se současně zabývat otázkou, kdy může soustavná příprava na budoucí povolání představovat jiný vážný důvod, který brání uchazeči o zaměstnání plnit svoje povinnosti v rámci evidence uchazečů o zaměstnání. Jinými slovy, zda může situace, kdy při zliberalizování podmínek může být student za určitých okolností veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, může mít toto jeho studium vliv na plnění povinností uchazeče o zaměstnání a zejména na zprostředkování zaměstnání.

Jak vyplývá z výše uvedeného ust. 25 odst. 4 zákona o zaměstnanosti, samotná příprava na budoucí povolání není při splnění určitých podmínek překážkou pro vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání. Je možné připustit, že zprostředkování zaměstnání pro fyzickou osobu, která se soustavně připravuje na budoucí povolání, může být do značné míry ovlivněno skutečným úmyslem takové fyzické osoby práci získat, když studium, jedná-li se o studium v denním programu, může v individuálních případech představovat vážný důvod např. pro odmítnutí nabídnutého vhodného zaměstnání, pro dostavení se na stanovený termín na úřad práce apod. V takové situaci si lze obtížně představit argumentaci prvoinstančního správního orgánu, ačkoliv to není vzhledem k okolnostem jednotlivého případu vyloučené, která by dokázala ve správním řízení o vyřazení uchazeče o zaměstnání z důvodu, že mařil součinnost s úřadem práce, takové tvrzení vyvrátit, resp. by dávala logickou oporu výroku rozhodnutí o vyřazení.

K danému je možné ještě připojit, že samozřejmě lze připustit, aby fyzická osoba soustavně se připravující na povolání současně plnila všechny povinnosti uchazeče o zaměstnání, avšak je otázkou, jak by reálně mohla být po zprostředkování vhodného zaměstnání schopna v případě přijetí do takového zaměstnání řádně plnit povinnosti vyplývající z pracovního poměru, neboť pokud by např. měla pracovat 40 hodin týdně⁷⁾, je těžko představitelné, že by se reálně mohla soustavně připravovat na budoucí povolání, když např. v případě veřejných vysokých škol taková příprava představuje týdenní absolvování jistého množství seminářů, případně přednášek (zde si lze snad takovou situaci představit jen v případě individuálního studijního plánu). Na druhé straně si lze představit situaci, kdy vhodné zaměstnání, které bylo uchazeči zprostředkováno úřadem práce, po krátkém čase ukončí, např. ve zkušební době s uvedením důvodu, že není možné z jeho strany skloubit pracovní poměr a soustavnou přípravu na budoucí povolání, protože reálně není možné dostát v takovém případě všem povinnostem studenta.⁸⁾

Lze současně poukázat na myšlenku, kterou vyslovil ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud: „Hlavní myšlenkou této právní úpravy je, že soustavná příprava na budoucí povolání se z povahy věci vylučuje se současným výkonem zaměstnání. Vzhledem k tomu, že soustavnou přípravou na budoucí povolání je myšleno pouze denní studium, je zároveň prakticky nemožné, aby mohla osoba případné zaměstnání vykonávat.“⁹⁾

Závěr

Z výše uvedených případů lze dovodit, že soustavná příprava na budoucí povolání má v zákoně o zaměstnanosti svou významnou úlohu, přičemž může vyvolávat i aplikační problémy. První popisovaná situace má dopad zejména na zaměstnavatele a jejich povinnosti při zaměstnávání cizinců, když je primárně jejich povinností zajistit, aby cizinci, které zaměstnávají, splňovali podmínky stanovené zákonem o zaměstnanosti pro možnost vykonávat na území České republiky legální práci. V případě situace druhé lze poukázat na problematičnost umožnění některých „studentů“ být vedeni v evidenci uchazečů o zaměstnání, a to zejména v kontextu závěrů Nejvyššího správního soudu, který studium v denním studiu považuje za okolnost vylučující vykonávat zaměstnání, když však zprostředkování zaměstnání je jedním z hlavních úkolů úřadu práce pro osoby vedené v evidenci uchazečů o zaměstnání, přičemž však lze dle názoru autorů i v případě denní formy studia být současně zaměstnán, a to v návaznosti na konkrétní podmínky a náročnost denního studia a rovněž zaměstnání.

Právní předpisy citované v článku

(předpisy jsou vždy citovány ve znění pozdějších předpisů, pokud není výslovně uvedeno jinak)

• zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti
• zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce
• zákon č. 561/2004 Sb., zákon o předškolním, základním středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)
• zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách)