JUDr. Jaroslav Stádník

Předmětem tohoto článku je zhodnocení rozsudku Nejvyššího správního soudu1), který se týkal tragického neštěstí ve Vilémově, kde v průběhu rekonstrukce mostu zemřeli při jeho pádu v důsledku porušení povinností na straně zaměstnavatele čtyři zaměstnanci a další dva byli zraněni. Pochybení, ke kterým v průběhu stavby došlo, se stala předmětem opakovaného šetření orgánů inspekce práce a neunikla pozornosti ani orgánům činným v trestním řízení. Tento článek je prvním, který se dané problematice věnuje.

Cílem článku je na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu upozornit na problematickou oblast zprostředkování vhodného zaměstnání vztahující se ke kritériu dopravní dostupnosti, když je vždy nutné ze strany úřadu práce, který dané zaměstnání posoudí jako vhodné, aby individuálně vyhodnotil podmínky dopravní dosažitelnosti zaměstnání s ohledem na objektivní a subjektivní okolnosti případu.

Některé rozsudky Nejvyššího správního soudu1) v oblasti poskytování příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, jakkoli se jedná o judikaturu poplatnou účinnosti zákona o zaměstnanosti do 31. 12. 2017, lze nepochybně aplikovat i na právní úpravu účinnou od 1. 1. 2018, když veškeré instituty, o nichž předmětné rozsudky rozhodovaly, zůstaly zachovány i v ust. § 78a zákona o zaměstnanosti účinného od 1. 1. 2018.

V současné době je v počátečním legislativním procesu projednáván návrh zákona o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízeních (dle jen "zákon o VTZ"), který by měl nahradit zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním odborném dozoru"), který je účinný od 1. 1. 1969 a i přes svých 13 novel již neodpovídá současnému technologickému pokroku, kdy prováděcí předpisy k němu jsou také částečně zastaralé a svým původem sahají do sedmdesátých let minulého století.

Porušení pracovněprávních předpisů nebo pravomocně uložená pokuta ze strany orgánů inspekce práce na sebe mohou vázat další negativní důsledky pro činnost zaměstnavatele. Následná omezení pak mohou představovat daleko citelnější problém než samotná peněžitá pokuta.

Článek se zabývá několika různými oblastmi, kterým se věnoval Nejvyšší správní soud v rámci odůvodnění svého rozsudku, kdy předmětem byla problematika oblasti bezpečnosti a ochrany při práci a některé související otázky.1) Za prvé směřuje do problematiky ochrany zaměstnanců proti pádu nebo zřícení, když takovým jednáním došlo k porušení povinností zaměstnavatele vyplývajících z několika právních předpisů. Další stěžejní oblastí článku je problematika použití fotodokumentace pořízené před zahájením kontroly i k následnému zjištění v rámci provedené kontroly a prokázání přestupku. Poslední z oblastí, které se článek věnuje, je pak aplikace zásady legitimního očekávání, resp. otázka, zda je nutné z pohledu správního orgánu odůvodňovat jeho postup v obdobných případech v každém jednotlivém případě.

Nejvyšší správní soud dospěl k dalšímu překvapivému rozhodnutí v oblasti nelegální práce. V tomto případě konkrétně v oblasti švarcsystému, kdy jmenovaný soud v rozsudku sp. zn. 2 Ads 25/2018, ze dne 30. 8. 2018, posuzoval výkon činnosti fyzické osoby formálně „samostatně výdělečně činné“, zejména tedy to, zda se jednalo o závislou práci, jak jsou přesvědčeni autoři, orgány inspekce práce i Krajský soud v Ostravě, přičemž nečekaně dospěl k závěru, že za stávajícího skutkového stavu nebyly zjištěny všechny potřebné skutečnosti tak, aby závislá práce byla bez důvodných pochybností prokázána. Některé ze závěrů Nejvyššího správního soudu jsou však dle názoru autorů nepřesné a nepřiléhavé, jak bude popsáno dále.

Nejvyšší správní soud vydal v nedávné době rozsudek relevantní zejména pro zaměstnavatele, jehož bývalý zaměstnanec podá žádost o podporu v nezaměstnanosti, přičemž může být sporné, zda mu ze strany zaměstnavatele bylo vyplaceno odstupné. Druhý rozsudek se týká procesní aktivity účastníka řízení v případě řízení o žádosti, konkrétně opět žádosti o podporu v nezaměstnanosti.

Povinnost vzájemné spolupráce, předávání informací či podkladů, případně jiná součinnost vyplývá pro správní orgány působící v oblasti zaměstnanosti a inspekce práce hned z několika právních předpisů. Kromě správního řádu, kde můžeme nalézt základ součinnosti správních orgánů, a kontrolního řádu jsou to zákon o zaměstnanosti a zákon o inspekci práce. Vzájemná spolupráce by měla být imanentní řádnému výkonu správy i v této oblasti.

Článek se zabývá povahou, smyslem a procesním postupem při ukládání rozhodnutí o zákazu inspektorem orgánu inspekce práce, jakožto institutem, který může do určité míry zasáhnout do samotné kontinuity zaměstnavatelem vykonávané práce a ve svém důsledku může představovat daleko citlivější dopad do jeho majetkové sféry, než případně ex post uložená pokuta za nesplnění, resp. porušení povinností, které mu vyplývají z právních předpisů.

Cílem tohoto článku je pozastavit se nad některými zásadními závěry v oblasti umožnění výkonu nelegální práce, které byly prezentovány v rozsudku Krajského soudu v Brně1). I přes skutečnost, že v daném případě byla podána neúspěšná kasační stížnost žalovaným, považujeme za důležité se k některým závěrům krajského soudu vztahujícím se k posouzení podstaty věci - umožnění výkonu nelegální práce, které v návaznosti na obsah kasační stížnosti nebyly předmětem posuzování Nejvyššího správního soudu2), vyjádřit, protože představují nebezpečí spočívající ve zneužití takového výkladu, obcházení pravidel ukotvených v právních předpisech a ve svém důsledku popření smyslu činnosti orgánů inspekce práce.

Tento článek se zabývá rozsudkem Nejvyššího správního soudu, který se dotýká zejména problematiky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a to konkrétně povinnosti vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům a rovněž povinnosti při zajištění řádného stavu používaných výrobních a pracovních prostředků a zařízení stanovené v zákoně č. 309/2006 Sb.1), když v rámci přezkumu soudů byla posuzována rozhodnutí oblastního inspektorátu práce jako orgánu kontrolního a prvoinstančního, resp. Státního úřadu inspekce práce jako orgánu odvolacího, jimiž byla kontrolované osobě uložena pokuta dle zákona o inspekci práce.

Jakkoli jsme se již v předchozích částech dotkli skutečnosti, že zákon o zaměstnanosti obsahuje od 1. 10. 2017 institut dočasné neschopnosti uchazeče o zaměstnání plnit povinnosti uchazeče o zaměstnání z důvodu nemoci nebo úrazu1), jedná se o natolik zásadní změnu v prokazování zdravotního stavu uchazeče o zaměstnání v některých situacích, že je jejímu vysvětlení třeba věnovat samostatný článek.

V prosinci loňského roku bylo vydáno zcela průlomové rozhodnutí zvláštního senátu zřizovaného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů1), a to ve věci sporu o věcnou příslušnost mezi soudy civilními a soudy správními při rozhodování žalob proti rozhodnutím vydávaným krajskými pobočkami Úřadu práce ČR v prvním stupni a Ministerstvem práce a sociálních věcí jako odvolacím orgánem2) v oblasti zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.3)

Další článek vztahující se k novelám právních předpisů v oblasti zaměstnanosti je zaměřen na samostatný právní předpis, a to zákon č. 327/2017 Sb., kterým se mění zákon o zaměstnanosti...

Tento článek navazuje na problematiku nastíněnou v předchozí části a dále komentuje jednotlivé zásadní novelizační body provedené zákonem č. 206/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

V návaznosti na novelizační zákon č. 206/2017 Sb., kterým se mimo jiné mění zákon o zaměstnanosti a zákon o inspekci práce, došlo také k zakotvení některých institutů a skutkových podstat a k dalším změnám právní úpravy, které přímo ovlivní také činnost orgánů inspekce práce. Uvedený článek tak má za cíl upozornit na změny nejdůležitější, ačkoliv v širším pojetí lze konstatovat, že většina změn provedená zmiňovaným novelizačním zákonem se v určitém, byť minimálním ohledu, může činnosti orgánů inspekce práce dotknout.

Dne 29. července nabyl účinnosti zákon č. 206/2017 Sb., kterým se mimo jiné mění zákon o zaměstnanosti a zákon o inspekci práce. Jedná se tak již v pořadí o 72. novelizaci zákona o zaměstnanosti účinného od 1. 10. 2004.

Zbývající 4 rozsudky Nejvyššího správního soudu ve vztahu k podpoře v nezaměstnanosti se týkají pracovních smluv uzavíraných na obou stranách toutéž fyzickou osobou, vrácení neprávem poskytnuté podpory či zápočtu náhradní doby pojištění.

Tento a následující článek mají za cíl přiblížit čtenářům aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu ve vztahu k podpoře v nezaměstnanosti, a to ať již k podmínce doby důchodového pojištění, k zápočtu náhradní doby pojištění, problematice pracovních smluv uzavíraných na obou stranách toutéž fyzickou osobou, či vracení neprávem poskytnuté podpory.